ECLI:CZ:US:2013:3.US.2106.10.1
sp. zn. III. ÚS 2106/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jiřího Muchy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Kuličkové, zastoupené JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou v Praze 1, Žitná 45, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. května 2010 č. j. 3 Ads 29/2010-75 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. listopadu 2009 č. j. 21 Cad 135/2007-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), garantujícího právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydané v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
2. Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelce byl rozhodnutím Slovenské správy sociálního zabezpečení ze dne 25. 11. 1988 přiznán podle §21 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení (dále jen "zákon o sociálním zabezpečení"), ode dne 1. 10. 1988 starobní důchod. Stěžovatelka má a vždy měla české státní občanství, na území České republiky bydlela do roku 1984, na území Slovenské republiky až do 8. 3. 1999 (od tohoto data má opět trvalý pobyt na území České republiky). Správní orgány i obecné soudy při posuzování žádosti stěžovatelky vycházely z čl. 33 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení (dále také "smlouva mezi ČR a SR"), dle nějž se důchody přiznané nositeli zabezpečení České republiky nebo Slovenské republiky ode dne, který spadá do období před rozdělením České a Slovenské Federativní Republiky, nadále považují za důchody toho smluvního státu, jehož nositel zabezpečení byl nebo by byl příslušným k výplatě těchto důchodů ke dni rozdělení ČSFR. Dle správních a soudních orgánů nemohlo tedy být žádosti stěžovatelky vyhověno, neboť starobní důchod se považoval ode dne 1. 1. 1993 za důchod ze sociálního zabezpečení Slovenské republiky, přičemž z žádného právního předpisu o důchodovém zabezpečení České republiky nelze dovodit vznik nároku na starobní důchod i z českého systému důchodového zabezpečení (tzv. "vyrovnávací příspěvek").
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědoma toho, že - jak argumentuje Nejvyšší správní soud - dosavadní nálezy Ústavního soudu z let 2003 až 2009, vážící se k problematice důchodů po rozdělení ČSFR, se v konkrétních případech týkaly aplikace čl. 20 smlouvy mezi ČR a SR, stanovujícího kritérium, podle kterého a kým budou hodnoceny doby zaměstnání (důchodového zabezpečení) získané v Československu, tj. do 31. 12. 1992, pro budoucí nároky vzniklé po rozdělení státu. Její případ je jiný v tom, že starobní důchod jí byl přiznán ještě podle federálních předpisů platných do konce roku 1992. Stěžovatelka nezpochybňuje, že starobní důchod jí bude až do smrti či vypovězení smlouvy mezi ČR a SR vyplácet slovenská strana. Důvodem, proč se k Ústavnímu soudu nedostaly také případy důchodců s důchody přiznanými ještě v době federace, je skutečnost, že 99,99 % takových případů bylo vyřešeno ve prospěch důchodců během několika let po rozdělení ČSFR institutem odstranění tvrdosti v pravomoci ministrů práce a sociálních věcí obou republik. Po roce 1998 však bylo podobné řešení v důsledku změny ministra značně omezeno. Stěžovatelka uvedenou možnost nemohla využít vinou táhnoucí se mezirepublikové výměny bytů. Praxi tzv. dávkové komise - poradního orgánu ministra - při posuzování žádostí o odstranění tvrdosti proto považuje za diskriminační, přičemž v jejím důsledku jí bylo odepřeno právo na přiměřené zabezpečení ve stáří. To, že se nemohla vrátit zpět do ČR alespoň do roku 1998, není dle jejího přesvědčení důvodnou skutečností pro tak velkou a jí nezaviněnou újmu na jejích právech.
4. Dle stěžovatelky, kdyby nedošlo k uzavření smlouvy mezi ČR a SR, právo na výplatu důchodu by bylo zachováno i po přestěhování ze SR do ČR a naopak. Pokud by se totiž smlouvou mezi ČR a SR nemusela řešit otázka, který z nově vzniklých států bude "federální" důchody za společné doby zaměstnání vyplácet, pak by bylo jen na nositeli pojištění toho kterého státu, aby takový důchod vyplácel podle svých vnitrostátních předpisů.
5. Stěžovatelka poukázala na mezinárodně uznávané pravidlo, že vnitrostátní předpisy ve vztahu k mezinárodní dvoustranné smlouvě mají zajistit, aby aplikací smlouvy nedošlo k poškození občanů, k újmě na výši jejich nároků. Jak Česká správa sociálního zabezpečení, tak Nejvyšší správní soud vykládají čl. 33 smlouvy mezi ČR a SR tak, že výše jednou přiznaného nároku již nemůže být měněna, protože okamžikem rozdělení státu se takový důchod stal důchodem cizího státu, a s ním nemá Česká republika již co do činění. Stěžovatelka však namítá, že její situace je jiná, neboť pobírá důchod podle smlouvy mezi ČR a SR, ale výše důchodu stanovená podle českých vnitrostátních předpisů by byla vyšší. Použití smlouvy mezi ČR a SR tak způsobilo, že došlo k porušení čl. 30 odst. 1 Listiny.
6. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na skutečnost, že situace stěžovatelky je zcela totožná se situací jejího manžela, jehož ústavní stížnost byla odmítnuta jako neopodstatněná v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2105/10 ze dne 9. 12. 2010. Nejvyšší správní soud proto vyjádřil přesvědčení, že rovněž nyní podaná stížnost by měla být odmítnuta ze stejných důvodů.
7. Rovněž Česká správa sociálního zabezpečení ve svém vyjádření ze dne 25. 1. 2012 odkázala na předchozí usnesení Ústavního soudu s tím, že starobní důchody, na něž vznikl nárok, a které byly vyměřeny ještě za trvání federace, se považují za vypořádané. Výše důchodu po přestěhování stěžovatelky do ČR pak byla ovlivněna kursovým přepočtem a odlišnými předpisy o zvyšování důchodů, které nabyly účinnosti po 31. 12. 1992 v obou nástupnických státech, nikoliv aplikací čl. 33 smlouvy mezi ČR a SR. Pro dorovnání rozdílů tak Česká správa sociálního zabezpečení neshledává opory.
8. K vyjádřením účastníka a vedlejšího účastníka řízení zaslala stěžovatelka repliku, v níž uvedla, že snahou stěžovatelky a jejího již zemřelého manžela (jehož ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením sp. zn. II. ÚS 2105/10) bylo úsilí o zajištění zákonné výše důchodu, tj. důchodu podle předpisů vlastního státu. Poukázala na to, že je zcela obvyklým principem po rozdělení společných států, že rozhodující pro řešení vztahů, vyplývajících ze systémů sociálního zabezpečení, je trvalý pobyt aktuální, nikoliv k okamžiku rozdělení federace (SSSR, SFRJ). To se podle stěžovatelky týká též valorizace, která by se měla řídit státem, kde důchodce trvale žije, nikoliv kde kdysi žil. Stěžovatelka proto uzavřela, že trvá na porušení zásady přiměřenosti hmotného zabezpečení ve stáří dle čl. 30 Listiny.
II.
9. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
10. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů správního orgánu, krajského soudu a Nejvyššího správního soudu způsobem, který by měl svědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
11. Argumentace ústavní stížnosti je založena na nesouhlasu stěžovatelky s "existencí" smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení, zejména s jejím čl. 33, v jehož důsledku, jak se domnívá, jí nebyl přiznán starobní důchod (vyrovnávací příspěvek) podle českých předpisů o důchodovém pojištění (příslušnou žádost stěžovatelky zamítla Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 17. 7. 2007 č. j. 345 518 438/428 s odvolání na §4 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění). Rovněž má výhrady vůči postupu Ministerstva práce a sociálních věcí, které nenapravilo nespravedlnost cestou odstranění tvrdosti.
12. Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti v rámci stanoveném rozsahem svých kompetencí neshledal, že by v souvislosti s projednáváním a rozhodováním o nároku uplatněném stěžovatelkou došlo k porušení jejích základních práv. Za podstatnou v projednávané věci je totiž třeba považovat skutečnost, že stěžovatelce byl vyměřen důchod již v roce 1988, tedy ještě před rozpadem federace podle tehdy platných předpisů a k tomuto datu byly také její důchodové nároky za trvání Československa vypořádány. Stěžovatelce tedy nebyl dle čl. 33 smlouvy mezi ČR a SR vyměřen důchod, ani v jeho důsledku nebyla řešena otázka zápočtu dob a přiznávání a vyměřování nových nároků (event. jejich doměření), ale dle tohoto článku byla řešena otázka nakládání s nároky přiznanými ještě před rozpadem federace. Uzavřením smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení a působením čl. 33 se tedy na postavení poživatelů důchodů (již vyměřených) nic nezměnilo, k výplatě dávky byla nadále příslušná instituce, která ji přiznala, a vzniklý nárok nebyl v důsledku rozdělení federace nijak krácen. (I v době federace bylo provádění sociálního zabezpečení v kompetenci republik a na federální úrovni bylo upraveno jen hmotné právo.) K rozdílům ve výši slovenských a českých důchodů nedochází v důsledku aplikace přechodných ustanovení smlouvy mezi ČR a SR, konkrétně čl. 33, ale, jak ostatně uváděli účastníci řízení, v důsledku rozdílného ekonomického vývoje v obou částech bývalé federace.
13. Stěžovatelka však bez ohledu na uvedené skutečnosti požaduje zároveň dávku z českého systému důchodového pojištění, upravenou v rámci tzv. "zvyšovacích akcí" podle českých předpisů, přičemž uvedený postup by měl být odůvodněn jejím českým státním občanstvím a především aktuálním trvalým pobytem na území České republiky.
14. Ústavní soud ověřil, že správní i soudní orgány se námitkami stěžovatelky (totožnými jako v ústavní stížnosti) dostatečně zabývaly a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a které předpisy aplikovaly. Nejvyšší správní soud se zabýval i otázkou možného legitimního očekávání stěžovatelky a uvedl, že stěžovatelka nemohla důvodně očekávat, že bude po rozdělení federace ekonomický vývoj v obou nástupnických státech stejný, že hmotněprávní úprava důchodového zabezpečení zůstane i do budoucna unifikována a úpravy výše vyplácených důchodů budou v obou nástupnických státech totožné, jako by k rozpadu federace vůbec nedošlo. Rovněž tak mohla jen stěží očekávat, že kdykoliv po rozpadu federace budou její již vypořádané důchodové nároky nějak upravovány podle místa aktuálního trvalého pobytu. Takováto zásada se v oblasti důchodového pojištění obecně neuplatňuje a ani z pohledu platné právní úpravy jí text výše citovaného ustanovení čl. 33 smlouvy mezi ČR a SR jakýkoliv důvod k podobnému očekávání nedával. Smluvní strany záměrně zafixovaly příslušnost k výplatě vzniklých důchodových nároků podle příslušnosti republikových nositelů pojištění k 31. 12. 1992.
15. Nejvyšší správní soud dále zmínil, že interpretace mezinárodních smluv je normativně upravena Vídeňskou úmluvou o smluvním právu. Jestliže se tedy smluvní strany v rámci majetkového vypořádání závazků bývalé ČSFR v oblasti důchodového zabezpečení dohodly na tom, že důchody přiznané institucemi jednotlivých republik budou nadále spravovat tyto instituce, nelze při aplikaci jakéhokoliv výkladového pravidla dovodit, že by zároveň zamýšlely, aby tomu za určitých okolností bylo jinak. S ohledem na interpretační pravidlo pojmu dobré víry Vídeňské úmluvy a v kontextu a čl. 4 a čl. 5 smlouvy mezi ČR a SR si lze jen obtížně představit, že by nositel důchodového pojištění České republiky vyložil čl. 33 smlouvy mezi ČR a SR různě pro občany České republiky s trvalým pobytem na jejím území, pro občany České republiky, kteří na jejím území trvalý pobyt nemají a pro občany Slovenské republiky, ať již mají trvalý pobyt kdekoliv, tedy že by na starobní důchod přiznaný příslušnou institucí Slovenské republiky hleděl v případě českého občana s trvalým pobytem v České republice zároveň jako na důchod český i slovenský, zatímco v ostatních případech pouze jako na důchod slovenský, a z tohoto hlediska pak posuzoval důchodové nároky žadatelů v českém systému důchodového pojištění. Takovýto výklad by byl rovněž v rozporu i s čl. 1 Listiny, v něm obsaženým zákazem neodůvodněně nerovného zacházení a z něj vyplývajícím zákazem libovůle v návaznosti na čl. 30 Listiny.
16. Ústavní soud nemá, z hlediska ústavnosti závěrům obecných soudů, dle nichž stěžovatelce nelze přiznat vyrovnávací příspěvek dle českých předpisů k důchodu vyměřenému Slovenskou správou sociálního zabezpečení před rozpadem ČSFR, co vytknout. S ohledem na uvedené a podrobné odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považuje za nadbytečné se k meritu věci duplicitně vyjadřovat. Ostatně shodně Ústavní soud rozhodl již dříve o ústavní stížnosti manžela stěžovatelky, jež se opírala o totožnou skutkovou a právní argumentaci (usnesení sp. zn. II. ÚS 2105/10 ze dne 9. 12. 2010).
17. Ústavní soud pro úplnost připomíná, že jeho nález sp. zn. II. ÚS 405/02 ze dne 3. 6. 2003 (N 80/30 SbNU 245), nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465) a nález sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007 (N 54/44 SbNU 665), jak ostatně stěžovatelka nerozporuje, řešily případy pojištěnců, jimž vznikl nárok na starobní důchod po 31. 12. 1992 a spornou byla otázka zápočtu dob zaměstnání (pojištění) získaných jimi do tohoto data pro jejich důchodové nároky v jednotlivých nástupnických státech. Ústavní soud v těchto nálezech v souvislosti s výkladem čl. 20 smlouvy mezi ČR a SR konstatoval, že je třeba českým státním občanům s trvalým pobytem na území České republiky pro jejich důchodové nároky vzniklé po 31. 12. 1992 započítat v českém systému důchodového pojištění vždy dobu zaměstnání (pojištění) získanou v systému důchodového zabezpečení ČSFR před tímto datem, bez ohledu na skutečnost, která instituce smluvního státu je příslušná k hodnocení této doby podle zmiňovaného čl. 20 smlouvy mezi ČR a SR. Tato judikatura nedopadala a ani nemohla dopadat na případy důchodových nároků vzniklých ještě za existence společného státu.
18. Za opodstatněné nelze považovat ani námitky stěžovatelky týkající se nespravedlivého rozhodování o její žádosti o odstranění tvrdosti ze strany Ministerstva práce a sociálních věcí. Rozhodování o těchto žádostech je zcela v kompetenci uvedeného orgánu, na odstranění tvrdosti není právní nárok, v konkrétní věci rozhoduje ministr práce a sociálních věcí na základě uvážení a jeho rozhodnutí je vyloučeno z přezkoumání správním soudem. Jak je zřejmé z předchozí judikatury Ústavního soudu, nejedná se o rozhodnutí, které by svou povahou bylo schopné zasáhnout sféru ústavních práv stěžovatelky (stěžovatelka přitom konkrétní rozhodnutí ani nenapadá).
19. Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci neshledal porušení základních práv stěžovatelky. Jakkoliv lze chápat, že stěžovatelka svou osobní situaci vnímá jako nespravedlivou, nelze za situace, kdy právní řád vyhovění návrhu neumožňuje, ze skutečností, které byly vyvolány souhrou individuálních okolností (rozdílný ekonomický vývoj obou států, přestěhování se stěžovatelky na území ČR, doba uplatnění požadavku na odstranění tvrdosti), eventuálně z přesvědčení stěžovatelky o "zbytečnosti" Smlouvy, dovozovat neústavnost napadeného rozhodnutí a rozhodnutí souvisejících.
20. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu