ECLI:CZ:US:2013:3.US.2143.13.1
sp. zn. III. ÚS 2143/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Hampla, zastoupeného JUDr. Vojtěškou Burešovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jedovnická 8, proti postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, spočívajícím v porušování procesních předpisů při vyšetřování vedeném pod sp. zn. KRPZ-76080-89/TČ-2012-150081-LTR, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a předmět řízení o ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností ze dne 10. července 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. července 2013, stěžovatel brojil proti postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, spočívajícím v omezování přístupu obhájce stěžovatele ke spisovému materiálu sp. zn. KRPZ-76080-89/TČ-2012-150081-LTR, odmítání provedení navrhovaných důkazů (resp. jejich zařazení do spisu) a opakovanému provádění výslechů svědků bez přítomnosti obhájců obviněných, jakož i dalším níže rozvedeným pochybením.
2. V uvedeném řízení jsou stěžovatel a další dvě osoby stíháni pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spáchaný formou spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel se domnívá, že výše uvedenými kroky orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na efektivní obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy, práva ochrany osobní svobody ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny, jakož i práv vyplývajících z čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny. Porušení výše vyjmenovaných práv se měl policejní orgán dopustit zejména opakovaným výslechem svědků bez přítomnosti obhájkyně, jakož i vyslýcháním svědkyně poté, co několik desítek minut před výslechem byla tato svědkyně ve stěžovatelově věci "pouze podávat vysvětlení" bez přítomnosti advokátů obviněných. Orgány činné v trestním řízení nedovolí pak obhájkyni stěžovatele důkladně prostudovat příslušný spis, neboť jimi stanovený čas k tomu, vzhledem k rozsáhlosti spisového materiálu, absolutně nepostačuje. Stěžovatel pak nebyl bez relevantního důvodu znovu vyslechnut, přestože o to opakovaně žádal. Významným porušením práv obhajoby je pak skutečnost, že orgány činné v trestním řízení neposkytly stěžovateli pořízené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, aby mohl jejich části navrhnout jako důkazy hovořící v jeho prospěch. Stěžovatel má za to, že uvedeným postupem policejního orgánu dochází ke ztížení jeho práva na obhajobu a k nepřípustné selekci důkazů, a to pouze v jeho neprospěch, což má za následek porušení jmenovaných ústavních práv a porušení principu rovnosti zbraní. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud prohlásil uvedené postupy za protiústavní a zakázal policejnímu orgánu pokračovat v dalším zasahování do stěžovatelových práv.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, proti kterému byl veden postup policie napadený ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud v projednávaném případě setrvává na závěru vysloveném již v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž se uvádí, že "[ú]stavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuelních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii." Zasahování do činnosti orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje Ústavní soud za výjimečné, respektive za všeobecně nepřípustné, a to i v případech, je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je dána toliko v případě nejextrémnějších excesů. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05, ze dne 10. listopadu 2008, sp. zn. IV. ÚS 2591/08, nebo ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 2532/12, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. K žádnému excesu výše uvedené povahy však v posuzované věci nedošlo, takže podmínky pro zásah Ústavního soudu v této fázi probíhajícího řízení dány nejsou. Prvá část stěžovatelových námitek směřuje proti způsobu, jakým je v rámci přípravné fáze trestního řízení veden proces obstarávání a hodnocení důkazů. Lze proto konstatovat, že všechny tyto námitky jsou uplatnitelné v hlavním líčení a případná pochybení orgánů činných v trestním řízení musí jít pochopitelně zásadně plně k tíži veřejné žaloby. To vše je navíc posíleno i stěžovatelem poukazovanou skutečností, že v neskončeném trestním řízení neplatí zásada koncentrace důkazního řízení, návrhy na provedení důkazů, jakož i námitky proti nim lze předkládat v kterémkoli stadiu řízení (nález Ústavního soudu ze dne 16. září 2010 sp. zn. III. ÚS 3221/09, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Další část námitek navíc směřuje proti teprve očekávanému zásahu v podobě nezákonně zmanipulovaných důkazů. V tomto směru pak Ústavní soud dokonce postrádá kompetenci, kterou by mohl v stěžovatelův prospěch zasáhnout, neboť ústavní stížností lze brojit jen proti zásahu aktuálnímu a jejím vyhověním lze zakázat pouze aktuální a konkrétní zásah do základních práv a svobod. Ústavní soud tedy z obsahu ústavní stížnosti ani jejích příloh neshledal žádné zjevné pochybení důkazního řízení, které by vyžadovalo jeho okamžitý zásah, a proto je třeba, s ohledem na zásadu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, tyto námitky odmítnout jako zjevně neopodstatněné, neboť především nezávislý zákonný soud, rozhodující v hlavním líčení, je příslušný k vypořádání se se stěžovatelem vznesenými námitkami a povolán případně k ochraně stěžovatelových procesních i hmotných ústavních práv. Totéž platí i pro související námitku stran neumožnění důkladného nastudování spisu stěžovatelovou obhájkyní.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu