ECLI:CZ:US:2013:3.US.2187.12.1
sp. zn. III. ÚS 2187/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. O., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem v Praze 4, Otakarova 5, proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. 1 T 82/2010, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2011 č. j. 3 To 1075/2010-164 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 3. 2012 č. j. 11 Tdo 1499/11-17, za účasti 1) Okresního soudu v Českém Krumlově, 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích a 3) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, garantovaných článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
K tomu mělo dojít jeho nespravedlivým odsouzením v trestním řízení, v němž se prý obecné soudy řádně nevypořádaly s jeho obhajobou, že vůči poškozenému jednal v nutné obraně, neprovedly jím navržené důkazy na jeho obhajobu, provedené důkazy vadně hodnotily a jeho jednání vadně právně kvalifikovaly.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Stěžovatel (v trestní věci "obžalovaný") byl v záhlaví označeným rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Uvedeného trestného činu se obžalovaný dle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil (zkráceně řečeno) tím, že dne 6. 3. 2010 kolem 2:00 hodin na služebně Horské služby K. v obci L. v odpočinkové místnosti po předchozí slovní rozepři napadl několika údery pěstí do obličeje a hrudníku V. P., ležícího na posteli, a způsobil mu tím zhmoždění hrudníku, zhmoždění měkkých částí obličeje a tržné rány spodního rtu s následnou dobou pracovní neschopnosti do 15. 3. 2010.
Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným usnesením ze dne 11. 4. 2011 zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ČR podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu v záhlaví označeným usnesením ze dne 26. 3. 2012 odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než zákon připouští.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel tvrdí, že inkriminovaný trestný čin nespáchal, neboť jednal v nutné obraně. Obecné soudy prý vadně posoudily délku doby, po kterou měl být poškozený omezen v důsledku zranění v obvyklém způsobu života, a tím dospěly k nesprávné právní kvalifikaci skutku.
Soudy také údajně provedly nesprávné dokazování a provedené důkazy vadně hodnotily. Konkrétně se stěžovatel domnívá, že soudy se nevěnovaly posouzení věrohodnosti výpovědi poškozeného V. P. a namísto výslechu znalce MUDr. Michala Berana vyslechly toliko zpracovatele odborného vyjádření MUDr. Čecha. Obecné soudy prý bezdůvodně odmítly provést výslech dalších jím navržených svědků.
Postup Nejvyššího soudu ČR, který se odmítl jeho dovoláním zabývat s argumentem, že posouzení otázky nutné obrany spočívá v hodnocení skutkových okolností, považuje stěžovatel za odepření spravedlnosti. Takový postup je prý příliš formalistický a v rozporu se zásadami, které stanovil ve svých nálezech Ústavní soud, když vyslovil, že ani obecné soudy nejsou vyvázány z imperativu dodržování pravidel spravedlivého procesu a Ústavy ČR.
Stěžovatel se na podporu svých argumentů dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1076/08 a tvrdí, že názory v něm vyslovené nebyly v jeho věci respektovány.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, dostupný, stejně jako všechny dále citované judikáty, v internetové databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS).
Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje toliko námitky a argumentaci, kterou uplatnil již v trestním řízení a kterou se obecné soudy dostatečně zabývaly.
Není správné stěžovatelovo tvrzení, že v dané trestní věci existuje toliko jediný usvědčující důkaz, a to výpověď poškozeného. Nalézací soud provedl dokazování též dalšími důkazy; byť šlo o důkazy nepřímé, ve svém komplexu poskytují dostatečný podklad pro závěr o vině. Hodnocení tohoto rázu je plně v souladu se zásadami dokazování v trestním řízení a ustálenou judikaturou trestních soudů a nevymyká se nikterak postupu, který Ústavní soud akceptoval v řadě předchozích obdobných případů.
Neobstojí také stěžovatelova námitka tzv. opomenutých důkazů. Ústavní soud v řadě svých nálezů (III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Vyplývá z nich, že soudy nejsou povinny akceptovat všechny důkazní návrhy obviněného, vždy se však musí s těmito návrhy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat. Z ústavněprávního hlediska je plně akceptovatelné, jestliže odmítnutí navrhovaného důkazu je řádně zdůvodněno tím, že navrhovaný důkaz je nadbytečný, nedisponuje vypovídací potencí nebo je duplicitní, protože určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. k tomu nález sp. zn. I. ÚS 733/01). Tyto podmínky byly v posuzované věci splněny.
Žádné pochybení, jež by představovalo porušení zásad spravedlivého procesu, neshledal Ústavní soud ani v postupu obecných soudů při posuzování namítaného stavu nutné obrany, při právní kvalifikaci skutku jako přečinu ublížení na zdraví a při hodnocení důvodů pro odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem ČR.
Neobstojí ani stěžovatelovo tvrzení, že postup obecných soudů v jeho věci je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1076/08. Tento nález spočívá na odlišném skutkovém základě a z něho stěžovatelem vyvozované závěry jsou v nynějším případě neaplikovatelné.
Po posouzení všech okolností, uváděných stěžovatelem a vyplývajících ze spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a proto jej podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu