ECLI:CZ:US:2013:3.US.2311.13.1
sp. zn. III. ÚS 2311/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BOHEMIA PLAST KLADNO, spol. s r. o. se sídlem v Kladně, Ke Stadionu 2347, zastoupené JUDr. Ing. Jitkou Krajíčkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 18, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 12. 2011 č. j. 19 C 24/2007-52 a Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012 č. j. 11 Co 134/2012-99 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2013 č. j. 28 Cdo 3443/2012-121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti žádá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v její věci, a to pro porušení jejích práv zaručených článkem 95 odst. 1 a článkem 96 Ústavy a dále články 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2012 č. j. 11 Co 134/2012-99 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 12. 2011 č. j. 19 C 24/2007-52 ve věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala po žalovaných České republice - Ministerstvu financí a České republice - Ministerstvu spravedlnosti ve výroku specifikované částky z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že na základě ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, vydražila výrobní areál, avšak posléze v důsledku jeho zrušení nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 47/04 ze dne 8. 3. 2005 (N 47/36 SbNU 495; 181/2005 Sb.) byla dražba rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 prohlášena za neplatnou. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že postup zákonodárného sboru v procesu přijímání zákona nelze považovat za úřední postup, neboť neexistuje pravidlo či postup, jak má člen Parlamentu hlasovat; proto odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem založit nelze.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 5. 2013 č. j. 28 Cdo 3443/2012-121 odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné; s odkazy na vlastní rozhodovací praxi i judikaturu Ústavního soudu aproboval závěr odvolacího soudu, že proces přijímání zákonů hlasováním v Parlamentu není nesprávným úředním postupem.
Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že při posuzování jí uplatněného nároku vycházely striktně ze zákona č. 82/1998 Sb. a nikoli z článku 36 odst. 3 Listiny, který zakládá právo na náhradu škody bez ohledu na to, zda byla škoda způsobena mocí výkonnou, soudní či zákonodárnou, a podle nálezů sp. zn. II. ÚS 1777/07 a sp. zn. I. ÚS 245/98 se aplikuje v případě škody způsobené státními orgány, na které zákon č. 82/1998 Sb. nedopadá. Doplňuje, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva přičítá státu odpovědnost za porušení práva bez rozlišování typu státního orgánu způsobivšího škodu; dle jejího názoru odpovědný subjekt musí vždy existovat. Stěžovatelka také upozorňuje, že jednala v souladu s právním řádem a nemohla předvídat zrušení zákonného ustanovení se zpětnými účinky, pročež očekávala ochranu svého vlastnického práva získaného ve veřejné dražbě.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a využila i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Takové podmínky k zásahu Ústavního soudu však v dané věci splněny nejsou. Závěry obecných soudů, že o situaci nesprávného úředního postupu nejde, vychází z ustálené judikatury jak Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu. Z ní vyplývá, že úřední postup ve smyslu článku 36 odst. 3 Listiny identifikovat s výkonem zákonodárné pravomoci Parlamentem nelze; zrušení zákona nebo vyslovení jeho protiústavnosti Ústavním soudem sice může za určitých okolností mít vliv na práva jednotlivce, nezakládá však mu nárok na náhradu škody (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009, ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb., bod 13). Rozhodujícím hlediskem při posuzování, zda jde o úřední postup, je okolnost, zda výsledkem činnosti byl či nebyl normativní právní akt; ostatně ani vydání normativního právního aktu moci výkonnou znaky "úředního postupu" nenese (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 36/08 ze dne 8. 7. 2010, N 138/58 SbNU 131; 253/2010 Sb., bod 18 a nález sp. zn. IV. ÚS 1521/10 ze dne 9. 2. 2011, N 15/60 SbNU 153). Jinak je tomu jen v případě pochybení administrativního aparátu Parlamentu při vyhlašování zákona, kdy Ústavní soud existenci nesprávného úředního postupu shledal a nárok na náhradu škody za nesprávný úřední postup parlamentní administrativy dovodil z přímé aplikace článku 36 odst. 3 Listiny (srov. nález sp. zn. I. ÚS 245/98 ze dne 22. 9. 1999, N 128/15 SbNU 221). Sluší se dodat, že čl. 36 odst. 3 Listiny není - oproti názoru stěžovatelky - přímo aplikovatelný (viz jeho odstavec 4).
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu