ECLI:CZ:US:2013:3.US.2392.13.1
sp. zn. III. ÚS 2392/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti L. S., zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Politických vězňů 21, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013 č. j. 25 Cdo 4154/2011-190, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2011 č. j. 17 Co 392/2010-170 a proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 20. 5. 2010 č. j. 10 C 127/2008-121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivou náhradu za utrpěnou újmu ve smyslu čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, domáhal se stěžovatel (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobce) po žalované odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění, ke kterým došlo následkem operačního zákroku, jemuž se u žalované podrobil. Žalovaná svou odpovědnost nepopírala a na základě lékařského posudku (vypracovaného prim. MUDr. Jaromírem Medunou) bylo stěžovateli pojišťovnou mimosoudně uhrazeno 19 800 Kč za bolest a 127 800 Kč za ztížení společenského uplatnění. Stěžovatel také obdržel 57 202 Kč za ušlý výdělek po dobu pracovní neschopnosti. Stěžovatel však tyto částky nepovažoval za dostatečné, a proto se u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou domáhal postupu podle §7 odst. 3 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen vyhlášky č. 440/2001 Sb.), a požadoval zvýšení přiznané částky o 1 674 000 Kč.
Okresní soud žalobu zamítl. Při svém rozhodování vycházel především ze znaleckého posudku, jehož vypracování bylo zadáno Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a z něhož vyplynulo, že důvody pro navýšení bodových hodnocení ve smyslu §6 odst. 1 písm. a), c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. nejsou dány. Vzhledem k tomu byl tedy stěžovatel podle názoru soudu odškodněn již dostatečně. Okresní soud dále podotkl, že stanovení bolestného je výlučně medicínskou záležitostí a že v daném případě nejde o reparaci škody, přičemž přiznaná a stěžovateli již vyplacená částka není a ani nemůže být ekvivalentem způsobené újmy.
Krajský soud v Brně jakožto soud odvolací odůvodnění prvostupňového soudu dále rozvedl a rozhodnutí potvrdil. Odvolací soud především podotkl, že již v základní výměře náhrady škody na zdraví je obsažena náhrada za prodělanou bolest a za prokazatelně nepříznivé důsledky pro další život poškozeného. Dále soud poukázal na to, že znalec MUDr. Meduna ve svém posudku přistoupil k navýšení bodového hodnocení bolestného podle §6 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 440/2001 Sb. i k navýšení bodového hodnocení ztížení společenského uplatnění podle §6 odst. 1 písm. c) citované vyhlášky. Tím tedy byla zohledněna skutečnost, že základní odškodnění ke kompenzaci způsobené újmy nedostačovalo. Přistoupit k aplikaci §7 odst. 3 citované vyhlášky by pak soud mohl jen ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, přičemž z provedeného dokazování podle soudu nevyplývá, že by se o takový případ jednalo. Odvolací soud vzal do úvahy, že podle znaleckého posudku Lékařské fakulty Univerzity Palackého nebylo na místě ani zvýšení bodového hodnocení podle §6 vyhlášky č. 440/2001 Sb., ke kterému přesto došlo. Dále bylo konstatováno, že srovnání zdravotního stavu stěžovatele před poškozením a po poškození výjimečné zvýšení odškodnění neodůvodňuje. Soud také podotkl, že stěžovatelovo kulturní, sportovní či pracovní zapojení do života nebylo na mimořádně vysoké úrovni, která by snad postup podle §7 citované vyhlášky ospravedlňovala. Odvolací soud konečně uvedl, že mnohaměsíční prodlení žalovaného se zahájením adekvátní diagnostiky a léčby bolestí bylo již zohledněno v posudku MUDr. Meduny, který právě z tohoto důvodu navýšil základní bodové ohodnocení bolestného o 50%.
Nejvyšší soud, který postupoval podle občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2012, následně dovolání odmítl, jelikož stěžovatel nevymezil žádnou právní otázku, která by napadené rozhodnutí činila zásadně významným. Nejvyšší soud se dále ztotožnil s argumentací soudu odvolacího a připomněl také svou judikaturu týkající se náhrady škody na zdraví, jež je s napadeným rozsudkem v souladu.
Stěžovatel proto podal ústavní stížnost. V ní předně popisuje svůj současný zdravotní stav. Jak uvádí, po operaci dlouho trpěl šlehavými bolestmi, z nichž sice ty nejprudší již vymizely, nadále však při zátěži bolest přetrvává a má trvale oslabenou addukci levého stehna. Není tudíž schopen chůze na delší vzdálenost. Bolesti mu údajně také znemožňují sexuální styk, což byl hlavní důvod rozpadu jeho partnerského stavu. Kvůli trvajícím problémům byl nucen opakovaně vyhledat pomoc psychiatra. Stěžovatel také odkazuje na vypracovaný znalecký posudek, z něhož vyplývá, že kontrolující lékaři pravděpodobně neměli potřebné znalosti a zkušenosti, a proto došlo k rozeznání a léčbě pooperačních komplikací až po 11 měsících.
Stěžovatel dále nesouhlasí s tvrzením okresního soudu, podle něhož v daném případě nejde o reparaci škody, přičemž podle stěžovatele vyplacená částka má být ekvivalentem způsobené újmy. Stejně tak se stěžovatel neztotožňuje s argumentem, že posouzení bolestného je výlučně medicínskou záležitostí. Podle stěžovatele vyhláška č. 440/2001 Sb. lékaři neumožňuje zohlednění trvání bolesti před zahájením léčby, jelikož podle §6 odst. 1 písm. a) je možno zvýšit základní bodové hodnocení jen z důvodu náročného způsobu léčby. Nejde-li však o tento případ, dikce vyhlášky navýšení neumožňuje, pročež toto navýšení musí zvážit soud na základě §7 odst. 3 vyhlášky.
Vzhledem k výše uvedenému pak stěžovatel nesouhlasí ani s postupem odvolacího soudu, podle něhož bylo prodlení se zahájením léčby zohledněno již v mimosoudním vyrovnání. Podle stěžovatele tento argument dikci vyhlášky jednoznačně odporuje, a odvolací soud se tak s námitkou nezohlednění prodlení s léčbou vůbec nevypořádal.
Stěžovatel konečně napadá i postup dovolacího soudu, který závěry soudů nižších stupňů fakticky aproboval a jehož rozhodnutí navíc nedostojí požadavkům na řádné, přesvědčivé a přezkoumatelné odůvodnění, čímž zároveň nepřípustně zúžil přístup jednotlivce k soudu.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu v zásadě ani nepřísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Z ústavního hlediska není samo o sobě podstatné, zda obecné soudy jednaly v rozporu se zákonem, jelikož důvod k ingerenci Ústavního soudu je dán pouze v případech, kdy postupem obecných soudů došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. V projednávané věci však Ústavní soud takové porušení neshledal.
Se stěžovatelem lze souhlasit ohledně výtek směřovaných na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Z prvostupňového rozhodnutí totiž vyplývá (ať už úmyslně či kvůli nedůsledné formulaci), že se soud s odkazem na vypracovaný znalecký posudek možným mimořádným zvýšením odškodného vlastně vůbec nezabýval. Takový postup je ovšem nepřípustný. Náhrada za bolest i náhrada za ztížení společenského uplatnění totiž může být postupem podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. zvýšena bez ohledu na závěry znaleckého posudku, jelikož při aplikaci §7 odst. 3 je možno brát zřetel i na odlišné faktory, než které zvažuje znalec. Pakliže by tedy soud odmítl aplikovat §7 odst. 3 z toho důvodu, že stanovení bolestného je výlučně medicínskou záležitostí, fakticky by tím žalobce o možnost vyplývající z předmětného ustanovení zcela připravil. Je nepochybné, že právě znalec (případně znalecký ústav) je nejlépe vybaven ke zhodnocení bolesti stěžovatele. Soud má ovšem na základě informací znalcem poskytnutých dále zhodnotit, jestli s ohledem na individuální okolnosti případu (které např. nelze zohlednit postupem podle §6 předmětné vyhlášky) není na místě mimořádné zvýšení odškodného. Zde je nutno souhlasit se stěžovatelem, že této úlohy se nelze pouhým odkazem na znalecký posudek zbavit. Ve vztahu k odškodnění za ztížení společenského uplatnění pak nalézací soud sice uvádí, že je nutno zvažovat konkrétní okolnosti případu, z rozhodnutí však není vůbec patrné, zda a do jaké míry se tímto požadavkem řídil.
Podle názoru Ústavního soudu nicméně výše uvedené nedostatky napravil odvolací soud. Ten se totiž okolnostmi svědčícími pro aplikaci §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. reálně zabýval a svůj závěr také náležitě odůvodnil. Odvolací soud se řádně věnoval otázce, zda způsobená újma nebyla mimořádná, a to i vzhledem ke stěžovatelovu dosavadnímu životu. Pakliže na základě těchto úvah zhodnotil, že stěžovatelův případ není natolik mimořádný, aby odůvodňoval další zvýšení odškodného, není tomuto závěru z ústavního hlediska co vytknout.
Ústavní soud na tomto místě připomíná širokou možnost uvážení, kterým soudy při aplikaci předmětného ustanovení disponují. Tato zákonodárcem udělená diskrece se pak logicky projevuje i v omezení možnosti kontroly Ústavním soudem. Z hlediska přezkumu výše přiznané náhrady škody na zdraví proto Ústavnímu soudu přísluší zkoumat pouze to, zda přiznaná částka není způsobené újmě nepřiměřená.
Aniž by Ústavní soud jakkoli bagatelizoval stěžovatelovo utrpení, nemohl na základě dostupných informací dojít k závěru o nepřiměřenosti přiznané částky. Nelze přehlédnout, že ze znaleckého posudku Lékařské fakulty Univerzity Palackého plyne, že stěžovatelovy sexuální problémy, které měly vést k rozpadu jeho partnerského vztahu (a které z části vedly k nutnosti vyhledat pomoc psychiatra), nebyly způsobeny předmětnou operací. Znalecký ústav ostatně ani neshledal důvody k navýšení bodového hodnocení ztížení společenského uplatnění ve smyslu §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb.
Pokud jde o další stěžovatelovy problémy (prodlení před začátkem léčby, trvající bolesti, nemožnost chůze na delší vzdálenost), nejsou dle názoru Ústavního soudu natolik mimořádné, že by odškodnění vypočítané podle základního bodového hodnocení zvýšeného o 50% bylo těmto problémům zjevně nepřiměřené, a zasahovalo tak do stěžovatelových ústavně zaručených práv. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani stěžovatelem citovaná judikatura obecných soudů, které v jiných případech k mimořádnému navýšení odškodnění přistoupily. Úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury, přičemž nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že každý případ se vyznačuje svými specifickými okolnostmi, a to tím spíše platí ve věcech odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění.
Stěžovatel také namítá, že se odvolací soud nesprávně vypořádal s námitkou prodlení před započetím léčby, jelikož lékařem zvýšené bodového hodnocení podle §6 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 440/2001 Sb. na tyto situace nemůže dopadat. Stěžovatel však tímto pouze polemizuje s výkladem jednoduchého práva. Z ústavního hlediska není podstatné, zda citované ustanovení znalci ve skutečnosti neumožňuje navýšit bodové hodnocení z důvodů, pro které tak v projednávaném případě učinil. Podstatné naopak je, že prodloužení doby léčení bylo ve stěžovateli vyplacené částce zohledněno. Odvolací soud pak vzal při posuzování přiměřenosti vyplaceného odškodnění problémy s diagnózou (vedoucí k prodloužení léčby) na vědomí, přičemž usoudil, že i vzhledem k padesátiprocentnímu navýšení oproti standardnímu bodovému hodnocení je uhrazená suma dostačující a pro další mimořádné navýšení není důvod. Právě touto úvahou soud dostál svých povinností.
Pokud jde o usnesení dovolacího soudu, ani zde Ústavní soud zásah do stěžovatelových práv neshledal. Jak z rozhodnutí vyplývá, Nejvyšší soud rozhodoval dle staré právní úpravy. Ústavní soud k tomu podotýká, že úvahu Nejvyššího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má či nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, neboť tato úvaha je věcí dovolacího soudu, jehož posláním je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů a pomocí tohoto institutu v dovolacím řízení řešit právní otázky dosud neřešené nebo rozhodované odchylně či v rozporu s hmotným právem. Takové rozhodnutí přitom v zásadě není schopno zásahu do základních práv (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3509/10 ze dne 21. 6. 2011). Lze sice nalézt i případy výjimečné (např. svévole či odepření spravedlnosti), v nichž by Ústavní soud z důvodu porušení ústavnosti zasáhnout musel, tak tomu však v daném případě nebylo.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2013
Jan Musil, v. r.
předseda senátu