ECLI:CZ:US:2013:3.US.2425.12.1
sp. zn. III. ÚS 2425/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. P., právně zastoupeného JUDr. Marcelou Neuwirthovou Ph.D., advokátkou se sídlem v Havířově, Dělnická 1a/434, proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 1. 2012 č. j. 3 T 54/2005-356 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2012 č. j. 5 To 94/2012-366, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soud v Karviné, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho základní ústavně garantovaná práva podle článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3 a článku 8 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti, usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 1. 2012 č. j. 3 T 54/2005-356 bylo rozhodnuto, že stěžovatel (v původním řízení "odsouzený") podle §330 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) a podle §83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník") vykoná podmíněně odložený trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, uložený rozsudkem Okresního soudu v Karviné dne 26. 5. 2008 č. j. 3 T 54/2005-275, který nabyl právní moci dne 26. 5. 2008.
Stěžovatel napadl předmětné usnesení okresního soudu stížností ke Krajskému soudu v Ostravě, kterou tento soud zamítl usnesením ze dne 23. 4. 2012, proti němuž brojí ústavní stížnost.
II.
Stěžovatel ve svém návrhu uplatňuje námitky v podstatě shodné se svou argumentací v rámci řádného opravného prostředku. Dle názoru stěžovatele mělo být jeho základní právo na osobní svobodu porušeno tím, že k přeměně podmíněně uloženého trestu odnětí svobody na trest nepodmíněný usnesením okresního soudu došlo po uplynutí zákonné jednoleté lhůty, přestože podle §83 odst. 3 tr. zákoníku nastala s uplynutím této doby k datu 26. 5. 2011 ex lege fikce osvědčení. Hlavní část námitek stěžovatele představuje polemika se závěry okresního soudu o tom, že sám stěžovatel nese vinu na tom, že soud nemohl včas rozhodnout o tom, zda se stěžovatel jako odsouzený osvědčil. Dle názoru stěžovatele se okresní soud ve věci dopouštěl průtahů, resp. zůstával nečinný v rozporu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5 tr. řádu. Ve věci prý nebylo provedeno řádné dokazování, které by objasnilo chování stěžovatele ve zkušební době podmíněného odsouzení.
Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku ze dne 20. 9. 2011 sp. zn. 6 To 298/2011 v novější trestní věci stěžovatele vyslovil názor, že okresní soud pochybil tím, že nečinil žádné kroky za účelem zjištění, zda stěžovatel vedl řádný život. Stěžovatel proto považuje ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu za nekonzistentní, a proto překvapivé.
III.
Ústavní soud podrobně přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. K tomu však v projednávaném případě zjevně nedošlo.
Ústavní soud předně konstatuje, že námitky, obsažené v ústavní stížnosti, se shodují s námitkami, které již stěžovatel uplatňoval ve stížnosti podané proti rozhodnutí okresního soudu. Dle názoru Ústavního soudu se krajský soud dostatečným způsobem s námitkami stěžovatele vyrovnal. Tento soud se během řízení zabýval argumenty stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud považuje za nadbytečné opakovat argumentaci obecných soudů a v detailech na jejich precizně odůvodněná rozhodnutí odkazuje.
Celkově Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a řízení ve věci stěžovatele lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že rozhodnutí okresního soudu bylo vydáno až po nastalé fikci osvědčení, Ústavní soud považuje za dostatečné odkázat stěžovatele na podrobnou argumentaci krajského soudu, o tom, že zde nebyly naplněny podmínky podle §83 odst. 3 tr. zákoníku pro uplatnění zákonné fikce osvědčení. Krajský soud správně poukazuje na to, že ve lhůtách, uvedených v §83 odst. 1, 3 tr. zákoníku, nalézací soud o osvědčení nemohl rozhodnout s ohledem na probíhající další trestní stíhání stěžovatele. Překážkou takového rozhodnutí je již sama zásada presumpce neviny dle §2 odst. 2 trestního řádu. Fikce, že se odsouzený osvědčil podle §83 odst. 3 tr. zákoníku, nemůže nastat za situace, kdy odsouzený tím, že spáchá ve zkušební době další trestnou činnost, o níž je nutno nejdříve rozhodnout, sám zaviní, že soud nemůže ve shora uvedených lhůtách učinit rozhodnutí dle §83 odst. 1 tr. zákoníku (viz str. 4, odstavec druhý napadeného rozhodnutí krajského soudu).
K námitce stěžovatele, že soudní postup byl v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces, protože prý nebyly soudem činěny kroky nezbytné ke zjištění, zda stěžovatel vedl řádný život a vyhověl tak uloženým podmínkám, a dále proto, že nebylo nařízeno veřejné zasedání a tím umožněno stěžovateli se vyjádřit, Ústavní soud pouze krátce odkazuje na rozhodnutí krajského soudu, které obsahuje jak výčet těchto kroků provedených okresním soudem (viz str. 3, poslední odstavec rozhodnutí krajského soudu), tak zcela správnou argumentaci, že je zcela nerozhodné, zda soud I. stupně v průběhu lhůty uvedené v §83 tr. zákoníku nařídil veřejné zasedání a zda případně v tomto smyslu poučil odsouzeného, resp. mu umožnil k věci se vyjádřit. V případě, kdy je proti stěžovateli vedeno další trestní řízení, v takovém postupu soudu nelze spatřovat nečinnost, jak je stěžovatelem namítáno (viz str. 4, předmětného rozhodnutí Krajského soudu).
Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy své závěry řádně a pečlivě zdůvodnily a z ústavněprávního hlediska jim není čeho vytknout (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3254/2010 ze dne 20. 10. 2011). Za situace, kdy v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení za předchozí trestný čin byla projednávána další trestná činnost, již se měl stěžovatel v uvedené lhůtě dopustit, fikce osvědčení nemůže nastat. Na tuto skutečnost byl stěžovatel ostatně upozorněn i Okresním soudem v Karviné - pobočka Havířov v rozsudku ze dne 1. 4. 2011 č. j. 104 T 96/2010-366, jímž byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu