ECLI:CZ:US:2013:3.US.2561.12.1
sp. zn. III. ÚS 2561/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. Š. a 2. Bc. P. H., obou zastoupených JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1112/27, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. ledna 2011 č. j. 32 T 62/2010-180, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. května 2011 č. j. 6 To 163/2011-213 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012 č. j. 11 Tdo 1560/2011-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení výše specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítají, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky, dle kterého soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a právo plynoucí z principu presumpce neviny, jakož i z něho vyplývající pravidlo in dubio pro reo, podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, oba stěžovatelé byli odsouzeni k podmíněnému trestu odnětí svobody se zkušební dobou v délce osmnácti měsíců a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu zaměstnání, povolání a funkce v bezpečnostních sborech v trvání tří roků, a to pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Uvedeného trestného činu se měli dopustit tím, že neprovedli řádnou protokolaci výslechu podezřelého S. G. a posléze fabulovali jeho doznání (jako obviněného) ke třem skutkům, které jmenovaný nespáchal, čímž jako veřejní činitelé posledně zmiňovanému úmyslně způsobili škodu a jinému (skutečnému pachateli) opatřili neoprávněný prospěch.
Proti shora uvedeným rozsudkům soudu prvního a druhého stupně podali oba stěžovatelé ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem usnesením ze dne 1. března 2012 sp. zn. II. ÚS 3367/11 odmítnuta jako předčasná, načež stěžovatelé podali dovolání. Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") toto dovolání odmítl jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř. Proti všem zmiňovaným rozhodnutím obecných soudů brojí tato projednávaná ústavní stížnost.
Dle stěžovatelů došlo k zásahu do jejich základních práv zejména tím, že obecné soudy neprovedly řádné dokazování, omezily se pouze na vybrané důkazy, zejména pak na dle stěžovatelů nevěrohodnou výpověď poškozeného S. G., a jejich vinu tak neprokázaly mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, čímž porušily zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající zásadu in dubio pro reo.
Ústavní soud se podrobně zabýval ústavní stížností i napadenými rozhodnutími obecných soudů.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 tr. ř. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda, resp. nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se ukáže až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, jak se v posuzované věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal a pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti založit. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Dále pak je nutné zdůraznit, že rozhodnutí o vině nezaložily na jediném důkazu, výpovědi poškozeného, nýbrž také na provedených listinných důkazech. Jejich odůvodnění tak nebudí pochybnosti.
Stran postupu dovolacího soudu Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr o dosahu dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá jeho ustálené judikatuře, která byla opakovaně akceptována i ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3272/07 ze dne 5. 2. 2009, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2013
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu