ECLI:CZ:US:2013:3.US.2619.13.1
sp. zn. III. ÚS 2619/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Oblastní nemocnice Náchod a. s. se sídlem Purkyňova 446, 547 69 Náchod, zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem se sídlem Barcalova 2, 562 01 Ústí nad Orlicí, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. července 2013 č. j. 6 Cmo 39/2013-70, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. listopadu 2012 č. j. 39 Cm 203/2011-59 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. října 2012 č. j. 39 Cm 203/2011-52, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 10 Ústavy ČR.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 10. 2012 č. j. 39 Cm 203/2011-52 zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení směnečné pohledávky 240,- Kč s příslušenstvím. Rozsudek byl doručen právnímu zástupci žalobkyně dne 10. 10. 2012. Usnesením ze dne 26. 11. 2012 č. j. 39 Cm 203/2011-59 krajský soud nevyhověl návrhu žalobkyně na vydání doplňujícího rozsudku s ohledem na právní úpravu uvedenou v ustanovení §166 odst. 1 o. s. ř. Usnesením ze dne 24. 7. 2013 č. j. 6 Cmo 39/2013-70 Vrchní soud v Praze odvoláním stěžovatelky napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové potvrdil, neboť dospěl k závěru, že v předmětné věci nebyly dány zákonem stanovené podmínky pro možnost navrhnout doplnění rozsudku.
Stěžovatelka si je vědoma skutečnosti, že ústavní stížnost, která se dotýká obdobné problematiky (sp. zn. IV. ÚS 4511/12) byla Ústavním soudem odmítnuta, přesto podala tuto ústavní stížnost, neboť se domnívá, že její právní předchůdkyni byla odepřena možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatelka spatřuje v procesním postupu obecných soudů, které se údajně odmítly zabývat všemi důvody uplatněného nároku a všemi skutkovými tvrzeními a nutily účastníka řízení uvést "právní důvod požadovaného plnění, i když ten žádnou takovou povinnost nemá". Z výše uvedených důvodů považuje stěžovatelka postup obecných soudů za přepjatě formalistický, který její právní předchůdkyni údajně odňal její základní právo na přístup k soudu.
II.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, jestli předmětná ústavní stížnost splňuje náležitosti a předpoklady pro její meritorní projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti opožděná a zčásti nepřípustná.
Ústavní soud poznamenává, že obsahově obdobné ústavní stížnosti posuzoval již dříve (ústavní stížnost sp. zn. I. ÚS 2622/13 a sp. zn. II. ÚS 2620/13), přičemž tyto návrhy Ústavní soud odmítl zčásti pro jejich opožděnost a zčásti pro nepřípustnost. Ani v nyní projednávané ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvod pro odlišný postup, neboť ve vztahu k napadenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 10. 2012 č. j. 39 Cm 203/2011-52 by bylo možné podat ústavní stížnost nejpozději dne 10. 12. 2012. Pokud v této zákonné lhůtě ústavní stížnost napadající výše označené rozhodnutí podána nebyla, jde v této části o ústavní stížnost opožděnou.
Ve vztahu ke zbývajícím rozhodnutím obou obecných soudů Ústavní soud již ustáleně judikuje, že ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na základě zákona č. 404/2012 Sb. je pak ode dne 1. 1. 2013 dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ústavní soud je proto přesvědčen, že stěžovatelce nic nebránilo podat v dané věci dovolání, jak o tom ostatně právní předchůdkyně stěžovatelky byla poučena v napadeném usnesení Vrchního soudu v Praze a též poprvé informována Ústavním soudem ve své obdobné věci usnesením sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013. Bylo tedy jen na rozhodnutí stěžovatelky, zda takovýto prostředek využije. Stěžovatelka přitom ani netvrdí, že by v dané věci podala dovolání či jaké úvahy ji k nevyužití tohoto procesního prostředku k ochraně práva vedly. V této části je tudíž podaná ústavní stížnosti nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť žádný z důvodů uvedených v 75 odst. 2 téhož zákona stěžovatelka netvrdila a Ústavní soud jej sám neshledal.
S ohledem na shora uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost soudcem zpravodajem odmítnout zčásti jako podanou po zákonem stanovené lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2013
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj