ECLI:CZ:US:2013:3.US.2661.12.1
sp. zn. III. ÚS 2661/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., t. č. Věznice Všehrdy, zastoupeného JUDr. Miroslavem Novotným, advokátem v Praze 3, Husinecká 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012 č. j. 6 Tdo 1478/2011-43, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. 5 To 94/2010 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. 48 T 3/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1, čl. 2, odst. 3 a odst. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 10, čl. 13, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v jeho trestní věci.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným pomocí ke zločinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §205 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku podle §205 odst. 5 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, a podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená společnost Continental Automotive Czech republic, s. r. o., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. G.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali stěžovatel a obviněný M. G., rozhodl Vrchní soud v Praze; ústavní stížností napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu z podnětu obou odvolání rozsudek Městského soudu v Praze zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele podle §205 odst. 5 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně rozhodl o trestu obviněného M. G.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné v řízení před obecnými soudy, jimiž vytýká porušování pravidel spravedlivého procesu, jmenovitě základních zásad, ovládajících trestní řízení. Zpochybňuje rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o zrušení usnesení, kterým soud prvního stupně dne 26. 2. 2010 vrátil věc k došetření s poukazem na nedostatečná zjištění orgánů činných v trestním řízení (včetně o výši způsobené škody); podle stěžovatele soud prvního stupně poté sám prováděl úkony, které měly být provedeny již v přípravném řízení. Výhrady stěžovatel směřuje i k posouzení otázky totožnosti skutku; uvádí, že skutek, z něhož byl obžalován, se zásadním způsobem odlišuje od toho, za který byl odsouzen. Kritizuje též, že příprava jeho obhajoby byla ztížena tím, jakým způsobem jej soud upozornil na změnu právní kvalifikace stíhaného jednání, a soudům dále přičítá neprovedení jím navržených důkazů, nezákonnost příkazů vydaných s poukazem na §88a tr. řádu, posuzování věci na základě spekulací, nedostatečná skutková zjištění, nedostatečné prokázání údajného "příslibu", čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo a nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege. Zároveň se vyslovuje, že "dekódování navigací" není činnost protizákonná či dokonce trestná a rozhodně nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, za který byl odsouzen; absentuje v jeho osobě i úmysl, čímž chybí požadovaná forma zavinění. Uložená sankce je podle jeho mínění nepřiměřená, zejména vzhledem k ochraně společnosti před osobou dosud netrestanou, jednající nadto v dobré víře a v omylu skutkovém a právním.
Závěrem obrací stěžovatel pozornost ke svému nepříznivému zdravotnímu stavu, což spojuje s žádostí, aby Ústavní soud podle §79 zákona o Ústavním soudu rozhodl o odložení vykonatelnosti napadených rozsudků a aby věc projednal podle §39 téhož předpisu jako naléhavou.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání, a že Nejvyšší soud se s námitkami, které stěžovatel předkládá opakovaně, již jednotlivě vypořádal.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Nesouhlas stěžovatele s vedením řízení, zejména usnesením, jímž Vrchní soud v Praze zrušil usnesení o vrácení věci k došetření, protiústavnost nezakládá. Vrchní soud v Praze svůj postup řádně odůvodnil a případ zjevného excesu z procesních standardů nepředstavuje.
Rovněž s námitkou, že nebyla zachována totožnost skutku, se jak odvolací tak i dovolací soud vypořádaly způsobem ústavně konformním; Ústavní soud nemá důvod nesdílet závěr, že podstatné znaky jednání, které charakterizovalo skutek, pro nějž bylo vedeno trestní stíhání, zůstaly bez zásadní změny. Není též ústavněprávně relevantního argumentu proti závěru soudů, že existence "příslibu pomoci" byla řádně prokázána. Stěžovatel byl na změnu právní kvalifikace podle spisu, který si Ústavní soud vyžádal, náležitě upozorněn, a skutečnost, že existovalo více možností právní kvalifikace, nezakládá bez dalšího právní nejistotu a uplatnění práva na obhajobu neznemožňuje.
K námitkám, že k porušení stěžovatelových práv došlo "účelovými" úvahami soudu při hodnocení důkazů a nedostatečnými skutkovými zjištěními, které se neopírají o žádné, resp. o provedené důkazy, postačí poukázat na výše rekapitulované (omezené) předpoklady ingerence Ústavního soudu do prostoru skutkových zjištění.
K odůvodnění a konkretizaci příkazů sp. zn. Nt 847/2008 a Nt 823/2008 podle §88a tr. řádu se vyjádřil adekvátně Vrchní soud v Praze a obhajitelný je i závěr, že v popsaných situacích byly tyto příkazy odůvodněny uspokojivě; pakliže směřují primárně do minulosti, pak časový údaj vymezený jako "všechny dostupné emaily" je při nejasnosti, kdy přesně daná trestná činnost začala, akceptovatelný. Základní rozdíl mezi ustanoveními §88 a §88a tr. řádu o zjišťování údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu (elektronické komunikace) je dán tím, že §88 tr. řádu směřuje do budoucna, zatímco §88a tr. řádu se týká telekomunikačního provozu již uskutečněného. Odvisle od toho je třeba v konkrétním případě použít buď příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1, 2 tr. řádu (srov. postup podle §88 odst. 5 tr. řádu), nebo příkaz k zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle §88a odst. 1, resp. §88a odst. 2 tr. řádu (srov. Šámal, Pavel a kol: Trestní řád: komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 725-749.). Rozhodující soudy - vycházejíce též z výše zmíněných kritérií - ústavněprávně udržitelně též dovodily, že i bez důkazů provedených podle §88 a §88a tr. řádu byla vina stěžovatele spolehlivě založena.
Ústavní soud dále poznamenává, že ačkoliv svým nálezem Pl. ÚS 24/11 ze dne 20. 12. 2011, 43/2012 Sb., ustanovení §88a tr. řádu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil uplynutím dne 30. 9. 2012, neznamená to absolutní nezákonnost a protiústavnost všech rozhodnutí vydaných na jeho základě. Je namístě připomenout usnesení sp. zn. IV. ÚS 1407/10 ze dne 11. 4. 2011 a sp. zn. I. ÚS 3783/11 ze dne 25. 7. 2012, v němž Ústavní soud deklaroval, že přístup obecných soudů k důkazu získanému na základě zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, je upraven v odst. 59 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. 3. 2011, 94/2011 Sb., podle nějž použitelnost již vyžádaných údajů pro účely trestního řízení je třeba posuzovat z hlediska proporcionality zásahu do práva na soukromí v každém jednotlivém individuálním případu, přičemž obecné soudy budou muset především vážit závažnost trestného činu, který měl být naplněn skutkem, pro nějž je vedeno trestní řízení, ve kterém mají být vyžádané údaje využity.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, pročež Ústavní soud posoudil jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Návrhy stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí a přednostní projednání před Ústavním soudem sdílí procesně osud ústavní stížnosti a zvláštního výroku zde netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu