ECLI:CZ:US:2013:3.US.2672.12.1
sp. zn. III. ÚS 2672/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Kamily Daňhelové, zastoupené JUDr. Annou Romanovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, nám. 5. května 812, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 5. 4. 2012 č. j. 23 Co 77/2012-365, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 8. 11. 2011 č. j. 15 C 8/2011-283, rozhodl v řízení o výživné manželky tak, že žalovaný Ing. Karel Daňhel je povinen počínaje 27. 1. 2011 platit stěžovatelce ("žalobkyni") výživné v částce 12 000 Kč měsíčně a že za období od 27. 1. 2011 do 31. 10. 2011 je na dlužném výživném povinen zaplatit 109 935 Kč; na nákladech řízení uložil soud žalovanému povinnost uhradit stěžovatelce 68 625 Kč.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem krajský soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že 1. žalovaný je povinen platit stěžovatelce výživné v období od 1. 9. 2011 do 31. 12. 2011 v částce 5 000 Kč, 2. dlužné výživné za toto období se nestanoví, 3. návrh na uložení povinnosti žalovanému platit výživné v částce 12 000 Kč od 27. 1. 2011 do 31. 8. 2011 a od 1. 1. 2012 do budoucna, a v částce 7 000 Kč od 1. 9. 2011 do 31. 12. 2011 se zamítá; stěžovatelce pak uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně 36 898,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 36 519 Kč.
Na rozdíl od soudu prvního stupně soud odvolací vycházel z toho, že hmotnou a kulturní úroveň manželů je třeba poměřovat za období, za které se žalobkyně přiznání výživného domáhá (od podání návrhu); rozhodující jsou proto aktuální poměry, a jestliže předtím docházelo k nesouladu s nakládáním se společným majetkem, je namístě takové okolnosti a odtud vyplývající nároky vypořádat v řízení dle §149 odst. 2 obč. zák. O hmotné a kulturní úrovni manželů vypovídají proto v řízení doložené příjmy, jelikož nebylo prokázáno, že by žalovaný měl v rozhodném období ještě "nějaké své výlučné úspory"; odvolací soud přihlédl též k zajištěnému bydlení stěžovatelky oproti nákladům vynakládaných (po část posuzovaného období) žalovaným na dojíždění a ubytování v místě jeho pracoviště, jakož i k dalším výdajům na zajištění domácnosti každým z manželů. Porovnáním výdajových poměrů obou manželů dospěl k závěru, že lze stěžovatelce přiznat výživné toliko v období od září 2011 do prosince 2011 a to v částce 5 000 Kč měsíčně; za období od ledna do srpna 2011 a od počátku roku 2012 podle odvolacího soudu nelze o přiznání výživného uvažovat, a jelikož žalovaný stěžovatelce na výživném již zaplatil celkem 36 000 Kč, nepřichází v úvahu ani uložení povinnosti k dlužnému výživnému. Odvolací soud též vysvětlil, proč (stejně jako soud prvního stupně) nepovažoval za potřebné akceptovat "četné návrhy důkazů" stěžovatelky a podrobně zdůvodnil i rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 3, čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 3 odst. 1, 3, čl. 36 odst. 1a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
V podrobnostech především stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť odvolací soud podle jejího názoru nerespektoval princip rovného postavení účastníků řízení, jakož i rovnost práv manželů, neboť žalovanému při jednání poskytl "širší možnost" se vyjádřit a při rozhodování ("s ohledem na její pohlaví" a postavení žalovaného) přihlédl pouze k tvrzením a důkazům protistrany, které hodnotil jednostranně, s prvky libovůle a vyložil je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a rozhodnými právními předpisy. Stěžovatelka též uvádí, že soud prvního stupně přes rozsáhlé a podrobné dokazování neprovedl jí navržené důkazy zejména ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům žalovaného, jakož k tomu, zda se bez důležitého důvodu nevzdal výhodnějšího zaměstnání či nepřivodil zkreslení svých příjmů, a nevyslechl ani jí navržené svědky k prokázání "nekalého nakládání" žalovaného se společnými příjmy, pořizování půjček a k jeho mimomanželské známosti; takto posléze postupoval i odvolací soud, aniž by svůj postup přesvědčivě zdůvodnil. Odvolacímu soudu stěžovatelka dále vytýká, že nezohlednil její péči o společnou domácnost a děti a finanční účast na úhradě odpovídajících běžných potřeb, a nepřihlédl k nerovnosti výdělkových a majetkových poměrů účastníků. S podrobným zdůvodněním pak kritizuje i způsob, jak odvolací soud porovnával "čisté" příjmy žalovaného (po odečtení hrazených výdajů) s příjmy jejími. Rozhodnutí odvolacího soudu proto považuje za nespravedlivé, ne nestranné a vykazující znaky libovůle.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění (§120 odst. 1, 2 o. s. ř.). Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, není Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Z obdobných důvodů platí, že je to obecný soud, kdo rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§134, §135 o. s. ř.). Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (viz kupříkladu doktrína tzv. opomenutých důkazů).
Nic z toho odvolacímu soudu relevantně vytýkat nelze; jeho rozhodné skutkové závěry o stávajících majetkových poměrech stěžovatelky i žalovaného jsou podloženy odpovídajícími dílčími zjištěními, jimž stěžovatelka toliko (na úrovni podústavního práva) odporuje a vytýká jim neúplnost a jednostrannost, přičemž nečiní nic jiného, než že oponuje hodnocení provedených důkazů, resp. váze, kterou jim odvolací soud přičítal. Bylo však řečeno, že Ústavní soud není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, a zejména ne instancí skutkovou; právě k tomu jej však stěžovatelka vyzývá.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se přitom podává, že odvolací soud vycházel ze standardního (a adekvátního) výkladu institutu výživného a kritérií pro jeho určení (§91, §96 odst. 1 zákona o rodině) a pozornost věnoval právě těm skutkovým okolnostem, jež v jeho rámci mohly být relevantní. V právních závěrech o "možnostech a schopnostech" účastníků postupoval rovněž v souladu s konstantní rozhodovací praxí, když vycházel nejen z příjmů, jež oba účastníci dosahovali v rozhodném období (za něž je výživné požadováno), nýbrž z celkového hodnocení jejich osobních a majetkových poměrů v dané době; adekvátně odvolací soud přihlížel i ke zvýšeným životním nákladům žalovaného, vyvolaným jeho pracovními podmínkami (dojížděním a ubytováním v místě výkonu práce), jakož i k tomu, v jaké míře se podílel na zabezpečení potřeb společné domácnosti. Také úsudku, že tvrzení stěžovatelky o peněžních či nepeněžních výhodách, jež žalovaný přijímal z jiných zdrojů, zůstala v řízení nepodložená, nelze ústavněprávně ničeho vytknout, stejně jako uvažovaným důsledkům toho, že požadavky na zabezpečení potřeb nezletilých dětí v posuzovaném období byly předmětem samostatného řízení.
V ústavněprávním kontextu nelze ani pominout, že rozhodné ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině vybízí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 23, nález č. 126, str. 217 a násl.), v němž je obecným soudům k dispozici relativně široký interpretační prostor, omezený až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, resp. situací, kdy podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/06); není proto samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež odvolací soud pokládal za určující, může být hodnocen - jak činí stěžovatelka v ústavní stížnosti - též odlišně.
Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že zjišťování skutkového stavu bylo zatíženo "extrémní jednostranností"; je totiž očividné, že se stěžovatelka řízení aktivně účastnila procesními návrhy a jinými písemnými podáními, a svá procesní práva v plné míře realizovala. Toliko ze skutečnosti, že v řízení nedosáhla příznivějšího výsledku, zásah do práva na spravedlivý proces a porušení zásady rovnosti v řízení dovozovat zjevně nelze. Oba soudy též vysvětlily, proč neprovedly všechny důkazy, které stěžovatelka navrhla.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího plyne, že tak tomu bylo i v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle zmíněného §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu