ECLI:CZ:US:2013:3.US.2696.13.1
sp. zn. III. ÚS 2696/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. C., zastoupeného JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2013 č. j. 40 Nt 1704/2013-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení obecného soudu, neboť jím měla být dotčena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11, čl. 38 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě a čl. 17 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Ústí nad Labem, Oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") usnesením ze dne 24. 6. 2010 č. j. KRPU-5231-36/TČ-2010-041081-ŠR zahájil trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin lichvy podle §253 odst. 1 alinea první, odst. 2 tr. zákona a usnesením ze dne 26. 9. 2011 č. j. KRPU-5231-134/TČ-2010-041081-ZA stíhání stěžovatele rozšířil o další dílčí skutek. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem proti stěžovateli podal obžalobu dne 9. 5. 2013.
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem usnesením ze dne 7. 3. 2013 č. j. 2 ZT 251/2010-106 rozhodl s poukazem na ustanovení §47 odst. 1 a 2 tr. řádu, že se zajišťují nároky konkretizovaných poškozených na náhradu škody "nejméně v částce 1 349 572,32 Kč", která měla být způsobena stěžovatelem spácháním trestného činu lichvy podle §253 odst. 1 alinea první, odst. 2 tr. zákona, neboť je důvodná obava, že uspokojení nároků poškozených na náhradu škody způsobené tímto trestným činem bude mařeno a ztěžováno. Ve výrokové části usnesení státní zástupce též konstatoval, na jaké části majetku stěžovatele se zajištění vztahuje, a zakázal mu, aby s těmito věcmi a majetkovými právy nakládal.
Okresní soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovu stížnosti proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že uvedené orgány svá usnesení vydaly, ačkoli státní zástupce konstatoval, že ve vztahu ke společnostem REUNION-CZ s. r. o. a TRADE-OFF s. r. o. nedošlo k zahájení insolvenčního řízení. Má též za to, že jeho odsouzení ve věci vedené Okresním soudem v Teplicích pod sp. zn. 23 T 120/2003 "nemůže samo o sobě odůvodnit" postup podle §47 odst. 1 a 2 tr. řádu, neboť již bylo zahlazeno, a zdůrazňuje, že měl "po dobu téměř tří let možnost svůj majetek zašantročit a neučinil tak"; rozhodující orgány nezohlednily důsledky smlouvy o úschově částky 1 622 396 Kč u soudního exekutora, která se nachází ve spise. Podle stěžovatele soud bagatelizuje výši zajištěného majetku, přičemž nesprávně vychází z existence zástavních práv na předmětných pozemcích uvedenými pod body 4 a 6 usnesení okresního státního zastupitelství, a tedy nerespektuje omezení vyplývající z §47 odst. 1 tr. řádu. Stěžovatel rovněž dovozuje, že soud vycházel ze zajištěných nároků ve výši 2 019 362,02 Kč, zatímco státní zástupce, který svým usnesením zajistil pouze nároky některých poškozených, z částky 1 349 572,32 Kč, a konečně, že soud nerespektuje právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a §146a tr. řádu, neboť od vydání usnesení státního zástupce do vydání usnesení okresního soudu uplynula doba 3 měsíců a 21 dnů, což bylo jen zčásti způsobeno povodňovou situací.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
Smyslem a účelem institutu zajištění nároku poškozeného, jak předepisují ustanovení §47 tr. řádu, je omezení dispozičního práva k majetku obviněného z důvodů zde uvedených, tj. je-li důvodná obava, že uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem bude mařeno nebo ztěžováno.
Předmětná ustanovení trestního řádu představují ústavně konformní výjimku z ochrany vlastnictví, která je při zachování určitých podmínek pokládána za přiměřenou cíli, sledovanému touto právní úpravou. Při naplnění zmíněných podmínek pak ingerence Ústavního soudu není namístě, a to již z toho důvodu, že by takovým postupem předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení a zasáhl by tak do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů, což mu nepřísluší. Ústavní soud je oprávněn se zabývat toliko otázkou, zda ustanovení §47 a násl. tr. řádu byla vyložena a aplikována ústavně konformním způsobem (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 459/03 ze dne 23. 2. 2005).
Jak vyplývá z dikce uvedených ustanovení trestního řádu, zůstává primárně otázkou úvahy rozhodujícího orgánu, zda existuje potřeba zajištění nároku poškozeného pro účely trestního řízení.
V usnesení sp. zn. I. ÚS 723/02 ze dne 24. 8. 2004 Ústavní soud konstatoval, že zásah státu omezující základní práva musí vždy respektovat přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce; musí proto existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. V širších souvislostech lze zaznamenat, že jako porušující tuto zásadu proporcionality bylo zajištění finančních prostředků pro účely trestního řízení (§79a tr. řádu) posouzeno kupříkladu v nálezu II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008, N 25/48 SbNU 291.
Vycházeje z těchto úvah, má Ústavní soud za to, že rozhodující soud obecné principy, dané pro přezkum rozhodnutí o zajištění nároku poškozeného, dodržel, a dostál své povinnosti interpretovat a aplikovat výše uvedená zákonná ustanovení způsobem, jež z mezí ústavnosti nevybočují. V procesním postupu nebyla zjištěna výkladová ani aplikační libovůle či porušení procesních principů obsažených v ústavním pořádku, které by svědčily o dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Ve vztahu k ústavněprávní konformitě napadeného usnesení je podstatné, že stížnostní soud, resp. státní zastupitelství v rámci usnesení procesně předcházejícího formulovaly řadu konkrétních údajů ohledně inkriminovaných skutků (srov. §134 odst. 1, 2 tr. řádu ve spojení s §§47 a násl. téhož zákona), přičemž Ústavní soud - v souladu se svou výše vymezenou funkcí - není povolán k tomu, aby predisponoval výsledek probíhajícího trestního řízení.
Za procesněprávně neregulérní nelze označit - oproti názoru stěžovatele - ani postup státního zastupitelství, pakliže přistoupilo k uplatnění uvedeného institutu za situace, kdy ve vztahu ke společnostem REUNION-CZ, s. r. o. a TRADE-OFF, s. r. o. nedošlo k zahájení insolvenčního řízení; lze dodat, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné konkrétní údaje k hospodářským výsledkům těchto společností (jejichž je jediným vlastníkem i jednatelem), přičemž ve sbírce listin dostupné z www.justice.cz nejsou dosažitelné účetní závěrky obou společností za období ode dne 1. 1. 2003 do současnosti.
Stěžovatelovo předchozí odsouzení v konkretizované věci orgány činné v trestním řízení nepovažovaly za jediný důvod aplikace §47 odst. 1 a 2 tr. řádu, jak dovozuje stěžovatel, nýbrž své závěry odvíjely z výrazně širší argumentační báze. Fakt, že stěžovatelovo odsouzení bylo zahlazeno, přitom nemá vliv na pravdivost tvrzení, že se trestný čin stal (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 146/04 ze dne 4. 4. 2005).
Patří se zdůraznit, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 9. 2007 sp. zn. 4 To 607/2006 podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. řádu napadený rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 5. 2006 sp. zn. 23 T 120/2003 v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným pokusem trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1, §256 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009 č. j. 5 Tdo 414/2009-906 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2300/09 ze dne 30. 11. 2009). Jde přitom o trestnou činnost svou povahou související s riziky, z jejichž existence vycházely orgány činné v trestním řízení v nyní projednávané věci.
Ústavněprávní dimenzi postrádá stěžovatelova výtka ohledně významu délky období, po které se nepokusil mařit či ztěžovat uspokojení nároků poškozených; aniž by Ústavní soud předjímal výsledek trestního řízení, považuje za věcně udržitelné poukázat na procesní vývoj daný podáním obžaloby.
Stěžovatel též neoponuje konstatování okresního soudu, že smlouva o úschově se vztahuje pouze k nárokům manželů Netolických, přičemž nereagoval adekvátně na výzvu soudu ze dne 17. 6. 2013, v návaznosti na niž mohla být sjednána dohoda o převedení prostředků z exekutorské úschovy na účet soudu.
Ani namítaná nejednotnost ohledně stanovení rozsahu zajištění majetku ve vztahu k nárokům poškozených [jestliže okresní státní zastupitelství ve svém usnesení uvádělo ve svém usnesení tyto nároky ve výši "nejméně 1 349 572,32 Kč" a posléze (na str. 3) "nejméně 2 019 362,02 Kč", zatímco okresní soud kalkuloval s poukazem na znalecký posudek Ing. Petra Landy výhradně sumu "nejméně 2 019 362,02 Kč" (která je též dovozována coby škoda v obžalobě)], roviny nedostatku spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zjevně nedosahuje, neboť do výsledného hodnocení stěžovatelovy věci se rozhodným způsobem nepromítá.
Ve vztahu k pozemkovým parcelám uvedeným pod body 4 a 6 stěžovatel zpochybňuje existenci zástavních práv, nicméně neuvádí nic k hodnotě předmětných nemovitostí vedených jako trvalý travnatý porost (resp. tím spíše nepředkládá odpovídající důkazy).
K výhradě stěžovatele stran tvrzených procesních průtahů se patří uvést, že v rámci ústavněprávního přezkumu nelze efektivně vytýkat průtahy v soudním řízení, jestliže odezněly a nejsou již nadále aktuální; jinými slovy, byly-li výše specifikované průtahy (viz výtka z nerespektování §146a odst. 2 tr. řádu) již skončeny, je prostor pro zásah Ústavního soudu uzavřen. Stojí za zaznamenání, že kritika uplatněná v této části ústavní stížnosti nenalezla konkrétní výraz ani ve stěžovatelem formulovaném petitu.
Shrnutím řečeného je tudíž namístě uzavřít, že výše uvedené podmínky k ingerenci Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu