ECLI:CZ:US:2013:3.US.2700.12.1
sp. zn. III. ÚS 2700/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MICHAEL Development - ŠPINDLERŮV MLÝN s. r. o., IČ: 26742900, se sídlem Rašínovo nábř. 383/58, 120 00 Praha 2, zastoupené Mgr. Martinem Láníkem, advokátem AK se sídlem Karlovo náměstí 24, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012 č. j. 12 Co 58/2012-266, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. července 2012, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 15. dubna 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení výroků pod body II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012 č. j. 12 Co 58/2012-266, a to pro porušení čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012 č. j. 12 Co 58/2012-266 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. září 2011 č. j. 17 C 78/2008-227 ve výrocích pod body I a II, kterými bylo rozhodnuto, že kupní smlouva, uzavřená dne 21. února 2007 mezi žalobkyní (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") a žalovanou Českou republikou, za níž před soudem vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, je jako celek platná a účinná a dále bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna vydat žalobkyni jeden stejnopis této kupní smlouvy (výrok pod bodem I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku pod bodem II rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku pod bodem III mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 91 560,- Kč. Ve výroku pod bodem III odvolací soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 23 520,- Kč.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá výroky pod body II a III rozsudku Městského soudu v Praze, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Stěžovatelka uvádí, že Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí stanovil výši náhrady nákladů řízení dle ust. §5 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném a účinném ke dni rozhodnutí. Do výše náhrady nákladů řízení se tedy vůbec nepromítla mnohamilionová hodnota nemovitosti, která je předmětem smlouvy, o jejíž platnost v předmětném sporu jde, a naopak se vycházelo pouze z paušální výše 10 000,- Kč (a dalších 9 000,- Kč za uložení povinnosti vydat stejnopis smlouvy) za řízení v jednom stupni. Stěžovatelka má za to, že tímto postupem byla určená výše náhrady zcela nepřiměřená (nepřiměřeně nízká) skutečně vynaloženým nákladům s ohledem na délku trvání, složitost a zejména hodnotu sporu. Stěžovatelka má za to, že uvedený postup (rozhodování o nákladech řízení) lze shledat jako odporující ústavně zaručeným právům na spravedlivý proces. Stěžovatelka je přesvědčena, že stanovená výše není přiměřená, neboť ani zdaleka nepostačuje k úhradě nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva, a že právní předpisy přitom umožňují hned několik postupů, kterými soud mohl stanovit náhradu nákladů řízení přiměřenou.
Stěžovatelka je dále přesvědčena, že postup obecných soudů (zejm. Městského soudu v Praze) při rozhodování o nákladech řízení je natolik libovolný a nahodilý, že zakládá velmi intenzivní porušení jejích ústavně zaručených práv. Stěžovatelka se domnívá, že přiměřenou výši náhrady nákladů řízení nemůže činit přiznaných 115 080,- Kč, neboť dle sazby mimosmluvní odměny dle advokátního tarifu by byla povinna svému právnímu zástupci uhradit jen za již soudem přiznané úkony právní služby částku nejméně 813 120,- Kč.
Stěžovatelka dále namítá nedostatečné odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze, pokud jde o výroky o nákladech řízení.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Stěžovatelka tvrdila porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny. Tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na právní pomoc dle čl. 37 Listiny Ústavní soud shledal prima facie zjevně neopodstatněným. V řízení vedoucím k vydání napadeného rozhodnutí byla stěžovatelka zastoupena advokátem, a proto také nemůže důvodně ani tvrdit, že bylo porušeno její právo na právní pomoc (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11).
Pokud jde o namítané porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je nezbytné aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech.
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy je úlohou obecných soudů. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Konkrétněji řečeno, pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený. Uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
Obiter dictum Ústavní soud poznamenává, že ani fakt, že v posuzované věci aplikovaná vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12, nikterak nezpochybňuje závěr, že aplikace této vyhlášky v posuzované věci se nedostala do rozporu se stěžovatelčinými základními právy.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu