ECLI:CZ:US:2013:3.US.2709.12.2
sp. zn. III. ÚS 2709/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila a ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. V. Š. a 2. nezl. K. Š., zastoupených JUDr. Jaroslavem Šídlem, advokátem se sídlem v Brně, Dřevařská 855/12, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2012 č. j. Nco 44/2012-574, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2012 č. j. 25 Co 33/2012-579, a ze dne 23. 4. 2012 č. j. 25 Co 34/2012-583, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 11. 2011 č. j. P 216/2009-479, a ze dne 6. 9. 2011, č. j. P 216/2009-431, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 6. 9. 2011 č. j. P 216/2009-431, zamítl návrhy stěžovatele 1, otce nezletilé K. (stěžovatelky 2), na nařízení předběžného opatření, kterým by byla matce nezletilé uložena povinnost "umožnit styk nezletilé dcery s rodinou otce ..." (a to způsobem a za podmínek v petitu návrhu blíže specifikovaných), jakož i návrh na zajištění důkazů dle §78 odst. 1 o. s. ř.
Tentýž obvodní soud usnesením ze dne 17. 11. 2011, č. j. P 216/2009-479, a) zamítl návrhy stěžovatele 1 na nařízení předběžného opatření, kterým by byla matce nezletilé K. uložena povinnost "umožnit styk nezletilé s otcem ..." (rovněž specifikovaným způsobem) a opět i návrh na zajištění důkazů dle §78 odst. 1 o. s. ř., b) zahájil řízení o úpravu styku otce s nezletilou K., a c) ustanovil Městskou část Praha 8 opatrovníkem nezletilé K. pro řízení o úpravu styku s otcem.
O námitce podjatosti proti členům senátu 25 Co Městského soudu v Praze vznesené stěžovatelem 1 po podání odvolání proti výše uvedeným usnesením obvodního soudu rozhodl Vrchní soud v Praze též ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 6. 3. 2012 č. j. Nco 44/2012-574 tak, že rozvrhem práce Městského soudu v Praze určení a dále jmenovitě uvedení soudci vyloučeni z projednání a rozhodování věci nejsou.
K odvolání stěžovatele 1 poté Městský soud v Praze ústavní stížností napadenými rozhodnutími ze dne 18. 4. 2012 č. j. 25 Co 33/2012-579, a ze dne 23. 4. 2012 č. j. 25 Co 34/2012-583, a) změnil usnesení obvodního soudu ve výrocích o předběžném opatření tak, že návrhy stěžovatele na nařízení předběžného opatření odmítl, b) ve výrocích o zamítnutí návrhu na zajištění důkazů dle §78 odst. 1 o. s. ř. a ve výroku o ustanovení opatrovníka nezletilé napadená usnesení potvrdil, a c) odmítl odvolání proti výroku o zahájení řízení dle §81 odst. 1 o. s. ř. V odůvodnění ve vztahu k oběma návrhům na nařízení předběžného opatření odvolací soud uvedl, že předběžná opatření, jak byla navrhována, nejsou dostatečně určitá pro případ, aby mohl být proveden jejich výkon; vzhledem k tomu, že postup dle §43 o. s. ř. v řízení o předběžném opatření není možný, nebylo možno postupovat jinak než oba návrhy odmítnout. S podrobným zdůvodněním pak odvolací soud shledal věcně správnými rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhů stěžovatele 1 na zajištění důkazu provedením psychologického vyšetření nezletilé, jakož i rozhodnutí o ustanovení jejího opatrovníka; odvolání proti rozhodnutí o zahájení řízení dle §81 odst. 1 o. s. ř. odmítl soud s odůvodněním, že v této věci není odvolání přípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce dle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i právo stěžovatelky 2 na výchovu obou rodičů dle jejího čl. 32. V podrobnostech uvádějí, že v řízení rozhodovaly místně nepříslušné soudy, neboť v řízení podle §176 o. s. ř. je dána výlučná příslušnost soudů §88 písm. c) o. s. ř., a proto měl ve věci rozhodovat Okresní soud Praha-západ; z tohoto důvodu je stejným nedostatkem místní příslušnosti zatíženo i rozhodnutí soudu odvolacího. Tvrdí též, že odvolací soud nebyl oprávněn ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně a k odmítnutí návrhů na nařízení předběžného opatření, jestliže §220 odst. 3 o. s. ř. byl s účinností od 1. 4. 2011 zrušen; v této souvislosti dále namítají i nesprávnost závěrů o neurčitosti a nesrozumitelnosti návrhů, neboť soud prvního stupně sám zahájil (17. 11. 2011) řízení dle §81 o. s. ř., v němž byly soudy "vázány z povinnosti úřední styk nezletilé s rodinou otce samy aktivně zajistit bez ohledu na znění návrhu". S podrobnou argumentací považují stěžovatelé za nesprávné a nedůvodné i rozhodnutí odvolacího soudu v těch částech, v nichž potvrdil rozhodnutí, jimiž byly zamítnuty návrhy na zajištění důkazu. Namítají též nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, neboť se řádně nevypořádal s jejich odvolacími důvody, a totéž platí o uplatněné námitce podjatosti soudkyně soudu prvního stupně Mgr. Ilony Benešové; soud podle nich rovněž "nevysvětlil důvod, proč odmítl nově změněný petit návrhu na předběžné opatření obsažený v odvolacím návrhu", v rozhodnutí sp. zn. 25 Co 34/2012 se nevypořádal s návrhem na provedení důkazů k prokázání nesprávnosti rozhodnutí o určení "nevhodného" opatrovníka nezletilé a nadto ani nevysvětlil, které formulace v petitu návrhu (z 9. 11. 2011) jsou neurčité a nesrozumitelné. Porušení práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé dále i v tom, že nezletilá je v řízení zastoupena nečinným opatrovníkem, a že nečinnost soudů má podle nich obstrukční charakter; právo na zákonného soudce bylo porušeno v "nesprávném obsazení odvolacího soudu", jakož i v tom, že Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí označil soudce, kteří jsou "určení k projednání věci", aniž by "zkoumal podmínky řízení a místní příslušnost Městského soudu v Praze".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti, nutných k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl - stejně jako ve věci sp. zn. III. ÚS 2634/11 k závěru, že ve vztahu k nezletilé stěžovatelce jde o návrh nepřípustný, neboť nevyčerpala před podáním ústavní stížnosti všechny prostředky k ochraně svých práv, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, jestliže nepodala (v zastoupení kolizním opatrovníkem) proti nyní ústavní stížností napadeným rozhodnutím obvodního soudu odvolání (a neuplatnila ani námitku podjatosti rozhodujících soudců).
Tato okolnost činí ústavní stížnost podanou stěžovatelkou 2. nepřípustnou, což zakládá důvod pro její odmítnutí dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud proto nevyvozoval již důsledky z procesních nedostatků při založení stěžovatelčina zastoupení advokátem, resp. považoval za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka nezletilé stěžovatelce pro předmětné řízení.
Ve vztahu ke stěžovateli 1 Ústavní soud uvádí následující.
Stěžovatel 1 se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
O nesprávnost ve smyslu "protiústavnosti" jde v obecné rovině (až) tehdy, jestliže obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo způsobem, jenž výrazem flagrantního ignorování kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, který je v nauce a soudní praxi respektován, resp. výkladem, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Oproti očekáváním stěžovatele 1 však právní názory, které byly v dané věci obecnými soudy užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.
V prvé řadě jde o to, že předestřené shrnutí posuzované procesní situace odvolacím soudem reflektuje standardní judikatorní principy hodnocení náležitostí návrhu dle §75 o. s. ř., resp. identifikaci jejich nedostatků, bezezbytku adekvátně, a ani jejich průmětu ve smyslu zjištění, že jde o návrhy neodstranitelně neurčité a nesrozumitelné, nelze upřít validitu; důsledky postupu ve smyslu §75a odst. 1 o. s. ř. jsou pak tím v dané věci obhajitelné.
K námitce, že odvolací soud nebyl oprávněn změnit rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření tak, že se návrh (návrhy) odmítá, je přiléhavé připomenout, že ačkoli se aplikované zásady ústavněprávního přezkumu vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak z hlediska ústavněprávního rozměru vyvstává požadavek, aby řízení bylo hodnoceno "jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. I kdyby tudíž bylo možno uvažovat o tom, že odvolací soud měl (namísto změny) zrušit napadené rozhodnutí (§219a odst. 1 o. s. ř.), znamenal by takový postup toliko neúčelné prodloužení řízení při důvodně očekávatelném shodném výsledku, jestliže aplikace §43 odst. 1 o. s. ř. není v této věci možná (§75a odst. 1 o. s. ř.) a soud prvního stupně by byl v otázce určitosti a srozumitelnosti petitu návrhů na nařízení předběžného opatření právním názorem odvolacího soudu vázán (§226 odst. 1 o. s. ř.).
K námitce nesprávnosti zamítavého výroku o návrhu na provedení důkazu, nedostatku odůvodnění rozhodnutí soudů a nesprávném obsazení odvolacího soudu, se Ústavní soud s odkazem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí omezuje na sdělení, že ani ve vztahu k nim nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by při ústavněprávním přezkumu mohlo hrát roli.
Ohledně dalších námitek stěžovatele 1 spočívajících v nedostatku místní příslušnosti soudu prvního stupně (a tím i soudu odvolacího), jeho obstrukční nečinnosti a ustanovení "nevhodného" opatrovníka nezletilé odkazuje Ústavní soud na usnesení sp. zn. I. ÚS 3620/12, sp. zn. III. 2634/11, sp. zn. I. ÚS 2008/11, či sp. zn. IV. ÚS 2009/11, v nichž se týmiž či obdobnými námitkami stěžovatele již zabýval, a neshledal je důvodnými; ani nyní nemá žádného důvodu se od již vyslovených závěrů odchýlit.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu