ECLI:CZ:US:2011:1.US.2008.11.1
sp. zn. I. ÚS 2008/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. října 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. Š., zastoupeného Mgr. Pavlem Jurečkou, advokátem se sídlem Sadová 1688/1, Hodonín 695 01, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2010 č. j. 25 Co 193/2010-210 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 5. 2010 č. j. P 216/2009-187, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou prostřednictvím veřejné datové sítě bez platného kvalifikovaného certifikátu dne 8. 7. 2011 a doplněnou ve smyslu ust. §42 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.) dne 11. 7. 2011 a následně podáním ze dne 30. 8. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí [ust. §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Usnesením ze dne ze dne 15. 7. 2010 č. j. 25 Co 193/2010-210 potvrdil Městský soud v Praze usnesení o nařízení předběžného opatření Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 5. 2010 č. j. P 216/2009-187, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zdržet se styku s nezletilou (pozn. dcera stěžovatele). V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jejichž obsah je účastníkům řízení znám.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že byla porušena zásada rovného zacházení a právo stěžovatele na soudní ochranu, neboť odvolací soud uvedl, že bude třeba provést obsáhlé dokazování, zda skutečně k tvrzenému nevhodnému chování stěžovatele vůbec došlo a přesto potvrdil usnesení soudu I. stupně. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí nevypořádal s námitkami stěžovatele, ani s tím, že soud prvního stupně v nedostatečném rozsahu zkoumal, zda byla dostatečně prokázána potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků řízení, jako nezbytná podmínka pro vydání předběžného opatření a k tomu, že nalézací soud neumožnil stěžovateli před vydáním předběžného opatření se k celé věci vyjádřit.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Podle §74 odst. 1 o. s. ř., je-li třeba před zahájením řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení následně vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. Takové opatření má za cíl prozatímně upravit poměry účastníků, pokud úprava nesnese odkladu do rozhodnutí ve věci samé. Nikterak nenahrazuje meritorní rozhodnutí soudu, v němž soud upraví rozsah styku rodičů s dítětem s ohledem na jeho zájem. Smyslem předběžného opatření je pouze zatímní úprava poměrů účastníků, přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy). Jedná se přitom o opatření dočasné, jehož trvání je omezeno do doby meritorního rozhodnutí ve věci. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu a Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o nich právě proto, že jde o rozhodnutí nikoliv konečným způsobem do práv a povinností účastníků zasahujících (usnesení sp. zn. I. ÚS 417/10 ze dne 9. 3. 2010).
Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak obvodní, tak zejm. městský soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo a jež založily důvodnost nařízení předběžného opatření, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž při svém rozhodování jako klíčovou otázku posuzovaly zájem nezletilé. Ve stěžovatelem citovaném rozhodnutí [stěžovatelem uvedená obsáhlá citace je obsažena v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. 1. 2010 (48/2010 Sb.), nikoli jak uvádí stěžovatel v usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01 ze dne 12. 3. 2002 (U 10/25 SbNU 379)] uvedl Ústavní soud jako jeden z hlavních předpokladů pro dodržení principu rovnosti účastníků v řízení při nařízení předběžného opatření, vzhledem k jeho povaze a účelu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01), možnost druhého účastníka se k věci vyjádřit, a to alespoň prostřednictvím odvolání proti rozhodnutí, jímž bylo předběžné opatření nařízeno (srov. též bod 18 nálezu sp. zn. III. ÚS 205/11 ze dne 7. 6. 2011). Tato možnost byla stěžovateli dána a ten jí také řádně využil. Okolnost, že odvolací soud nepřisvědčil námitkám stěžovatele, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 358/10 ze dne 2. 3. 2010).
Ústavní soud je však nucen vyjádřit se k tvrzení nalézacího soudu, které je obsaženo v jiném jeho rozhodnutí (č. l. 432), kde je uvedeno, že "[z]a této situace, kdy je zapotřebí nejprve vyčkat výsledku trestního stíhání otce, nelze učinit jakýkoliv závěr o tom, v jakém rozsahu by se nezletilá s rodinou otce měla stýkat, a to tím spíše, když žádné řízení o úpravu styku nezletilé s otcem, příp. s jeho rodinou u zdejšího soudu neprobíhá." Ústavní soud se, vzhledem k absenci námitek stěžovatele, nezabýval nečinností nalézacího soudu (nezahájení řízení ve věci samé), když pouze dodává, že z dikce ust. §74 odst. 1 o. s. ř. je zřejmé, že vydání předběžného opatření musí následovat zahájení řízení ve věci samé (ust. §176 a násl. o. s. ř), přičemž intenzita zásahu do základního práva podle čl. 32 odst. 4 Listiny, jakou představuje právě zákaz styku rodiče s dítětem, velí, aby soudy a státní orgány nečekaly pasivně (na rozhodnutí o trestněprávní odpovědnosti stěžovatele), ale musí samy aktivně zkoumat, zda důvody tohoto opatření trvají, jinými slovy, zda se toto opatření postupem času a změnou okolností nestalo nepřiměřeným [test proporcionality, viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 438/05 ze dne 13. 12. 2006 (U 15/43 SbNU 661)]. Ústavní soud připomíná, že řízení ve věci péče o nezletilé není řízením návrhovým (lze je zahájit i bez návrhu, ust. §81 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. §176 a násl. o. s. ř.), je naopak řízením ovládaným zásadou vyhledávací (soud je povinen provést i jiné důkazy ke zjištění skutkového stavu, než jaké byly účastníky navrhovány, ust. §120 odst. 2 o. s. ř.), v němž je navíc procesním předpisem zdůrazněna aktivní role, kterou má soud v zájmu dítěte zastávat (§178 o. s. ř.). Nadto, sám stěžovatel může kdykoli svým návrhem zahájit nalézací řízení, v němž má k dispozici celou plejádu procesních prostředků na ochranu svých práv, které však doposud svou procesní aktivitou a obstrukcemi při doručování a soustavné neúčasti na ústních jednáních využívá značně kontraproduktivním způsobem.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2011
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu