ECLI:CZ:US:2013:3.US.2974.12.1
sp. zn. III. ÚS 2974/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti RNDr. Jitky Kovářové, zastoupené Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou se sídlem V Jámě 1, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. října 2009 č. j. 7 C 229/2008-63, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2010 č. j. 23 Co 47/2010-190 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2012 č. j. 28 Cdo 2914/2011-218 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 3. 8. 2013 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť jí obecné soudy svým postupem "znemožnily právo na spravedlivý a zákonný přezkum".
Jak patrno z uvedené ústavní stížnosti i vyžádaného soudního spisu, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti DIAMO, s. p., na zaplacení částky 97 120 Kč s příslušenstvím a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 29 773,80 Kč. Žalovaná částka měla představovat bezdůvodné obohacení vzniklé žalovanému tím, že bez právního důvodu užíval pozemek ve vlastnictví stěžovatelky, resp. že jej stěžovatelka v důsledku těžební činnosti žalovaného nemohla řádně užívat. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení, ve věci samé jej pak potvrdil a dále rozhodl, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení a že stěžovatelka je povinna zaplatit České republice na nákladech odvolacího řízení 9 619 Kč. Stěžovatelkou podané dovolání bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto s tím, že není přípustné, a to ani podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), přičemž stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradě dovolacího řízení 7 506 Kč.
Dále Ústavní soud ze soudního spisu zjistil, že Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 2. ledna 2013 č. j. 7 C 229/2008-320 zamítl stěžovatelkou podanou žalobu na obnovu řízení, přičemž rozhodl, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky i žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. června 2013 č. j. 23 Co 276/2013-347 usnesení soudu prvního stupně potvrdil, pouze ve výroku o nákladech řízení je změnil tak, že stěžovatelce uložil zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 6 534 Kč, a také rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému částku 2 178 Kč jako náhradu nákladů odvolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v předchozím soudním řízení obecné soudy rozhodly, že žalovaný je povinen hradit z titulu bezdůvodného obohacení za období roku 1998 částku 3,50 Kč/m2/rok. Až do roku 2004 žalovaný podle tohoto rozsudku plnil svou povinnost, v roce následujícím však nechal vypracovat znalecký posudek znalcem Ing. Zbyškem Žemlíkem a na jeho základě jí začal posílat částku nižší, ačkoliv namítala, že tento posudek byl zpracován vadně, v rozporu s příslušnými předpisy. Z tohoto důvodu se obrátila na soud a domáhala se doplacení bezdůvodného obohacení za rok 2005 a 2006. Soud nechal vypracovat nový znalecký posudek, aniž by ovšem respektoval ustálenou judikaturu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. 33 Odo 1504/2005, podle které pro potřebu finančního vyjádření náhrady za získané bezdůvodné obohacení musí být rozhodný stav nemovitosti v době, kdy byl tento stav založen. Znalecký posudek Ing. Diany Novákové byl zpracován ke stavu roku 2005 a znalkyně v něm sice v souladu s předpisy stanovila cenu pozemku, tu však snížila v důsledku negativních vlivů, které způsobil žalovaný svou činností (koeficient prodejnosti -20 %), a negativního účinku okolí (radonové záření z břidlic uložených na haldě -10 %). Přestože v průběhu let došlo k nárůstu cen, částka bezdůvodného obohacení se po 7 letech měla snížit a činit jen 1,60 Kč/m2/rok. Soud prvního stupně pak žalobu odmítl, přičemž mezi určenou částkou a částkou, jež plyne ze sdělení Pozemkového úřadu České republiky, že maximální výše nájemného u pozemků pro nezemědělské účely činí 9 Kč/m2/rok, neshledal extrémní rozpor, přičemž se nezabýval ani tím, že v dřívějším řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 257/95 v téže věci zjistil, že roční nájemné činí zpravidla 10 % základní ceny dle cenového předpisu, a přijal závěr ze znaleckého posudku, že částka 2,5 % je adekvátní.
Odvolací soud shledal jako důvodnou její námitku, že soud prvního stupně vycházel při stanovení výše bezdůvodného obohacení za rok 2006 z ceny pozemku pro rok 2005, a proto rozhodl o zpracování nového znaleckého posudku, a to opět Ing. D. Novákovou. V důsledku toho postupu prý byla zbavena možnosti podání opravného prostředku, a proto podala námitku podjatosti ustanovené znalkyně, přičemž podrobně zdůvodnila, v čem spatřuje vady zpracovaného znaleckého posudku, a poukázala na to, že znalkyně, aby obhájila pravdivost již vydaného znaleckého posudku, nemůže postupovat objektivně. Tím, že odvolací soud nevrátil věc soudu prvního stupně k doplnění řízení a sám rozhodl o znalkyni, měl stěžovatelku zbavit možnosti řádného odvolání proti ustanovení znalkyně a znaleckému posudku (a o vznesené námitce v rámci řízení rozhodoval sám). Tím jí bylo upřeno "právo na spravedlivý a zákonný přezkum, který je dále rozšířen o ochranu základních práv u soudu".
Stěžovatelka namítá rovněž, že předložila důkazy, z nichž vyplývalo, že obvyklá cena pozemků se pohybuje ve výši, která je mnohonásobně vyšší než ta, která byla stanovena znaleckým posudkem i jeho dodatkem, a že tedy vznikl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Konkrétně mělo jít o znalecký posudek Růženy Šťastné, nájemní smlouvu mezi žalovaným a městem Příbram i o kupní smlouvu uzavřenou mezi Mirko Uhrem a Ladislavou Deppeovou a Svazkem obcí pro vodovody a kanalizace. Ačkoliv soud tyto listiny provedl jako důkaz, nijak k nim nepřihlédl. Tím měl být porušen princip nezávislosti soudní moci, rovnosti účastníků řízení a §132 o. s. ř. Stěžovatelka dále považuje regulaci ceny maximálního nájemného z pozemků nesloužících k podnikání za rozporný s čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť jej jím diskriminována jedna skupina vlastníků, a v této souvislosti namítá, že i když do daného režimu nespadá, je nucena užívání pozemku žalovaným trpět za cenu několikrát nižší, než je regulovaná cena.
Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že se nezabýval rozdílným určením výše bezdůvodného obohacení v dřívější a současné době, že nevzal v úvahu, že otázka výše bezdůvodného obohacení je odvolacím a dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a že se nezabýval také tím, že jí prokázaná výše nájemného je v extrémním nesouladu se znaleckými posudky, z nichž odvolací soud vycházel. V této souvislosti tvrdí, že závěry znaleckého posudku neodpovídají realitě na trhu, a poukazuje na každoroční úpravu koeficientů ve "vyhlášce na oceňování nemovitostí", na jejichž základě je upravována cena nemovitostí v souladu s vývojem cen na trhu, i na to, že doložila, jaké ceny jsou v místě a čase obvyklé, tedy až desetinásobně vyšší. Namítá, že se obecné soudy nezabývaly tvrzením, že znalecké posudky Ing. Z. Žemlíka i Ing. D. Novákové vykazují chyby, a uvádí, že podala stížnost na Ministerstvo spravedlnosti na postup těchto znalců. Předsedkyně Krajského soudu v Praze jí následně sdělila, že členové poradního sboru dospěli k závěru, že ani jeden ze znalců se nedopustil pochybení, po nahlédnutí do příslušného spisu však zjistila, že ve spise jsou obsažena jen vyjádření tří znalců z pěti, z nichž dvě nejsou podepsána, chybí zápis ze zasedání dne 11. 11. 2011, na němž se zbývající dva měli vyjádřit, přičemž odpověď předsedkyně soudu je zcela v rozporu se závěry poradního sboru, dle nichž oba znalci se dopustili několika pochybení, zejména chybně použili "oceňovací vyhlášku". Z tohoto důvodu podala návrh na obnovu řízení a další stížnost.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Okresní soud v Příbrami uvedl, že stěžovatelčiny námitky směřují pouze proti hodnocení důkazů a že stěžovatelka nebyla na svých právech omezena, přičemž odkázal na odůvodnění rozhodnutí s tím, že skutková zjištění jsou v souladu s provedenými důkazy. Krajský soud v Praze pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku a dodal, že se nedomnívá, že by nepřípustným způsobem zasahoval do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Nejvyšší soud pro stručnost odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, nepostrádající prý ani odkazy na konstantní a nerozpornou judikaturu tohoto soudu, s níž má být rozhodnutí odvolacího soudu konformní. V případě námitek stěžovatelky týkajících se znaleckého posudku jde o polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, nikoliv právním posouzením věci, a na jejich základě přípustnost dovolání nelze usuzovat. Navíc stěžovatelkou zpochybňované závěry jsou výsledkem procesně korektního dokazování, při němž soud vycházel zejména z posudku kvalifikované znalkyně, která byla obeznámena se všemi rozhodujícími skutečnosti a jde o znalkyni nepodjatou. Navrhl proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Vedlejší účastník řízení DIAMO, s. p., sdělil, že nevyužívá svého práva vedlejšího účastníka, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl. Tato vyjádření pak Ústavní soud zaslal stěžovatelce k eventuální replice, ta však této možnosti nevyužila.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve které bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
Ústavní soud se následně zabýval otázkou opodstatněnosti ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především zpochybňuje závěry znaleckého posudku zpracovaného znalkyní Ing. D. Novákovou za účelem zjištění výše obvyklého nájemného, přičemž vyjadřuje nesouhlas s hodnocením tohoto důkazu ze strany soudu nalézacího a odvolacího, které jej shledaly pravdivým (věrohodným) a úplným, přičemž tvrdí, že v soudním řízení správnost závěrů znalkyně zpochybnila, resp. prokázala, že obvyklé nájemné je podstatně vyšší. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a nelze jej proto - vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod - považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo; jde-li o vlastní vedení soudního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, Ústavní soud musí respektovat, že řešení těchto otázek je v zásadě věcí obecných soudů a do daného rozhodovacího procesu že může zasáhnout jen v případě takových (zásadních) pochybení, které mají za následek porušení ústavnosti; o jaké (tzv. kvalifikované) vady se jedná, je pak zřejmé z judikatury Ústavního soudu.
Mezi takovéto vady v oblasti tzv. důkazního řízení patří i stav, kdy mezi provedenými důkazy na straně jedné a skutkovými závěry panuje "extrémní rozpor", jak je také namítáno v ústavní stížnosti; ten bývá zpravidla způsoben zjevným věcným omylem či evidentní logickou chybou, jimiž je příslušné hodnocení obecných soudů zatíženo. Skutečnost, že účastník řízení vyjadřuje nesouhlas s daným hodnocením s tím, že by provedené důkazy bylo možné vyhodnotit i jinak, významná není, neboť věcná správnost referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu ze strany Ústavního soudu není; z tohoto důvodu se také opakovaně v rozhodnutích tohoto soudu připomíná, že hodnocení důkazů provedené obecnými soudy "nepřehodnocuje", a to ani v případě, že by se s ním sám neztotožňoval.
Jak patrno z vyžádaného soudního spisu, stěžovatelka v nalézacím řízení vznesla proti znaleckému posudku Ing. D. Novákové celou řadu námitek. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku jimi podrobně zabýval, přičemž vysvětlil, proč jej považuje za správný, a dále zdůvodnil, proč zamítl stěžovatelčiny návrhy na doplnění dokazování. Na základě odvolání stěžovatelky se otázkou správnosti znaleckého posudku zabýval Krajský soud v Praze, přičemž zjistil, že předmětný posudek byl vypracován podle stavu k roku 2005 a že je třeba jej "aktualizovat" tak, aby cena pozemku, resp. nájmu byla stanovena podle stavu v roce 2006, pokud by pozemek nebyl zastavěn odvalem (viz č. l. 108 soudního spisu), následně ještě uložil znalkyni doplnit znalecký posudek tak, aby stanovila výši nájemného, jaká by v roce 2006 odpovídala situaci, že by předmětný pozemek byl jako stavební určen k zástavbě odvalem (č. l. 163 spisu). Tímto způsobem uvedený soud reagoval i na výhrady, které stěžovatelka vůči způsobu stanovení ceny pozemku a výše jeho nájmu přednesla a které znovu opakuje v souzené ústavní stížnosti. Následně znalkyni k takto doplněnému znaleckému posudku vyslechl, přičemž z protokolu o jednání plyne, že znalkyně ještě celou věc konzultovala na Ministerstvu financí i s ředitelem Ústavu soudního inženýrství v Brně a zajistila si i jejich písemné vyjádření. Znalkyně také výslovně odmítla, že by cena tržního nájemného činila 10 % ceny pozemku, jak stěžovatelka tvrdila. Není také bez významu, že otázka správnosti postupu uvedené znalkyně byla (nepřímo) posuzována i v řízení o stěžovatelčině žalobě na obnovu řízení, podané s ohledem na závěr poradního sboru znalců (resp. jeho některých členů), že znalecký posudek Ing. D. Novákové vykazuje vady, obecné soudy však podané žalobě nevyhověly, přičemž konstatovaly, že se (naopak) znalkyně žádného odborného pochybení nedopustila, a že proto stížnost stěžovatelky nebyla důvodná.
Jak bylo již zmíněno, stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že v řízení byly provedeny důkazy, které prokazují, že předmětný znalecký posudek je nesprávný, resp. že mezi nimi a závěry, k nimž obecné soudy zejména na základě znaleckého posudku dospěly, existuje "extrémní rozpor". Soud prvního i druhého stupně se stěžovatelčinou argumentací i jejími důkazními návrhy zabývaly, načež zdůvodnily, proč dalšího dokazování není třeba (např. výslechem svědků Ing. Žemlíka a Ing. Plojhara) a proč již provedené důkazy odmítly s tím, že nejsou s to zpochybnit správnost znaleckého posudku Ing. D. Novákové. V tomto jejich závěru, odůvodněném nevěrohodností (u listinného důkazu znaleckým posudkem R. Šťastné) nebo tím, že nejsou relevantní (v případě sdělení Pozemkového fondu České republiky o maximální výši nájemného u pozemků pro nezemědělské účely nebo nájemními smlouvami, které uzavřelo město Příbram). Obecným soudům lze vytknout pouze to, že výslovně nereagovaly na důkaz kupní smlouvou uzavřenou mezi M. Uhrem a L. Deppeovou a Svazkem obcí pro vodovody a kanalizace, nicméně Ústavní soud shledal, že ani tento důkaz nemůže správnost závěrů znalkyně Ing. D. Novákové zpochybnit. Jak se totiž uvádí ve znaleckém posudku, srovnatelné pozemky v dobývacím prostoru, které jsou určeny k zástavbě odvalem, nejsou běžně obchodovány, a tak bylo nutné vycházet z administrativní ceny oceňovaného pozemku. Přitom není zřejmé, že by šlo u předmětných pozemků o stejnou či alespoň srovnatelnou situaci, nehledě na to, že by bylo zcela legitimní se ptát, zda cena podle jediné smlouvy může být dostatečným, resp. objektivním podkladem pro určení tržní ceny. Jestliže stěžovatelka poukazuje na regulaci maximálního nájemného z pozemků nesloužících k podnikání, sama uvádí, že tato se na ni nevztahuje, a není ani zřejmé, proč by měla mít maximální regulovaná cena, a to navíc v případě pozemků nesloužících k podnikání, vliv na stanovení ceny nájmu, resp. bezdůvodného obohacení. Vytýká-li stěžovatelka za tohoto stavu dovolacímu soudu, že se nezabýval zmíněným "extrémním rozporem", přisvědčit jí nelze, neboť ten nebyl zjištěn ani Ústavním soudem. Pokud jde o právní posouzení věci odvolacím soudem, to bylo ze strany Nejvyššího soudu přezkoumáno a shledáno v souladu s jeho dosavadní judikaturou.
V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že jí bylo upřeno právo "na spravedlivý a zákonný přezkum". Ústavnímu soudu však není zcela zřejmé, jaké ústavně zaručené základní právo má stěžovatelka na mysli. Předně připomíná, že civilní řízení nemusí být nutně dvojinstanční, jako tomu je v některých trestních věcech (srov. čl. 2 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě), a tudíž nelze ani obecně vyvozovat, že by existovalo nějaké základní právo na přezkoumání (zákonnosti) rozhodnutí v občanskoprávní věci (existuje pouze právo na "účinné opravné prostředky" ve smyslu čl. 13 Úmluvy). Míní-li stěžovatelka svou námitku tak, že se v důsledku postupu odvolacího soudu nemohla proti usnesení o ustanovení znalkyně Ing. D. Novákové či proti usnesení o (ne)podjatosti této znalkyně bránit, proti těmto rozhodnutím by odvolání nebylo přípustné, i kdyby rozhodoval soud prvního stupně. Má-li stěžovatelka za to, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces tím, že nebyl dodržen "stanovený postup", zde představovaný příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavní soud poukazuje na ustanovení §213 odst. 3 o. s. ř., podle něhož odvolací soud je povinen doplnit dokazování o účastníky navržené důkazy, je-li to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, ledaže by mělo být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. Z uvedeného tedy nelze vyvodit, že právo na přezkum skutkových závěrů soudu bylo zajištěno v rovině tzv. podústavního práva; stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti svůj názor, že odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí, nijak nezdůvodňuje, a rovněž Ústavní soud neshledal, že by podmínky pro uplatnění výjimky z povinnosti odvolacího soudu doplnit dokazování byly zjevně naplněny, neboť v souzené věci soud prvního stupně dokazování ohledně výše bezdůvodného obohacení provedl, odvolací soud nejprve shledal, že je třeba pouze "aktualizovat" znalecký posudek Ing. D. Novákové (jakožto jeden z provedených důkazů), aby se vztahoval k žalovanému období, o dalším doplnění znaleckého posudku pak rozhodl na základě námitek stěžovatelky. Nelze tedy ani mít za to, že by se stěžovatelka nemohla proti závěrům znalkyně Ing. D. Novákové bránit, neboť své výhrady opakovaně uplatnila u odvolacího soudu a ten na ně v průběhu řízení reagoval a v případě, že jim nepřisvědčil, vypořádal se s nimi v odůvodnění svého rozsudku.
Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněná odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu