ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2914.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2914/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně RNDr. J. K. , zastoupené Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, proti žalovanému DIAMO, státní podnik , IČ: 000 02 739, se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova 201 (odštěpný závod Správa uranových ložisek, se sídlem v Příbrami VII, ulice 28. října 184), zastoupenému JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami 1, Zahradnická 140, o zaplacení 97.120,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 229/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2010, č. j. 23 Co 47/2010-190, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.506,- Kč k rukám JUDr. Vladimíra Kyseláka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 8. října 2009, č. j. 7 C 229/2008-63, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 97.120,- Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Vyšel přitom ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemku (ostatní plocha) v katastrálním území L. Tento pozemek bez dohody účastníků užívá žalovaný; za užívání v roce 2006 poskytl žalobkyni peněžitou náhradu v částce 49.609,- Kč. Z posudku znalkyně vzal soud za prokázané, že obvyklé nájemné z pozemku v roce 2005 činilo 22.678,- Kč. Požadavek žalobkyně na „doplacení nedoplatku nájemného“ – vydání bezdůvodného obohacení formou peněžité náhrady (§451, §458 odst. 1 obč. zák.) – za užívání pozemku v roce 2006 v částce 97.120,- Kč shledal proto nedůvodným, uzavíraje, že za užívání pozemku žalovaný již poskytl žalobkyní náhradu cca dvojnásobně vyšší než odpovídá obvyklému nájemnému.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. listopadu 2010, č. j. 23 Co 47/2010-190, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I o věci samé potvrdil, změnil jej pouze ve výroku II o nákladech řízení tak, že se žalovanému náhrada nákladů před soudem prvního stupně nepřiznává, současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení a o nákladech vzniklých státu. Poté, co opatřil další znalecký posudek, jímž zjistil výši obvyklého nájemného, jehož bylo lze dosáhnout pronájmem předmětného pozemku v roce 2006, a to částkou 24.805,- Kč, se i tak mohl ztotožnit se závěry soudu prvního stupně, že žalovaný žalobkyni za užívání jejího pozemku i v roce 2006 zaplatil částku podstatně vyšší, čímž splnil povinnost poskytnout žalobkyni adekvátní peněžitou náhradu za užívání pozemku v jejím vlastnictví (§451, §458 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Obsahem jejího dovolání je rozsáhlá polemika se závěry odvolacího soudu založenými na znaleckých posudcích o určení hladiny obvyklého nájemného; tyto závěry pokládá žalobkyně za nesprávné a poukazuje i na jí opatřený posudek, jež soudu předložila coby důkaz listinný. Za vadu řízení pokládá, že odvolací soud při spornosti posudků v řízení neustanovil dalšího nezávislého znalce a má za to, že ustanovením znalkyně až v odvolacím řízení byla zbavena možnosti bránit se tomuto ustanovení. Za nesprávné pokládá i rozhodnutí soudu, jímž se jí ukládá povinnost k náhradě nákladů vzniklých státu znaleckým dokazováním. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (aniž by šlo o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně v dovolání nevymezuje žádnou právní otázku, jíž by bylo lze kvalifikovat jako otázku zásadního právního významu, což je nezbytný předpoklad pro vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2463, sešit 28/2004). Zpochybňuje-li svými námitkami závěry znaleckých posudků, na jejichž základě soud stanovil výši obvyklého nájemného za případný pronájem pozemku v jejím vlastnictví, napadá správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, které není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. května 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09) a které lze zpochybnit pouze dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř.; ten je však možné uplatnit pouze v případech, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné. Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohou námitky vůči rozsahu a způsobu zjištění skutkového stavu přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004).
Přípustnost dovolání nezakládají ani o námitky dovolatelky o konkrétních vadách řízení. Ostatně tvrdí-li, že byla zbavena možnosti bránit se ustanovení – dle jejího názoru – podjaté znalkyně (v čemž spatřuje vadu řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jde o námitku očividně nedůvodnou, jelikož již v usnesení odvolacího soudu o ustanovení znalkyně byla o možnosti uplatnění námitky podjatosti proti osobě znalkyně řádně poučena, takovou námitku také podala a odvolací soud o ní – po zvážení všech relevantních okolností – podle §17 o. s. ř. kvalifikovaně rozhodl (viz jeho usnesení ze dne 20. dubna 2010, č. j. 23 Co 47/2010-126). Posudek podaný znalkyní není diskvalifikován pouze tím, že s jeho závěry žalobkyně nesouhlasí.
Co do právního posouzení věci je pak rozsudek odvolacího soudu založen na závěru, že vyjádřením majetkového prospěchu za užívání cizí věci (zde pozemku ve vlastnictví žalobkyně) je peněžitá částka odpovídající hladině obvyklého nájemného (částce vynakládané obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci); takový závěr zřetelně koresponduje s ustálenou judikaturou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikované v Souboru Nejvyššího soudu pod C 2701, ročník 2004; rozhodnutí ze dne 13. dubna 2005, sp. zn. 33 Odo 335/2004; ze dne 30. května 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004; ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 33 Odo 942/2003; nebo ze dne 20. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99).
Dovolání není (objektivně) přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Takové rozhodnutí má totiž povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení vyjmenovaných v ustanoveních §238, §238a a §239 o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, část věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž je žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalovanému v plné výši účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, k nimž patří odměna advokáta stanovená částkou 11.910,- Kč (§3 odst. 1 bod 4, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012), krácená o 50 % na částku 5.955,- Kč (§18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 1.251,- Kč odpovídající 20 % dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad, tj. celkem 7.506,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. května 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu