ECLI:CZ:US:2013:3.US.3586.12.1
sp. zn. III. ÚS 3586/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. B. N., zastoupené Mgr. Radimem Janouškem, advokátem se sídlem Šantova 2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012 č. j. 3 Tdo 225/2012-53, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2011 sp. zn. 8 To 190/2011 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. února 2011 č. j. 1 T 140/2009-882 za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 17. 9. 2012 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že v přípravném řízení i v řízení před soudy všech stupňů bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, dané čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a další "obdobně zaručená práva" ve smyslu čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny, porušen měl být i čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 8 odst. 2 a 3, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, jakož i čl. 3, 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově byla stěžovatelka spolu s T. H. uznána vinnou pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let při současném vyslovení dohledu nad stěžovatelkou, dále pak byl stěžovatelce uložen jednak peněžitý trest ve výměře 500 000 Kč včetně náhradního trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jednak trest zákazu činnosti na dobu 4 let. Krajský soud v Brně pak shora označeným rozsudkem podle §256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítl stěžovatelčino odvolání. Proti tomuto rozhodnutí brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl usnesením rovněž shora označeným.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že trestní řízení trpí řadou vad. Konkrétně namítá, že usnesení o zahájení trestního stíhání nesplňuje zákonné požadavky na odůvodnění rozhodnutí (§160 odst. 1 věta třetí, §134 odst. 2 tr. ř.), neboť v něm nebyla uvedena subjektivní stránka trestného činu, a že se státní zástupce nevypořádal s podstatnými skutečnostmi a na základě procesně vadného rozhodnutí pokračoval v jejím trestní stíhání (podáním obžaloby). Dále pak tvrdí, že dne 2. 3. 2009 byla neoprávněně zadržena policií, byla u ní vykonána osobní prohlídka a byla pod psychickým nátlakem nucena k výpovědi a k podpisu nějakých listin, a to bez přítomnosti obhájce, ač jeho jméno policii sdělila. Pokud byla obviněna z toho, že jako jednatelka CZECH REAL CONSULTING, spol. s r. o., podepsala smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem, návrh na vklad a smlouvy o úvěru, upozorňuje, že jednání na městském úřadě, kde mělo dojít k vylákání podpisů od poškozených, manželů Přikrylových, se neúčastnila, a ani se na něm jinak nepodílela. Pokud soud dospěl k závěru, že oba obžalovaní takto jednali po vzájemné dohodě, dle stěžovatelky to nemá oporu v žádném z provedených důkazů; samotný podpis smlouvy nemůže představovat naplnění skutkové podstaty podvodu a žádným jejím jednáním poškození nebyli uvedeni v omyl, jejich omylu nebylo využito ani jim nebyly zamlčeny podstatné skutečnosti. O trestný čin se také nemůže jednat bez ohledu na posouzení platnosti smluv, neboť nároky vyplývající z uzavřených smluv byly uplatněny "před příslušným státním orgánem" a výsledkem byl rozhodčí nález Mgr. Petra Čubíka. V souvislosti s tím stěžovatelka poukazuje na zásadu vigilantibus iura skripta sunt ve spojení se zásadou trestního práva ultima ratio, resp. na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/2004. Poškození nevyužili řádně všechny kroky ke své procesní obraně v rámci rozhodčího řízení a samotný rozhodčí nález nenapadli žalobou na zrušení, takže ten je platný a závazný, a to nejen pro zúčastněné strany, ale také erga omnes, tedy i pro orgány činné v trestním řízení. Tyto orgány nijak tuto skutečnost nerespektovaly, resp. se s ní nevypořádaly podle zásad uvedených v §9 tr. ř. Stěžovatelka namítá i to, že byla odsouzena na základě "názoru soudu" za trestné činy, které se nestaly, a že jí byl uložen nepřiměřeně vysoký peněžitý trest. V závěru své ústavní stížnosti stěžovatelka odmítá, že by zástavní smlouva, jejíž zadní strana měla být dle soudu prvního stupně použita k vyhotovení smlouvy o úvěru, byla rozešita a takto použita. V této souvislosti soudu vytýká, že neprovedl důkaz oběma zástavními smlouvami s úředně ověřenými podpisy a rovněž originálem smlouvy o úvěru a že nevyslechl svědkyni Mgr. Karlu Voltnerovou, která mohla ozřejmit existenci výdajových dokladů a způsob zaúčtování poskytnutého úvěru v účetnictví společnosti.
III.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Podle ustanovení čl. 90 věty druhé Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud je přitom soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze - vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod - považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. O jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
Souzená ústavní stížnost se v případě řady námitek překrývá s ústavní stížností spoluodsouzeného Ing. T. H. Konkrétně jde o námitky porušení principu subsidiarity trestní represe, existence tzv. opomenutých důkazů či vadného usnesení o zahájení trestního stíhání. Touto ústavní stížností se již Ústavní soud zabýval a svým usnesením ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. I. ÚS 3670/12 ji pro zjevnou neopodstatněnost odmítl, přičemž v jeho odůvodnění vysvětlil, proč tyto námitky nepovažuje za jakkoliv důvodné (či vůbec případné). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal důvod na těchto svých závěrech cokoliv měnit, stěžovatelku pro stručnost na ně plně odkazuje.
Nadto stěžovatelka namítla, že byla nezákonně zadržena policií a že na ni byl ze strany policie vyvíjen psychický nátlak, aby vypovídala a podepsala předložené listiny. Jde-li o samotné zadržení, stěžovatelka v ústavní stížnosti nespecifikuje, v čemž měla jeho nezákonnost spočívat. Z protokolu o výslechu podezřelé osoby, který byl přiložen k ústavní stížnosti, pak plyne, že stěžovatelka byla poučena o svých právech, včetně práva zvolit si obhájce, načež k věci odmítla vypovídat a rovněž odmítla příslušný protokol podepsat. Pokud tedy skutečně byl na stěžovatelku vyvíjen v daném ohledu nějaký psychický nátlak, jak v ústavní stížnosti tvrdí, ničeho policie nedosáhla, a tudíž ani nelze vyvodit, že by namítaný postup měl nebo mohl mít nějaký dopad na výsledek daného trestního řízení.
Dále stěžovatelka tvrdila, že pouze podepsala předmětné smlouvy, avšak tímto jednáním poškozené v omyl neuvedla či jejichomylu nevyužila ani nezamlčela podstatné skutečnosti. V této souvislosti namítá, že nebyla prokázána "předchozí dokoda" se spoluodsouzeným. Stejným způsobem však stěžovatelka argumentovala v dovolacím řízení. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu pak plyne, že se tento soud uvedenou otázkou podrobně zabýval, přičemž poukázal na úkony, které stěžovatelka v dané věci činila, a s ohledem na všechny (tyto) okolnosti vyvodil, že si stěžovatelka musela být vědoma existence předstíraného úvěrového vztahu. V tomto ohledu Ústavní soud považuje soudní závěry za řádně zdůvodněné, k čemuž nutno dodat, že k jejich přezkumu z hlediska věcné právnosti není oprávněn, nehledě na to, že stěžovatelka v podstatě žádné logické vysvětlení své role v celé věci, jež by bylo odlišné od verze, jež byla ustálena obecnými soudy, nepodává.
Pokud stěžovatelka namítla, že jí uložený peněžitý trest je příliš vysoký, a to ve vztahu k jejím finančním možnostem, nutno upozornit, že rozhodování o výši trestu je plně věcí obecných soudů, a tudíž Ústavní soud není oprávněn - bez dalšího - otázku (ne)přiměřenosti trestu posuzovat. Protože stěžovatelka k této námitce neuvedla žádné bližší skutečnosti, resp. nepředestřela Ústavnímu soudu relevantní, tj. ústavněprávní argumentaci, nelze ani v tomto bodě dospět k závěru o opodstatněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu