ECLI:CZ:US:2013:3.US.3812.12.1
sp. zn. III. ÚS 3812/12
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaj) - ze dne 3. října 2013 sp. zn. III. ÚS 3812/12 ve věci ústavní stížnosti R. B., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Filipem, advokátem, se sídlem Bubenská 47/113, 170 00, Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2009 č. j. 40 T 2/2009-3975, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2011 sp. zn. 3 To 56/2010 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 č. j. 6 Tdo 530/2012-76, jimiž bylo rozhodnuto, že se stěžovatel dopustil trestného činu zkrácení daně, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo dojít k porušení základních práv stěžovatele vyplývajících z čl. 1 a 90 Ústavy České republiky (dále též jen "Ústava").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2009 č. j. 40 T 2/2009-3975 uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.
Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel (zkráceně řečeno) dopustit tím, že jako jediný jednatel společnosti Ronia, spol. s r. o., se sídlem Praha 1, Dlouhá č. 741/13, záměrně snížil základ pro výpočet daně z příjmu právnických osob a daně z přidané hodnoty tak, že nevykázal všechny příjmy z podnikatelské činnosti této společnosti, čímž za období od 1. 7. 2002 do 29. 2. 2008 způsobil České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Prahu 1, škodu v celkové výši 59 806 494 Kč.
Za tento trestný čin byl stěžovateli nalézacím soudem uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s dozorem, současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti a funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech zabývajících se hostinskou činností na dobu pěti let. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest v celkové výši 4 000 000 Kč a v případě, že by uložený peněžitý trest nebyl obžalovaným ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud obžalovanému náhradní trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců.
Stěžovatel podal odvolání, které Vrchní soud v Praze podle §253 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. řád") zamítl jako opožděně podané dne 3. 12. 2010 rozhodnutím sp. zn. 3 To 56/2010. Toto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2011 č. j. 6 Tdo 332/2011-73. Vrchnímu soudu v Praze bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze dne 16. 11. 2011 rozhodl usnesením sp. zn. 3 To 56/2010 tak, že povoluje navrácení lhůty k podání odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2009 č. j. 40 T 2/2009-3975, a dne 18. 11. 2011 rozhodl o samotném odvolání rozsudkem sp. zn. 3 To 56/2010. Napadený rozsudek v odsuzující části odvolací soud zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatel jako obžalovaný spáchal trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, a odsoudil ho ke stejné výměře trestu odnětí svobody a dalších uložených trestů jako Městský soud v Praze s tím, že v průběhu odvolacího řízení nedošlo ke změně skutkové stavu, ale bylo nutné aplikovat pozdější a pro obžalovaného příznivější zákon. Dále pak vrchní soud zamítl odvolání stěžovatele podle §256 tr. řádu.
O následném dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 6. 2012 č. j. 6 Tdo 530/2012-76 tak, že se výše citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2011 zrušuje ve výroku, jímž bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto odvolání stěžovatele. Další rozhodnutí dovolací soud nečinil.
II.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel vyjádřil přesvědčení, že mu nebyla dostatečně prokázána trestná činnost, za kterou byl odsouzen obecnými soudy. Ty podle něj převzaly výsledek nezákonného postupu policie při zajišťování důkazů, zejména při pořizování otisku z počítače společnosti Ronia, spol. s r. o., ač příslušný soud policejnímu orgánu povolil pouze sledování. Dále stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv ze strany policejního orgánu při zadávání znaleckého posudku, kdy nebyl dán požadavek na zjištění výdajů jeho společnosti. Stěžovatel má za to, že napadená rozhodnutí vykazují extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudem zjištěnými skutečnostmi. Dle jeho názoru nebylo trestními soudy postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, neboť pochybnosti o skutkovém stavu nebyly vyloženy v jeho prospěch.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V prvé řadě je nutné upozornit, že ústavní stížnost je do značné míry opakováním argumentace, kterou stěžovatel uplatnil již v rámci své obhajoby v hlavním líčení a v řízení o odvolání a s níž se již obecné soudy, zcela v souladu s ústavním vymezením moci soudní, náležitě vypořádaly ve svých rozhodnutích a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Ústavní soud tudíž nepokládá za nutné odůvodnění dotčených rozhodnutí v plné šíři opakovat.
Odsouzení stěžovatele bylo výsledkem řádného řízení. Městský soud v Praze provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, shromážděné a provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního uvážení jednotlivě a v jejich vzájemném souhrnu. Dospěl k takovým skutkovým zjištěním, která potvrdil jak odvolací, tak dovolací soud, a na jejich základě vystavěl i závěry právní. Nešlo o případ, kdy by se měla uplatnit zásada in dubio pro reo, neboť zde nevyvstaly důvodné pochybnosti týkající se skutkového stavu.
Na stěžovatelovy námitky týkající se použitelnosti některých důkazů opatřených v přípravném řízení reagovaly již výše zmíněné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud se především ztotožňuje se závěry Vrchního soudu v Praze, pokud jde o otázku, zda orgány činné v trestním řízení překročily rámec institutu sledování osob a věcí dle §158d tr. řádu, resp. zda tyto orgány postupovaly v mezích povolení vydaného ke sledování soudem. Sledováním osob a věcí se dle citovaného ustanovení rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem nebo jinými prostředky. Z dikce zákona jasně vyplývá, že v rámci tohoto úkonu lze pořizovat záznamy nejrůznějšího druhu a se souhlasem soudce může být v přiměřené míře zasahováno do práva na soukromí dotčených osob. Z hlediska ústavněprávní kontroly je podstatné, že soud ve svém povolení dostatečně jasně specifikoval okruh počítačů, které mají být sledovány. V rámci sledování elektronických zařízení z povahy věci plyne, že předmětem sledování budou právě data na těchto zařízeních uložená, jejichž otisk lze pořídit za využití utajené operativně pátrací techniky. Pořízení otisku elektronických dat lze povolit postupem dle §158d odst. 3 tr. řádu, pokud jde o data na sledovaných počítačích již uložená, nikoli o data telekomunikačního provozu.
Ústavní soud považuje za vhodné konstatovat, že k porušení článku 36 odst. 1 Listiny dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 1182/12 ze dne 9. 7. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Dále pak by bylo možné spatřovat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v tomto případě nedošlo. Je nutné zdůraznit, že právo na spravedlivý proces rozhodně není možné chápat jako garanci úspěchu v řízení (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 578/04 ze dne 3. 2. 2005, II. ÚS 681/04 ze dne 4. 5. 2005, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.