ECLI:CZ:US:2013:3.US.3947.12.1
sp. zn. III. ÚS 3947/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Davida Ratha, t. č. Vazební věznice Litoměřice, zastoupeného JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem Dřevná 382/2, Praha 2, proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. 14 To 472/2012 (v petitu nesprávně uvedena sp. zn. 14 To 742/2012) a ze dne 3. 10. 2012 sp. zn. 14 To 497/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 8, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označená usnesení Krajského soudu v Praze.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Policejní orgán Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky usnesením ze dne 30. 7. 2012 č. j. OKFK-268-590/TČ-2011-251101 rozhodl tak, že podle ustanovení §79f tr. řádu s odkazem na §79d tr. řádu se jako náhradní hodnota výnosu z trestné činnosti stěžovatele zajišťují nemovitosti, jež označil.
Krajský soud v Praze shora uvedeným usnesením ze dne 11. 9. 2012 stížnost stěžovatele a MUDr. Renaty Horké podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Tentýž policejní orgán usnesením ze dne 24. 8. 2012 č. j. OKFK-268-822/TČ-2011-251101 rozhodl tak, že podle ustanovení §79f tr. řádu s odkazem na §79a tr. řádu se jako náhradní hodnota výnosu z trestné činnosti stěžovatele zajišťují konkretizované peněžní prostředky uložené na bankovním účtu.
Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 3. 10. 2012 stížnost stěžovatele a MUDr. Evy Rathové proti tomuto usnesení policejního orgánu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel označuje závěry Krajského soudu v Praze za "zcela neodůvodněné či odůvodněné jen nedostatečně". Ústavní stížností napadeným usnesením, jakož i předcházejícím rozhodnutím policejního orgánu vytýká též "absenci specifikace, jaký výnos má být zajištěn náhradní hodnotou a z jaké trestné činnosti má tento výnos pocházet".
Podle stěžovatele jmenovaný soud nevzal v potaz, že policejní orgán "úkony zajištění" zatížil procesní vadou, neboť je "prováděl ve vztahu k podezřelému, tedy před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání"; podezření se týkaly tří dílčích útoků pokračujícího trestného činu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a trestní stíhání stěžovatele pro tyto skutky v době vydání usnesení policejním orgánem zahájeno nebylo. Krajský soud přitom v odůvodnění svých usnesení konstatoval, že se nejedná o neodkladný, resp. neopakovatelný úkon.
Dále je stěžovatel názoru, že měly být zajištěny nanejvýš ("pokud vůbec") jeho spoluvlastnické podíly na předmětných nemovitostech, zatímco ve vztahu k těmto podílům osob ostatních neexistoval k uvedenému postupu "důvod a zejména zákonný titul". Stěžovatel namítá, že došlo k zajištění majetku v ceně 22 950 000 Kč coby náhradní hodnoty údajného výnosu z trestné činnosti ve výši 9 011 186 Kč; související kalkulace Krajského soudu v Praze "absolutně nerespektují" vlastnická práva dalších spoluvlastníků předmětných nemovitostí, neboť uvažují nedostatek "neekvivalence" dovozovaných výnosů z trestné činnosti pouze ve vztahu k ceně podílů jeho.
Závěrem stěžovatel krajskému soudu vytýká "několikanásobné překročení lhůty" pro vydání rozhodnutí předvídané ustanovením §146a odst. 2 tr. řádu.
V doplnění ústavní stížnosti (doručeném Ústavnímu soudu dne 5. 12. 2012) stěžovatel namítá, že policejní orgán rozhodujícímu soudu "utajil části odposlechů ze dne 14. 5. 2012", které potvrzují jeho obhajobu, že od obviněné MUDr. Kateřiny Pancové převzal "krabici s vínem", a nikoli s peněžní hotovostí.
Dále stěžovatel dovozuje, že soudce Krajského soudu v Praze Mgr. Josef Gotěk "obešel test nestrannosti soudce" tím že nepředložil senátu 14 To k posouzení dopis prof. MUDr. Ratmíra Ratha, DrSc. ze dne 28. 8. 2012 kritizující rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2012 sp. zn. 14 To 415/2012, v němž polemizuje se slučitelností členství tohoto soudce v KSČ před rokem 1990 s jeho funkcí soudce a zpochybňující též jeho morální integritu. Tento dopis byl svým autorem publikován na webu a odevzdán na podatelně Krajského soudu v Praze, avšak není zařazen v žádné části spisového materiálu vedeného ve stěžovatelových trestních věcech. Stěžovatel uvádí, že o existenci této písemnosti - vzhledem k omezením vlastním vazebnímu stíhání - nevěděl, "nesouhlasí s tímto dopisem a od jeho obsahu se distancuje". Stěžovatel též poukazuje na "osobní, pracovní a funkční provázanost" mezi soudcem Mgr. Josefem Goťkem, JUDr. Jiřím Pospíšilem (bývalý ministr spravedlnosti), JUDr. Lenkou Bradáčovou (vrchní státní zástupkyně v Praze), JUDr. Martinou Kasíkovou (místopředsedkyně Krajského soudu v Praze) a Kateřinou Goťkovou (zástupkyně vedoucí Útvaru personálních činností Krajského soudu v Praze a manželka Mgr. Josefa Goťka).
V pořadí druhém doplnění ústavní stížnosti (které Ústavní soud obdržel dne 3. 1. 2013) stěžovatel uvádí, že ze znaleckých posudků, jejichž vyhotovení bylo zadáno policejním orgánem, vyplývá, že celkový zisk dodavatelů, tj. "vítězných uchazečů" jednotlivých veřejných zakázek, v jejichž rámci mělo dojít k trestné činnosti, nepostačuje ani "na pokrytí tvrzené výše jednotlivých úplatků". Stěžovatel dovozuje, že uvedené zjištění činí trestní obvinění věcně neudržitelným.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
Smyslem a účelem institutu zajištění peněžních prostředků na účtu u banky, jak předepisuje ustanovení §79a tr. řádu, je omezení dispozičního práva majitele bankovního účtu k těmto prostředkům z důvodů zde taxativně uvedených, tj. pokud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že peněžní prostředky na účtu jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti (tím je specifickým druhem zajištění věci v trestním řízení). Obdobná východiska se uplatňují ve vztahu k institutu zajištění nemovitosti zakotveného v §79d téhož zákona.
Podle ustanovení §79f tr. řádu rovněž platí, že nelze-li zajistit peněžní prostředky na účtu nebo nemovitost (§79a a §79d tr. řádu), může být místo nich zajištěna náhradní hodnota, která odpovídá, byť jen zčásti, jejich hodnotě; přitom se postupuje obdobně podle příslušných ustanovení upravujících jejich vydání, odnětí nebo zajištění (§78 až 79e tr. řádu).
Vyložená ustanovení trestního řádu představují ústavně konformní výjimku z ochrany vlastnictví, která je při zachování určitých podmínek pokládána za přiměřenou cíli, sledovanému touto právní úpravou. Při naplnění zmíněných podmínek pak ingerence Ústavního soudu není namístě, a to již z toho důvodu, že by takovým postupem předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení a zasáhl by tak do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů, což mu nepřísluší. Ústavní soud je oprávněn se zabývat toliko otázkou, zda ustanovení §79a, §79d a §79f tr. řádu byla vyložena a aplikována ústavně konformním způsobem (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 459/03 ze dne 23. 2. 2005).
Jak vyplývá z dikce uvedených ustanovení trestního řádu, zůstává primárně otázkou úvahy rozhodujícího orgánu, zda existuje potřeba zajištění peněžních prostředků či nemovitosti pro účely trestního řízení.
V posuzovaném případě, jak se podává z napadených usnesení, je důvodem zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu, resp. nemovitostí, skutečnost, že stěžovatel - trestně stíhaný pro zvlášť závažný zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku - je podezřelý ze spáchání dalších tří skutků pokračujícího totožného zvlášť závažného zločinu, z nichž měl získat celkovou částku 9 011 186 Kč.
V usnesení sp. zn. I. ÚS 723/02 ze dne 24. 8. 2004 Ústavní soud konstatoval, že zásah státu omezující základní práva musí vždy respektovat přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce; musí proto existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. Jako porušující tuto zásadu proporcionality bylo zajištění finančních prostředků pro účely trestního řízení posouzeno kupříkladu v nálezu II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008, N 25/48 SbNU 291.
Vycházeje z těchto úvah, má Ústavní soud za to, že rozhodující soud obecné principy, dané pro přezkum rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky, resp. zajištění nemovitosti, dodržel, a dostál své povinnosti interpretovat a aplikovat výše uvedená zákonná ustanovení způsobem, jež z mezí ústavnosti nevybočují. V procesním postupu nebyla zjištěna výkladová ani aplikační libovůle či porušení procesních principů obsažených v ústavním pořádku, které by svědčily o dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Ve vztahu k ústavněprávní konformitě napadených usnesení je podstatné, že stížnostní soud, resp. policejní orgán v rámci usnesení procesně předcházejícího formulovaly řadu konkrétních údajů ohledně inkriminovaných skutků (srov. §134 odst. 1, 2 tr. řádu ve spojení s §79a, §79d a §79f téhož zákona), přičemž Ústavní soud - v souladu se svou výše vymezenou funkcí - není povolán k tomu, aby predisponoval výsledek probíhajícího trestního řízení.
Za procesněprávně neregulérní nelze označit - oproti názoru stěžovatele - ani postup policejního orgánu, pakliže přistoupil k uplatnění institutů podle §79a, §79d a §79f tr. řádu již před zahájením jeho trestního stíhání pro věcně související skutky (tj. před vyslovením souhlasu k trestnímu stíhání stěžovatele Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky dne 7. 9. 2012, srov. http://www.psp.cz/eknih/ 2010ps/stenprot/045schuz/45-4.html).
Ve vztahu k výhradám ohledně zajištění podílů na nemovitostech náležejícím osobám odlišným od stěžovatele a disproporce mezi předpokládanou výší výnosů z trestné činnosti s celkovou cenou majetku zajištěného coby náhradní hodnota těchto výnosů je třeba mít na paměti, že ústavní stížnost je dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, pročež argumentace právy jiných osob zde uplatnitelná není.
To je v dané věci významné potud, že ústavní stížnost stěžovatele právě tyto limity - v této části - nerespektuje, neboť se primárně spojuje s tvrzeným porušením práv dalších spoluvlastníků předmětných nemovitostí, jimiž jsou prof. MUDr. Ratmír Rath, DrSc., RNDr. Michal Rath a MUDr. Renata Horká.
K výhradě stěžovatele stran tvrzených procesních průtahů se patří dále uvést, že v rámci ústavněprávního přezkumu nelze efektivně vytýkat průtahy v soudním řízení, jestliže odezněly a nejsou již nadále aktuální; jinými slovy, byly-li výše specifikované průtahy (viz výtka z nerespektování §146a odst. 2 tr. řádu) již skončeny, je prostor pro zásah Ústavního soudu uzavřen. Stojí za zaznamenání, že kritika uplatněná v této části ústavní stížnosti nenalezla konkrétní výraz ani ve stěžovatelem formulovaném petitu.
Ohledně namítaného "utajení části odposlechů" (viz v pořadí první doplnění ústavní stížnosti) je určující, že stěžovatelem uplatňovaná oponentura k obsahu převzaté "krabice" se týká - jemu orgány činným v trestním řízení přičítaného - skutku, z něhož se nyní projednávanou ústavní stížností napadená usnesení neodvíjejí.
Co do výhrady nezohlednění textu prof. MUDr. Ratmíra Ratha, DrSc. v režimu §30 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. řádu se patří konstatovat, že stěžovatel nikterak nedokládá, že soudce Mgr. Josef Gotěk byl s jeho obsahem obeznámen; jak stěžovatel připouští, ve spisovém materiálu písemnost zařazena není, přičemž jejímu autorovi nic nebránilo (považoval-li ji za procesně významnou) informovat o něm stěžovatele či obhájce.
Stěžovatel uvádí, že o přípisu před vydáním nynější ústavní stížností napadených usnesení nevěděl.
Tato skutečnost eliminuje možnost argumentovat nepřípustností námitek z hlediska vnitřní subsidiarity ústavněprávního přezkumu (srov. rozsudek ESLP ze dne 23. 5. 1991 ve věci Oberschlick v. Rakousko, stížnost č. 11662/85, odst. 51, podle něhož nelze přičítat k tíži stěžovatele, jestliže mu nebyly v době, kdy mohl námitku podjatosti uplatnit, známy skutečnosti zpochybňující nestrannost soudce).
Z tohoto důvodu je namístě výhradami se věcně zabývat a zaznamenat následující.
Podle ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Dne 15. 11. 2010 vydal Ústavní soud nález sp. zn. I. ÚS 517/10 , ve kterém podrobně rozvedl otázku možné podjatosti soudce z hlediska jeho bývalého členství v KSČ. V této souvislosti Ústavní soud konkrétně v bodu 124 uvedl: "Je pouze nezbytné vyhnout se nepodloženým útokům proti soudní moci" (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 20. 7. 2004 ve věci Hrico v. Slovensko, stížnost č. 49418/99). ESLP rovněž judikoval, že při realizaci svobody projevu "...je nutné vzít v potaz zvláštní úlohu soudní moci ve společnosti. Jako ochránkyně spravedlnosti, jež představuje zásadní hodnotu právního státu, musí soudní moc požívat důvěry veřejnosti, pokud má být v plnění svých úkolů úspěšná. Může se tudíž jevit jako nezbytné chránit tuto důvěru před destruktivními útoky, které jsou zjevně neopodstatněné, zejména s ohledem na skutečnost, že kritizovaní soudci mají povinnost zachovávat zdrženlivost, která jim brání reagovat." (srov. rozsudek ESLP ze dne 26. 4. 1995 ve věci Prager a Oberschlick v. Rakousko, stížnost č. 15974/90, odst. 34). "Je nutné vystříhat se projevům zásadně, v samém základě zpochybňujícím kompetenci soudního orgánu konat své funkce" (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. 6 Ads 41/2008). V již zmiňovaném rozsudku ESLP ve věci Hrico v. Slovensko ESLP také uvedl, že: "Pro práci soudů jako garantů spravedlnosti v právním státě je však nezbytné, aby požívaly veřejnou důvěru. Mají být tedy proto chráněny před neopodstatněnými útoky i vzhledem k tomu, že soudci podléhají povinnosti mlčenlivosti, která jim brání na útoky reagovat".
Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl. 88 odst. 2 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")]. Soudce tak lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen vskutku ze závažných důvodů, které soudci reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě.
Nestrannost soudce podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska. Subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující oprávněné pochybnosti v tomto ohledu.
I kdyby subjektivní náhled soudce Mgr. J. Goťka nevyloučil vznik pocitu antipatie vůči stěžovateli (který ovšem dal v ústavní stížnosti zřetelně najevo, že se od předmětného vyjádření "distancuje"), nelze přehlížet nesprávnost předpokladu, že je bez dalšího vyloučen každý soudce jen s odkazem na výroky, které o něm obviněný či osoba jemu blízká přednesli. Ze zásady nestrannosti a nezávislosti soudce (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá, že osobní nestrannost soudce se předpokládá, není-li důkazu o opaku, který v posuzované věci předložen nebyl. Osobní vztah soudce ke stěžovateli dán není a stěžovatel opak ani netvrdí.
Pokud jde o objektivní kritérium, má pro posouzení námitky podjatosti klíčový význam ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu ve spojení s výše specifikovanými normami ústavního práva a jde o to určit, zda nezávisle na osobním chování soudce existují některé ověřitelné skutečnosti, které mohou vzbuzovat pochybnosti o jeho nestrannosti. Jde zde mimo jiné o důvěru, jakou musí soudy v demokratické společnosti vzbuzovat u osob podléhajících jurisdikci státu, a zejména u stran sporu. Rozhodující prvek představuje, zda příslušné obavy mohou být pokládány za objektivně opodstatněné (srov. rozsudek ESLP ze dne 29. 3. 2001 ve věci D. N. v. Švýcarsko, stížnost č. 27154/95). Za objektivní při tom nelze považovat to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že konkrétní soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 370/04 ze dne 27. 10. 2010, N159/35 SbNU 181).
Ústavní soud zjistitelné skutečnosti, které by mohly vyvolat ústavněprávně relevantní pochybnosti o nestrannosti soudce Mgr. J. Goťka, neshledal. Lze konstatovat, že není spolehlivého (ústavněprávního) argumentu proti úsudku, že výtky stěžovatele z objektivního úhlu pohledu nejsou samy o sobě dostačující vyvolat pochybnosti o jeho nestrannosti a proto není možné říci, že by případné obavy stěžovatele z podjatosti soudce mohly být považovány za odůvodněné. I s ohledem na vývoj judikatury Ústavního soudu a ESLP nebyly v nyní posuzované věci zjištěny žádné - z hledisek ústavněprávního přezkumu - kvalifikované okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti soudce Mgr. J. Goťka; jmenovaný soudce nemá k věci ani ke stěžovateli ve smyslu ústavně konformního výkladu ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu žádný významný vztah, který by mohl představovat důvod pro jeho vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci, přičemž ani vznesené námitky stěžovatele nemohou být důvodem, aby byl z projednávání věci vyloučen.
Stran námitek "osobní, pracovní a funkční provázaností" konkretizovaných osob není bez významu, že stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že odpovídající výtky uplatnil již v řízení před krajským soudem, resp. že neuvádí relevantní okolnosti, které mu v odpovídající polemice zamezily.
Byť je zřejmé, že sama absence upozornění stěžovatele neznamená bez dalšího jeho vzdání se práva na nezávislý a nestranný soud (srov. rozsudek ESLP ze dne 18. 5. 2010 ve věci Ozerov v. Rusko, stížnost č. 64962/01, odst. 57), oslabuje se tím přesvědčivost v ústavní stížnosti otevřené polemiky, neboť se naznačuje, že ani stěžovatel nepovažoval uvedené "vazby" za dostatečně silné, aby mohla být objektivně zpochybněna nezávislost a nestrannost soudu.
Znalecké posudky, na které stěžovatel poukazuje ve druhém doplnění ústavní stížnosti, jsou datovány dny 25. 11. 2012, 30. 11. 2012 a 11. 12. 2012, pročež Krajskému soudu v Praze nelze efektivně vytýkat, že ve svých usneseních ze dne 11. 9. 2012 a ze dne 3. 10. 2012, proti nimž nyní projednávaná ústavní stížnost směřuje, se označenými důkazními prameny nezabýval.
Shrnutím řečeného je tudíž namístě uzavřít, že výše uvedené podmínky k ingerenci Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (podle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu