ECLI:CZ:US:2013:3.US.4037.12.1
sp. zn. III. ÚS 4037/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Vladimíra Sehnoutka, 2) Marty Kanno, a 3) Vladimíra Sehnoutka, všichni zastoupeni JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem AK se sídlem Orlická 163, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2012 č. j. 28 Cdo 514/2011-478, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 23. září 2010 č. j. 23 Co 161/2010-423 a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. prosince 2009 č. j. 9 C 27/2008-365, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Hradci Králové a 3) Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. října 2012, se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2012 č. j. 28 Cdo 514/2011-478, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 23. září 2010 č. j. 23 Co 161/2010-423, jakož i rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. prosince 2009 č. j. 9 C 27/2008-365, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. prosince 2009 č. j. 9 C 27/2008-365 byl ve výroku pod bodem I zamítnut návrh žalobců [žalobce ad b) Vladimír Sehnoutek vystupuje v řízení před Ústavním soudem jako stěžovatel ad 1), stěžovatelé ad 2) a 3) jsou právní nástupci žalobkyně ad a) Marty Sehnoutkové, dále jen "stěžovatelé"] na určení, že žalobci jsou v rámci společného jmění manželů vlastníky stavebních pozemků specifikovaných v tomto výroku. Ve výroku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně bylo určeno, že vlastníkem pozemků specifikovaných v tomto výroku je Statutární město Pardubice, ve výroku pod bodem III byl zamítnut žalobní návrh na určení, že Statutární město Pardubice je vlastníkem pozemků specifikovaných v tomto výroku a ve výrocích pod body IV, V a VI bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi jednotlivými účastníky řízení. Rozsudek soudu prvního stupně napadli žalobci odvoláním.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích byly ve výroku pod bodem I potvrzeny výroky pod body I, II, IV, V a VI rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. prosince 2009 č. j. 9 C 27/2008-365 (výrok pod bodem I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku pod bodem II rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení mezi žalobci a prvou žalovanou tak, že k jejich náhradě ve výši 25.080,- Kč byli zavázáni žalobci společně a nerozdílně; ve vztahu mezi žalobci a pátým a šestým žalovaným bylo rovněž rozhodnuto o povinnosti žalobců nahradit tyto náklady společně a nerozdílně, tentokrát ve výši 12.360,- Kč (výrok pod bodem III rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku pod bodem IV rozsudku odvolacího soudu bylo určeno, že žalobci a druhý, třetí a čtvrtý žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. srpna 2012 č. j. 28 Cdo 514/2011-478 dovolání žalobců odmítl.
Takto rozhodly obecné soud po té, co jejich předchozí rozhodnutí Ústavní soud nálezem ze dne 20. prosince 2007 sp. zn. IV. ÚS 1133/07 zrušil a soudy zavázal svým právním názorem učiněným v předmětné věci.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že předmětem řízení byla otázka, komu materiálně náleží vlastnické právo k předmětným pozemkům za současného stavu evidence v katastru nemovitostí; zda toto právo náleží stěžovatelům, kteří své vlastnické právo opírají o existující, řádný, uznaný, vážný titul, spočívající v kupní smlouvě z roku 1964, či zda vlastnictví náleží žalovaným v řízení, kteří své vlastnické právo odvozují od přijetí nabídky daru státem a následných aktů.
Stěžovatelé uvádějí, že krajský soud v odvolacím řízení přezkoumal rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích a zcela odmítl důvod rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích založený na vydržení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvého stupně potvrdil existenci naléhavého právního zájmu na rozhodnutí v této věci, neboť v případě existence duplicitního zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí je zřejmé, že je třeba tento stav odstranit a dosáhnout shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Negativně však rozhodl z toho důvodu, že stěžovatelé se nemohou úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů pro přednost restitučního zákonodárství tam, kde jde o nemovitosti, které převzal stát bez právního důvodu. Krajský soud odkázal stěžovatele na postup podle zákona č. 229/1991 Sb., a uzavřel, že se stěžovatelé mohli dovolat svého vlastnického práva a toto vlastnické právo stěžovatelů by bylo stvrzeno v okamžiku vydání věci podle rozhodnutí pozemkového úřadu. Nestalo-li se tak, potom byl ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod. Odvolací soud potom usoudil na takový závěr proto, že stěžovatelé pozemky nedrželi, nijak je neužívali a jejich vlastnické právo jim bylo zjevně upíráno. Odvolací soud však podle stěžovatelů přehlédl, že již na počátku jejich vlastnické držby byla tímto stavem vlastnická držba podmíněná, respektive že stěžovatelé při nabývání nemovitostí byli s touto skutečností obeznámeni, pokud by však tento stav nerespektovali, neměli by možnost a příležitost nemovitosti do své vlastnické držby nabýt.
Stěžovatelé uvádějí, že se rovněž obrátili k Nejvyššímu soudu, jejich dovolání však bylo odmítnuto jako nepřípustné a nedůvodné, ačkoliv mají za to, že v důsledku tam vyjádřeného odlišného právního názoru jde o důvody směřující k zamítnutí dovolání, a nebylo namístě dovolání odmítnout.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V souzené věci se krajský soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že Česká republika se stala vlastnicí předmětných nemovitostí na základě vydržení. Odvolací soud při posuzování otázky vydržení předmětných nemovitostí státem vyjádřil své přesvědčení, že právě okolnosti provázející uzavření obou zmíněných smluv vedou k závěru, že dobrá víra státu vzhledem ke všem okolnostem nemohla být založena. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že stát nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře o vlastnickém právu k předmětným pozemkům a nemohl tak vlastnické právo vydržet.
V této souvislosti odkázal odvolací soud na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1133/07 vydaný v předmětné věci, ve kterém Ústavní soud dovodil, že paralelnímu postupu státu, který - ač sám dobře obeznámen se skutečností, že mezi stěžovateli a prodávající byla uzavřena řádná smlouva - jaksi "za zády stěžovatelů" vyčkával od 31. ledna 1964 (kdy mu jím sepsaná smlouva byla "ohlášena" k poplatkové registraci) do 31. března 1964 (kdy potvrdil, že smlouva byla poplatkově registrována) a mezi tím sám sjednal dne 24. března 1964 s prodávající darovací smlouvu, nelze poskytnout ústavní ochranu. Navíc skutečnost, že by prodávající dobrovolně namísto přijetí kupní ceny zvolila darování svých nemovitostí státu, považuje Ústavní soud v dané situaci za velmi nepravděpodobnou. Obecné soudy se v daném případě dle názoru Ústavního soudu dostatečně nevypořádaly ani s relevancí projevu vůle dárkyně předmětných nemovitostí vyjádřené dne 19. března 1964 podpisem nabídky bezplatného odevzdání předmětného majetku do vlastnictví československého státu - k čemuž došlo za situace, kdy ohledně stejných nemovitostí již dříve (18. ledna 1964) uzavřela kupní smlouvu na tytéž nemovitosti a již inkasovala od kupujících kupní cenu. Za situace, kdy převzala kupní cenu (což bylo notářsky stvrzeno v samotné kupní smlouvě), měly soudy pečlivě uvážit, zda mohla projev vůle spočívající v nabídce předmětné nemovitosti darovat státu myslet vážně.
Pokud se vlastníky pozemků stali žalobci na základě kupní smlouvy uzavřené s Marií Kubcovou, nemohl, dovodil krajský soud, stát posléze nabýt vlastnictví těchto pozemků uzavřením darovací smlouvy, nicméně je jisté, že stát fakticky převzal držbu a následně předmětné pozemky užíval. Žalobci pozemky nedrželi, nijak je neužívali a jejich vlastnické právo jim tak bylo zjevně upíráno.
Jen uplatněním restitučního nároku ve lhůtách podle ust. §13 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se mohli, uvedl krajský soud, dovolat svého vlastnického práva. V této souvislosti odvolací soud odkázal na právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený ve věci sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle něhož, mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (ust. §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) bez právního důvodu žádat o vydání těchto nemovitostí podle ust. §6 odst. 1 písm. p) cit. zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (např. podle ust. §126 obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle ust. §80 písm. c) o. s. ř.
Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ve vztahu k napadenému výroku usnesení, jímž dovolací soud odmítl dovolání žalobců jako nepřípustné, se Ústavní soud zabýval ústavní stížností z hlediska porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a to nikoli z pohledu porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti).
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu