ECLI:CZ:US:2013:3.US.4462.12.1
sp. zn. III. ÚS 4462/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem AK nám. Republiky 28, 301 00 Plzeň, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. 6 To 155/2012, usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. 4. 2012 č. j. 2 T 53/2011-476 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 6 To 385/2012, za účasti 1) Krajského soudu v Plzni a 2) Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 11. 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces, tedy práva garantovaná článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod články, článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článkem 90 Ústavy České republiky.
K porušení jeho základních práv mělo dojít tím, že mu obecné soudy v adhezním trestním řízení nepřiznaly v plné výši úhradu nákladů, spojených s účelným uplatňováním jeho nároku na náhradu škody, konkrétně plnou výši nákladů jeho právního zastoupení zmocněncem-advokátem. Obecné soudy prý nerespektovaly jeho práva, jichž požívá podle trestního řádu jako poškozený a svými rozhodnutími překročily meze ústavnosti.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
U Okresního soudu Plzeň-jih bylo pod sp. zn. 2 T 53/2011 vedeno trestní řízení proti obviněnému F. T., stíhanému pro pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 odst. 1 trestního zákoníku. V tomto trestním řízení vystupoval stěžovatel jako poškozený a uplatnil nárok na náhradu škody, již mu obviněný způsobil trestným činem. Odsuzujícím rozsudkem ze dne 5. 8. 2011 byl poškozenému nárok na náhradu škody zčásti přiznán a obviněnému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 1.440- Kč; co do zbytku uplatněného nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stěžovatel později navrhl, aby odsouzenému F. T. byla uložena podle §154 odst. 1 tr. řádu povinnost uhradit mu též náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody, které vyčíslil částkou 15.521,- Kč; tyto náklady mu měly vzniknout zaplacením odměny advokátce za poskytnuté právní služby. Okresní soud Plzeň-jih tomuto návrhu vyhověl a usnesením ze dne 23. 2. 2012 č. j. 2 T 53/2011-456 požadovanou úhradu v plné výši 15.521,- Kč přiznal.
Proti tomuto rozhodnutí podal odsouzený F. T. stížnost, které Krajský soudu v Plzni usnesením ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. 6 To 155/2012 vyhověl a napadené prvoinstanční rozhodnutí zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Následně Okresní soud Plzeň-jih usnesením ze dne 27. 4. 2012 č. j. 2 T 53/2011-476 rozhodl tak, že odsouzenému F. T. uložil povinnost uhradit poškozenému J. V. náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení ve výši 8.861,- Kč.
Proti tomuto usnesení okresního soudu podali stížnosti odsouzený i poškozený; obě tyto stížnosti byly podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuty usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 6 To 385/2012.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje názor, že mu obecné soudy měly přiznat úhradu nákladů právního zastoupení v celé požadované výši 15.521,- Kč. Tvrdí, že obecné soudy zcela nesprávně (svévolně) interpretovaly ustanovení §15a a §12a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. v platném znění (advokátní tarif) ohledně výše sazeb za jednotlivé úkony právní služby. Pochybení obecných soudů spatřuje také v tom, že nesprávně ohodnotily výši sazeb ohledně úkonů provedených advokátkou ve dnech 29. 6. 2010 (lustrum policejního spisu) a 24. 5. 2011 (nahlížení do soudního spisu). Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že by nahlížení do spisu, resp. lustrum spisu, nebylo plnohodnotným úkonem právní služby.
Za porušení zásad spravedlivého procesu považuje stěžovatel také to, že usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. 4. 2012 bylo přijato mimo ústní jednání a stěžovateli (resp. jeho zmocněnkyni) bylo doručeno až spolu s usnesením stížnostního soudu. K pochybení mělo dojít také tím, že stěžovatelovo vyjádření k usnesení krajského soudu ze dne 28. 3. 2012, které stěžovatel podal dne 30. 4. 2012, bylo obecnými soudy mylně vyhodnoceno jako stížnost proti usnesení okresního soudu ze dne 27. 4. 2012.
Stěžovatel se domnívá, že vadným postupem obecných soudů bylo porušeno nejen jeho základní právo na spravedlivý proces, nýbrž "nepřímo... bylo zasaženo i do jeho práva na ochranu jeho zdraví a života".
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti návrhem nepřípustným, zčásti zjevně neopodstatněným.
O nepřípustný návrh jde v té části ústavní stížnosti, v níž je napadeno usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. 6 To 155/2012. Tímto rozhodnutím, jak shora uvedeno, stížnostní soud nerozhodoval meritorně, nýbrž toliko zrušil prvoinstanční rozhodnutí a soudu prvního stupně uložil, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Stěžovatel tedy ústavní stížností napadl rozhodnutí, které, posuzováno z materiálního hlediska, nebylo rozhodnutím konečným, a které otevíralo cestu k pokračování řízení před obecnými soudy.
Princip subsidiarity a sebeomezení vylučuje, aby do probíhajícího řízení před obecnými soudy kasačně zasahoval Ústavní soud v situaci, kdy k nápravě může dojít v dosud neskončeném řízení. Ústavní stížnost v této části je tedy nepřípustná a je namístě ji odmítnout podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
V části, v níž ústavní stížnost napadá usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. 4. 2012 č. j. 2 T 53/2011-476 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 6 To 385/2012, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy ČR). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná).
Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Pokud jde o namítané porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny o nákladech soudního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení.
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy je úlohou obecných soudů. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy v dané věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí v části napadené ústavní stížností nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných ustanovení podústavního práva, úhrady nákladů řízení se týkajících. Svá rozhodnutí obecné soudy řádným a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnily.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, zčásti jako návrh nepřípustný podle ust. §43 odst. 1 písm. e), zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu