ECLI:CZ:US:2013:3.US.4842.12.1
sp. zn. III. ÚS 4842/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. ledna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Emílie Jirauschové, zastoupené JUDr. Petrem Morongem, advokátem se sídlem Škrétova 8, 301 00 Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2012 č. j.18 Co 243/2012-246, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. května 2012 č. j. 32 C 317/2009-209, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. května 2012 č. j. 32 C 317/2009-212, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 12. 2012, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy ČR.
Stěžovatelka podala dne 20. 1. 2012 dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 280/2011-166 a současně požádala o osvobození od placení soudního poplatku. Obvodní soud žádosti stěžovatelky o osvobození od soudního poplatku nevyhověl usnesením ze dne 2. 5. 2012 č. j. 32 C 317/2009-209. Proti tomuto rozhodnutí obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Nahlédnutím do spisu stěžovatelka zjistila, že odvoláním napadené usnesení v předmětném spise obvodního soudu nebylo založeno, ale bylo nahrazeno jiným usnesením téhož soudu ze dne 4. 5. 2012 č. j. 32 C 317/2009-212. Stěžovatelka v této souvislosti podala na postup soudkyně obvodního soudu stížnost, současně napadla její nestrannost.
Oběma obecným soudům stěžovatelka vytýká, že v téže věci vydal dvě shodná rozhodnutí a odvolací soud toto pochybení obvodního soudu v odvolacím řízení nenapravil.
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 4 v řízení o zaplacení částky 250 000,- Kč s příslušenstvím ve věci stěžovatelky jako žalobkyně proti žalovanému Ing. Ojha Vivekovi, CSc. nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků. Soud po zhodnocení soudem zjištěných poměrů stěžovatelky dospěl k závěru, že se v jejím případě nejedná o tak výjimečnou situaci, která by odůvodnila osvobození od soudních poplatků. Soud neuvěřil stěžovatelce, že nemůže v Praze najít zaměstnání, pokud dříve byla zaměstnána na pozici PR manager, je zdravá a mladá, podporu v nezaměstnanosti a jiné dávky nepobírá a soudu nijak neobjasnila zdroj úhrady svých životních potřeb.
Městský soud v Praze rozhodl o odvolání stěžovatelky proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 5. 2012 č. j. 32 C 317/2009-212 tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
III.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou uvedená tvrzení a po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné zákonnosti". Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů, ani není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, neboť zasáhnout do rozhodovací činnosti těchto soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. Ústavní stížnost proto představuje specifický prostředek, jehož účelem je zabezpečit ochranu ústavním pořádkem zaručeným základním právům a svobodám, nikoli právům jiným, která vyplývají z tzv. podústavního práva.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení k námitkám stěžovatelky uvedl, že advokátu stěžovatelky bylo administrativním nedopatřením doručeno vyhotovení usnesení ze dne 2. 5. 2012 č. j. 32 C 317/2009-209, které nebylo stejnopisem originálu na č. l. 212 spisu. Toto nedopatření bylo napraveno doručením správného stejnopisu rozhodnutí společně s vysvětlujícím a omluvným přípisem soudu prvního stupně. S ohledem na skutečnost, že obě stěžovatelce doručená usnesení soudu prvního stupně obsahovala shodný výrok o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, nebyl doručením usnesení ze dne 4. 5. 2012 porušen princip právní jistoty stěžovatelky a předmětné usnesení ze dne 4. 5. 2012 je nutné považovat za opravné usnesení.
K obsahu ústavní stížnosti lze uvést, že stěžovatelka toliko polemizuje se závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující obecné soudy, a předkládá Ústavnímu soudu vlastní představu o tom, jak by měly tyto soudy věc posoudit.
V usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (in http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud vyslovil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry soudu, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Osvobození od soudních poplatků dle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. lze účastníku řízení přiznat za kumulativního splnění dvou předpokladů, a to, že takové opatření odůvodňují poměry účastníka, a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznané osvobození předseda senátu kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly (odst. 2). Citované zákonné ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníku přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však účastníku nepřiznává nárok na osvobození od soudních poplatků, přiznává mu pouze právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda a případně v jakém rozsahu osvobození v konkrétním případě přiznat.
Ve své judikatuře vztahující se k rozhodnutím o osvobození soudních poplatků (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1737/12 dostupné na http://nalus.usoud.cz), se Ústavní soud opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry ohledně důvodnosti uplatněného nároku, k nimž tyto soudy dospěly, přehodnocovat. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo v nich šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti". Dotčení základního práva na přístup k soudu ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo obsahující odůvodnění, vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 in http://nalus.usoud.cz).
Podobná situace v projednávaném případě nenastala. Rozhodnutí obecných soudů jsou přiléhavě odůvodněna a nevykazují žádné extrémní vady, jež by dosahovaly ústavněprávní dimenze.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu