ECLI:CZ:US:2013:3.US.602.13.2
sp. zn. III. ÚS 602/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. března 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Mgr. Nikol Brajerové, zastoupené JUDr. Lumírem Mondokem, advokátem se sídlem Hokejová 928/4, 101 00 Praha 10, doručovací adresa: Biskupský dvůr 1, 110 00 Praha 1, proti výroku I., II. a IV. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 25 Co 432/2012-1368, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka napadá v záhlaví usnesení označené rozhodnutí a tvrdí, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva") a práva nezletilé Hany na "přiměřené výživné" podle čl. 32 odst. 1, odst. 4 Listiny.
Stěžovatelka oběma obecným soudům vytýká, že při zjišťování skutkového stavu nepostupovaly pečlivě a důsledně zejména v otázce stanovení výše vyživovací povinnosti otce nezletilé Hany, neboť se řádně nezabývaly zjištěním jeho skutečných majetkových poměrů, přičemž vadně prý posoudily i majetkové poměry a výdělkové možnosti stěžovatelky. V opačném případě by prý nemohly rozhodnout o povinnosti stěžovatelky uhradit polovinu nákladů vzniklých státu v souvislosti s vypracováním znaleckých posudků.
Provedené dokazování ve všech aspektech projednávané věci považuje stěžovatelka za povrchní, nedůsledné, obecné soudy se nezabývaly spornými otázkami v celé šíři, neboť měly vzít v úvahu i majetkové poměry rodiny otce nezletilé Hany a jejich životní úroveň. Obecné soudy prý nevyvodily odpovídající závěry ze skutečnosti, že otec nezletilé se před rozhodnutím soudu o stanovení výživného na nezletilou dceru zbavil svého nemovitého i movitého majetku a vzdal se i příjmově výhodnějšího zaměstnání. Pro závěr odvolacího soudu, že "výdělkové možnosti obou rodičů nezletilé jsou vyšší, než jimi bylo uvedeno", prý není podklad v jakémkoli provedeném důkaze a je pouhou spekulací tohoto soudu. Otec nezletilé údajně účelově ve spolupráci se svými rodiči omezením svých aktivit v rodinných firmách zkreslil svoji majetkovou situaci tak, aby výše vyživovací povinnosti, která mu byla soudem k nezletilé stanovena, byla co nejnižší. Obecné soudy však k těmto skutečnostem nepřihlédly "a nebyly se s tím v zájmu nezletilé a všech zákonných hledisek schopné řádně vypořádat".
Stěžovatelka ústavní stížností napadá i výrok pod bodem IV. rozsudku odvolacího soudu, jímž byla oběma rodičům nezletilé Hany uložena povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů za vyplacené znalečné, a v této souvislosti tvrdí, že měla být s ohledem na své příjmy od placení těchto nákladů osvobozena.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:
Okresní soud Praha - východ ve věci nezletilé Hany rozhodl tak, že nezletilou svěřil pro dobu před i po rozvodu manželství jejích rodičů do péče stěžovatelky a otci Ing. Janu Brajerovi uložil platit na její výživu s účinností od 1. 7. 2010 částku 4 000,- Kč měsíčně, a to jak pro dobu před, tak i po rozvodu manželství rodičů; vyčíslil rovněž dluh na výživném ve výši 13 000,- Kč za dobu od 1. 7. 2010 do 31. 1. 2012 (výrok I), dále soud prvního stupně upravil styk nezletilé s otcem (výrok II), rodičům nezletilé uložil povinnost zúčastnit se po dobu tří měsíců rodinné terapie (výrok III), zamítl návrh otce na úpravu poměrů nezletilé pro dobu před a po rozvodu manželství a rozhodl o povinnosti rodičů zaplatit státu náklady na znalečné (výrok V).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2012 č. j. 25 Co 432/2012-1368 o odvolání obou rodičů nezletilé rozhodl tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o dlužném výživném, jehož výši vyčíslil na 14 000,- Kč za období od 1. 7. 2010 do 31. 10. 2012 (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku II., jímž byl upraven styk otce s nezletilou Hanou (výrok II) a každému z rodičů nezletilé uložil povinnost zaplatit České republice na náhradu nákladů řízení částku 22 846,- Kč (výrok IV).
III.
Po posouzení ústavní stížnosti a napadených výroků rozsudku odvolacího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že se zřetelem k zásadám svého přezkumu, jímž nemůže být zpochybněna pouhá věcná správnost napadeného rozhodnutí, či jeho dílčího výroku, ale výhradně tvrzený zásah do ústavně zaručených práv, není ústavní stížnost opodstatněná.
Argumentace stěžovatelky předestřená Ústavním soudu k posouzení se opírá o dvě základní námitky. První z nich se týká výše výživného na nezletilou Hanu, stanoveného již rozsudkem soudu prvního stupně ve výši 4 000,- Kč měsíčně. S touto výší stěžovatelka nesouhlasí a poukazuje na nadprůměrné majetkové poměry rodiny otce nezletilé, které údajně umožňují "lépe" plnit vyživovací povinnost prarodičům, než otci nezletilé Hany. Takovou námitku je třeba odmítnout jako úvahu hypotetickou, neboť stěžovatelka zcela pomíjí skutečnost, že vyživovací povinnost rodičů k dětem je primární a pouze v případě, že této povinnosti nemohou rodiče dostát, přechází na předky. V projednávané věci však obecné soudy nezjistily, že by otec nezletilé Hany nebyl schopen své vyživovací povinnosti ke své dceři dostát. Oba obecné soudy při stanovení výše výživného k nezletilé postupovaly podle ustanovení §§85 a 96 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), tedy přihlédly jak k potřebám nezletilé s ohledem na její nízký věk a vzaly v úvahu i majetkové poměry, možnosti a schopnosti obou rodičů, jakož péči rodiče o dítě.
K otázce postupu soudu při určení výše výživného Ústavní soud např. ve svém usnesení ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 851/10 (dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz) zaujal stanovisko, že tento postup náleží do výlučné kompetence obecných soudů, do níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat za předpokladu, že obecné soudy svůj myšlenkový postup, který je ke stanovení jeho výše vedl, objasní v odůvodnění svých rozhodnutí. Zasáhnout by Ústavní soud mohl pouze tehdy, pokud by úvaha obecného soudu byla zjevně zcela nepřiměřená, nebo byla-li by v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními.
Úvahy odvolacího soudu, které ho vedly k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně o výši výživného v částce 4 000,- Kč, jsou podrobně rozvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, přičemž tento závěr není v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, které učinily oba obecné soudy ohledně výdělkových možností a schopností obou rodičů nezletilé. Odvolací soud nad rámec dosavadních zjištění zdůraznil, že stanovené výživné postačuje ke krytí potřeb nezletilé také proto, že otci byl upraven poměrně častý styk s nezletilou, jehož náklady ponese sám.
Jak je zjevné z rozhodnutí obou obecných soudů, styk otce s nezletilou byl upraven poměrně široce s odvoláním na závěry znaleckých posudků ohledně rodičovské způsobilosti obou rodičů, přičemž tato úprava styku odráží jak zájem otce na udržení co nejširšího kontaktu s nezletilou, tak i potřeby nezletilé mít pevné citové vazby k oběma rodičům.
Druhá námitka stěžovatelky směřuje proti výroku o náhradě nákladů státu, které vznikly v průběhu řízení v souvislosti se znalečným. V projednávané věci odvolací soud o nákladech řízení znovu rozhodl podle ustanovení §224 odst. 2 o. s. ř., neboť státu vznikly v projednávané věci náklady, na jejichž úhradu má právo podle výsledku řízení proti účastníkům řízení, jestliže u nich nebyly shledány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (§148 odst. 1 o. s. ř.). Skutečnost, že v projednávané věci šlo o řízení svým charakterem nesporné, výše uvedený nárok státu nijak neovlivnila.
V souvislosti s porušením práva na spravedlivý proces stěžovatelka oběma obecným soudům vytýká nesprávnou aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení zákona o rodině. Rovněž s touto argumentací se Ústavní soud nemohl ztotožnit. V projednávané věci jde především o výklad jednoduchého práva, což v zásadě spadá do působnosti obecných soudů. Ústavní soud k otázce interpretace a aplikace norem jednoduchého práva uvádí, že by byl v takovém případě oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by nesprávná interpretace a aplikace norem jednoduchého práva dosáhla v konkrétní věci ústavně právní relevance. Podle dosavadní judikatury Ústavního soudu jde zejména o případy, ve kterých ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu proporcionality nabyla neopodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. nález sp. zn. III. ÚS 256/01, publikovaný ve Sb. n. u., sv. 25, str. 287), či případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (např. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000, rovněž dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, k žádnému z takových pochybení v projednávané věci nedošlo.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu