ECLI:CZ:US:2013:3.US.63.13.1
sp. zn. III. ÚS 63/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Pavla Horáka, zastoupeného JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou se sídlem Boušova 792, 190 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze 26. září 2012 č. j. 32 Cdo 4700/2010-240, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010 č. j. 35 Co 95/2010-206 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. prosince 2009 č. j. 30 C 162/2007-180, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel navrhuje zrušení všech v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí pro údajné porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 "a následujících" Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel jeho značnou část převzal z argumentace určené odvolacímu a dovolacímu soudu při uplatnění řádného a mimořádného opravného prostředku. Nad rámec stěžovatelem dosud uplatněných námitek je možné v souvislosti s ústavně právní argumentaci uvést, že tvrzení o porušení zásad spravedlivého procesu stěžovatel spatřuje v nerespektování zásady přiměřenosti, neboť obecné soudy údajně se stěžovatelem oproti jiným subjektům "ve srovnatelné situaci nezacházely stejně" a napadené rozsudky prý (obdobně jako v závěrech Ústavního soudu vyslovených v jeho nálezu ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. I. ÚS 3756/11) vytvořily mezi oběma účastníky řízení nerovné postavení.
Nerovné postavení obou účastníků pravomocně skončeného řízení se údajně projevilo i v nepředvídatelnosti postupu obecných soudů, které prý při svém rozhodování nevzaly v úvahu procesní obranu stěžovatele, spočívající v odkazech na řadu soudních rozhodnutí, které skutkově obdobnou situaci řešily rozdílně. Obecné soudy prý v napadených rozhodnutích rovněž dostatečně nezdůvodnily, proč neprovedly stěžovatelem navržené důkazy, zejména k otázce ceny předmětu leasingu podle znaleckého posudku soudního znalce Ing. Rozlivky.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Obvodní soud v pořadí druhým rozsudkem vyhověl žalobě žalobkyně ČSOB Leasing, a. s. proti žalovanému Pavlu Horákovi, nyní v řízení před Ústavním soudem stěžovateli, o zaplacení částky 480 173,- Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka představovala úrok z úvěru podle smlouvy č. 5220111 ze dne 2. 9. 2002 a úroky z úvěru podle smlouvy č. 5220058 ze dne 28. 5. 2002; smlouvy uzavřeli oba účastníci řízení.
Městský soud v Praze po doplnění dokazování rozsudek soud prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 9. 2012 č. j. 32 Cdo 4700/2010-240 odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř. ].
III.
Po zvážení námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů, přičemž zdůrazňuje, že se tyto soudy měly v předmětném řízení zabývat rovněž hodnocením obchodních vztahů mezi žalobcem a stěžovatelem se zřetelem k zásadám poctivého obchodního styku (§265 zákona č. 513/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, dále jen "obch. zák.") a údajným zneužíváním dominantního postavení žalobce na trhu.
Tuto námitku Ústavní soud nesdílí, neboť odvolací soud se námitkami stěžovatele týkajícími se výše uvedené problematiky podrobně zabýval v souvislosti s právním vztahem založeným úvěrovou smlouvou č. 5220111, přičemž žádné skutečnosti, které by svědčily o naplnění podmínek umožňujících aplikaci výše označeného ustanovení obchodního zákoníku, nezjistil. Obecné soudy se ve svých rozhodnutích zabývaly jak platností úvěrové smlouvy č. 5220111 ze dne 2. 9. 2002, tak i tím, zda tato smlouva, včetně jejích doplňků, neodporuje zásadám poctivého obchodního styku. Odvolací soud reagoval na námitky stěžovatele obsažené v jeho odvolání a v tomto směru obsáhle doplnil dokazování soudu prvního stupně, přičemž ani takto doplněná skutková zjištění nevedla soud k závěru o důvodnosti námitek stěžovatele. Odvolací soud se po zhodnocení skutkového stavu projednávané věci neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že smluvní podmínky, včetně sjednaných úroků, pro jejichž výši není ve smyslu ustanovení §502 odst. 1 obch. zák. diskontní sazba vyhlášená Českou národní bankou určující, by byly v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, či že by výkon práv, která vzešla z ujednání obou účastníků řízení, nastolil nerovné postavení mezi účastníky právního vztahu.
Proti závěrům nalézacího a odvolacího soudu nelze z ústavněprávního hlediska vznášet žádné relevantní námitky, neboť jsou náležitě odůvodněné po stránce skutkové i právní. Zásah do stěžovatelových základních práv z nich nelze dovodit.
Důvody, které stěžovatele vedly k nesouhlasu s odmítavým usnesením dovolacího soudu, stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti nekonkretizoval. Nelze tedy jednoznačně dospět k závěru, která údajná pochybení dovolacího soudu měla, podle názoru stěžovatele, za následek porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Ústavnímu soudu proto stěžovatel neotevřel žádnou možnost k přezkumu napadeného usnesení dovolacího soudu.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu