ECLI:CZ:US:2013:3.US.669.12.1
sp. zn. III. ÚS 669/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Chromého, zastoupeného Mgr. Hubertem Müllerem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Velká Michalská 8, směřující proti usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územního odboru Znojmo, oddělení hospodářské kriminality ze dne 30. 11. 2011 č. j. KRPB-20921-19/TČ-2011-061381-SA a proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 12. 1. 2012 č. j. 1 ZN 2139/2011-11, za účasti 1) Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územního odboru Znojmo, oddělení hospodářské kriminality, a 2) Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 2. 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na soudní a jinou právní ochranu, garantované v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Stěžovatel podal trestní oznámení na paní Radku Škrdlovou, pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 odst. 2 tr. zákona č. 140/1961 Sb., kterého se měla dopustit tím, že v průběhu roku 2007 až 2009 při zpracování účetnictví navrhovatele pod falešnou záminkou předložila navrhovateli listinu "Uznání dluhu" ve výši 60.000,- Kč, kterou stěžovatel omylem podepsal, aniž si přečetl obsah listiny. Poté paní Škrdlová po stěžovateli peníze vymáhala, přestože si od ní peníze nepůjčil.
Věc prověřoval policejní orgán Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územního odboru Znojmo, oddělení hospodářské kriminality, který poté usnesením ze dne 30. 11. 2011 č. j. KRPB-20921/TČ-2011-061381-SA podle §159a odst. 1 tr. řádu věc odložil s odůvodněním, že ve věci nejde o podezření ze spáchání trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak.
Proti výše uvedenému usnesení podal navrhovatel stížnost, která však byla usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 12. 1. 2012 č. j. 1 ZN 2139/2011-11 jako nedůvodná zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III.
Stěžovatel s těmito rozhodnutími policejního orgánu a státní zástupkyně nesouhlasí a pokládá je za protiústavní. Porušení jeho základního práva na soudní a jinou právní ochranu spatřuje zejména v tom, že policejní orgán ve věci neprovedl všechna potřebná šetření a nevyslechl všechny osoby, z jejichž výpovědi by bylo možno zjistit relevantní skutečnosti, zejména nevyslechl jím navrženou svědkyni Annu Zsaganovou ke způsobu vedení stěžovatelova účetnictví paní Škrdlovou.
Pochybení státní zástupkyně, podle stěžovatele, mělo spočívat v tom, že řádně nepřezkoumala stížností napadené rozhodnutí policejního orgánu a své zamítací rozhodnutí nedostatečně odůvodnila.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že v posuzovaném případě k žádnému porušení stěžovatelových základních práv nedošlo a že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací kompetence jiných orgánů, neboť není jejich vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. články 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy ČR). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností jiných státních orgánů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím orgánů veřejné moci z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž podrobně vysvětlil, jaký je účel ústavní stížnosti ve smyslu článku 87 odst. d) Ústavy, a sice že jde o nástroj ochrany individuálních základních práv a svobod, který je subsidiárního charakteru.
Ve svých rozhodnutích Ústavní soud konstatoval, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, dostupné v internetové databázi NALUS, stejně jako všechny judikáty zde citované).
Má-li oznamovatel či poškozený v trestním řízení určitá práva, vyplývající z norem v oblasti jednoduchého práva, nejde o základní práva, zaručená ústavním pořádkem. V trestním řízení totiž nejde o právo a věc poškozeného, či jakékoliv jiné fyzické a právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy České republiky), aby bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné.
Také úprava procesního postupu při podávání a přijímání trestního oznámení v trestním řádu (viz §59, §158 tr. řádu), jakož i právo oznamovatele - poškozeného podat stížnost proti usnesení o odložení věci (§159a odst. 7 tr. řádu) jsou zakotveny na úrovni "obyčejného" práva a nemají povahu základního práva, garantovaného ústavními předpisy.
Z článku 39 a z článku 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a kdo se ho dopustil. Základní trestněprocesní vztah je tedy založen mezi osobou obviněnou z trestného činu a orgány státu. Institut tzv. soukromé trestní žaloby náš právní řád nezná. Na tom nic nemění fakt, že k účelu trestního řízení v širším smyslu patří i určité zadostiučinění poškozeného, jemuž zákonodárce v rovině práva jednoduchého dává jako straně trestního procesu (viz §12 odst. 6 tr. řádu) celou řadu práv a oprávnění (viz §43 odst. 3, §44a, §46, §50, §70a odst. 2, §159a odst. 6, §163, §176 odst. 1, §179g odst. 4, §188 odst. 3, §223a odst. 2, §231 odst. 3, a přísl. ust. §307 až 309 tr. řádu, srov. např. i §4 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, resp. i příslušná ust. zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů). V rovině ústavněprávních garancí však Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí shledal, že žádné základní právo na satisfakci za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nelze dovodit (viz namátkou usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 445/05, III. ÚS 921/06, II. ÚS 349/06, III. ÚS 585/07, III. ÚS 264/08, III. ÚS 221/08, I. ÚS 2794/09, I. ÚS 3040/09 a další).
Postup policejního orgánu a státní zástupkyně v posuzovaném případě byl v souladu s trestněprocesní úpravou, zakotvenou v trestním řádu. Jejich rozhodnutí jsou dostatečně a transparentně odůvodněna a nevykazují žádné ústavněprávní deficity.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; tato rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.
Obiter dictum lze doplnit, že usnesení o odložení věci nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté (exemptio rei iudicatae). Pokud by ve věci vyšly najevo nové skutečnosti, lze v řízení dále pokračovat.
Z důvodů výše vyložených Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu