ECLI:CZ:US:2013:3.US.674.13.1
sp. zn. III. ÚS 674/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. března 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Mgr. Kristiny Steinerové, zastoupené JUDr. Markem Steinerem, advokátem se sídlem Fryčovická 146, 739 44 Brušperk, proti části výroku II ve znění: "V odstavcích II. a III. výroku se rozsudek okresního soudu mění takto:
Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 13 292,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátu JUDr. Marku Steinerovi" a proti výroku IV. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. října 2012 sp. zn. 11 Co 185/2012-350, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 2. 2013, napadla stěžovatelka v záhlaví usnesení označené rozhodnutí v rozsahu části výroku II ve znění: "V odstavcích II. a III. výroku se rozsudek okresního soudu mění takto:
Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 13 292,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátu JUDr. Marku Steinerovi" a výroku IV. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. října 2012 sp. zn. 11 Co 185/2012-350. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými výroky rozsudku odvolacího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále byl porušen čl. 2 odst. 2, čl. 37 Listiny a čl. 2 odst. 3 a čl. 10 Ústavy ČR.
Porušení svého ústavně zaručeného práva spatřuje stěžovatelka v postupu odvolacího soudu, který prý tím, že snížil stěžovatelce soudem prvního stupně přiznanou výši náhrady nákladů řízení, aniž jí poskytl možnost vyjádřit se k odlišnému právnímu názoru ohledně této otázky, zatížil své rozhodnutí pochybením, neboť jeho rozhodnutí se stalo překvapivým. Stěžovatelka dále polemizuje s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu ohledně náhrad nákladů řízení, přičemž tvrdí, že odvolací soud nesprávně v projednávané věci aplikoval ustanovení §7 písm. e) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí se zjišťuje:
Krajský soud v Ostravě v napadené části výroku pod bodem II změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil vedlejšímu účastníkovi řízení (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobce) Ing. Jiřímu Hudečkovi povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradu nákladů řízení částku 13 292,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátu JUDr. Marku Steinerovi a pod bodem IV. výroku uložil vedlejšímu účastníkovi řízení zaplatit stěžovatelce na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 8 848,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátovi JUDr. Marku Steinerovi.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu vymezeném v petitu ústavní stížnosti, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady nákladů řízení, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy je úlohou obecných soudů. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Konkrétněji řečeno, pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený a jejich rozhodnutí za překvapivé za situace, v níž koncepce úpravy rozhodování o nákladech občanskoprávního řízení stojí na zásadě oficiality, kdy soud rozhoduje o nákladech řízení z úřední povinnosti, aniž by byl nucen vyčkávat na návrhy účastníků řízení, či jimi byl vázán.
Odvolací soud změnil výrok o náhradě nákladů řízení co do jeho výše v souvislosti s aplikací ustanovení §7 písm. e) vyhlášky č. 484/2000 Sb. na projednávanou věc, neboť předmětem řízení bylo nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy. K této otázce se ostatně vyslovil již Ústavní soud např. ve svém unesení ze dne 24. 8. 2008 sp. zn. I. ÚS 1167/08 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Na dříve vyslovených závěrech neshledal Ústavní soud důvod nic měnit ani v projednávané věci, a proto na ně jako na správné zcela odkazuje i nyní. Obdobně lze např. odkázat i na rozhodnutí dovolacího soudu (viz usnesení ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1376/2010).
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu