ECLI:CZ:US:2013:3.US.749.11.1
sp. zn. III. ÚS 749/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti J. Č., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem Dlážděná 12c, 641 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 11. 2010 č. j. 5 Tdo 1240/2010-61, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. 3 To 53/2010, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2010 sp. zn. 46 T 4/2006, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Vrchního soudu v Olomouci a 3) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 3. 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Konkrétně spatřuje stěžovatel porušení uvedených základních práv zejména v těchto údajných pochybeních obecných soudů:
* Obecné soudy prý rozhodly o jeho vině a trestu na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu; soud nalézací a soud odvolací nesprávně zhodnotily znalecké posudky znaleckých ústavů Qualiform, a. s. a Česká znalecká, a. s., a revizní znalecký posudek Fakulty stavební Vysokého učení technického v Brně; odvolací soud nevyhověl stěžovatelovu návrhu na doplnění dokazování výslechem zpracovatelů revizního znaleckého posudku, čímž mělo dojít podle stěžovatele k vadě tzv. opomenutých důkazů, mající ústavněprávní relevanci;
* porušení principu presumpce neviny spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že obecné soudy se jednostranně přiklonily k verzi o jeho vině a nepřihlédly k důkazům, nasvědčujícím jeho nevině;
* obecné soudy se prý náležitě nevypořádaly se stěžovatelovou námitkou, že jednáním, které je mu kladeno za vinu, nezískala obchodní společnost Chironax Invest CZ, s. r. o. žádný prospěch a obchodní společnosti Nemocnice sv. Zdislavy, a. s. nevznikl žádný úkor;
* dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že neodstranil vady, jichž se dopustily soud nalézací a soud dovolací a namísto toho podané dovolání odmítl s odůvodněním, že byl uplatněn nezpůsobilý dovolací důvod.
Stěžovatel soudí, že popsanými vadami mu obecné soudy upřely základní právo na soudní ochranu.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu rozhodnutí obecných soudů, napadených ústavní stížností, Ústavní soud zjistil:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2010 sp. zn. 46 T 4/2006 byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 v té době účinného trestního zákona č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"). Za tento trestný čin mu byl uložen trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč, a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu řídících funkcí ve zdravotnických zařízeních a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a v družstvech na dobu 5 let.
Skutek trestného činu měl spočívat (zkráceně řečeno) v tom, že obviněný, jako předseda představenstva společnosti Nemocnice sv. Zdislavy, a. s. a současně společník a jednatel obchodní společnosti Chironax Invest CZ, uzavřel v roce 2002 smlouvu o dílo mezi oběma jmenovanými společnostmi, v níž účelově navýšil cenu díla. V důsledku tohoto nadhodnocení společnost Chironax Invest CZ prostřednictvím dalších subjektů (zejména prostřednictvím obchodní společnosti DN Formed, s. r. o.) neoprávněně získala finanční prostředky z majetku poškozené Nemocnice sv. Zdislavy, a. s., na které by jinak neměla nárok, ve výši nejméně 1,000.000,- Kč.
Proti prvoinstančnímu rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. 3 To 53/2010 tak, že odvolání podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Dovolání, které podal obviněný proti druhoinstančnímu rozsudku, dovolací soud odmítl usnesením ze dne 3. 11. 2010 č. j. 5 Tdo 1240/2010-61 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, protože námitky uvedené v dovolání nenaplňují žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a zjistil, že je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Ke kasaci napadeného rozhodnutí může Ústavní soud přikročit toliko tehdy, pokud napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatele, chráněná ústavními předpisy.
V posuzovaném případě však k žádnému takovému porušení nedošlo.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek, jimiž se obecné soudy v původním řízení již zabývaly; Ústavní soud tudíž považuje za vhodné v podrobnostech na rozhodnutí těchto soudů, s nimiž se ztotožňuje, odkázat.
Ústavní soud posoudil vznesené námitky zejména z toho hlediska, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu či jiná ústavně garantovaná stěžovatelova práva, zejména právo na obhajobu, a po vyhodnocení všech skutkových a procesních okolností dospěl k negativnímu závěru.
Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08 - všechny zde citované judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz).
Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
V nyní posuzované věci věnovaly obecné soudy hodnocení důkazů náležitou pozornost a své závěry v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vyložily. Z ústavněprávního hlediska tyto závěry obstojí.
V projednávané věci Ústavní soud rovněž zkoumal, zda postup obecných soudů nebyl v rozporu se zásadou presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo [srov. článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 tr. řádu, §226 písm. a) tr. řádu], podle nějž obžalovanému v trestním procesu musí být vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána. Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08, I. ÚS 910/07, I. ÚS 49/06, I. ÚS 429/03). Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž v posledku je to trestní soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srov. §2 odst. 5 in fine tr. řádu).
Stěžovateli nebylo v této trestní věci upřeno právo využít všechny řádné a mimořádné opravné prostředky, které také v průběhu trestního řízení skutečně uplatnil. V proběhlém trestním řízení se obecné soudy veškerými námitkami obviněného řádně zabývaly a přesvědčivým způsobem se s nimi vypořádaly.
IV.
Nad rámec řečeného lze ke konkrétním námitkám, uplatněným v ústavní stížnosti, uvést:
Stěžovatelovy námitky proti znaleckému dokazování nenasvědčují tomu, že by se obecné soudy dopustily při provádění a hodnocení důkazu znalcem nějakého protiústavního excesu, naopak vyvinuly náležité úsilí, aby odstranily nejasnosti a rozpory v opakovaných znaleckých posudcích. Rozpory v důkazech nevedou automaticky k odmítnutí těchto důkazů; lze je překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu (srov. i dikci §2 odst. 5 tr. řádu: "skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti"). Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč některému důkazu uvěřil a jinému nikoli. V nyní posuzované věci věnovaly obecné soudy hodnocení důkazů náležitou pozornost a své závěry v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vyložily. Z ústavněprávního hlediska tyto závěry obstojí.
Nelze přisvědčit ani stěžovatelově námitce tzv. opomenutých důkazů. Ústavní soud v řadě svých nálezů (III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že nelze spatřovat porušení spravedlivého procesu v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, jestliže z jiných důkazů lze skutkový stav posuzované věci spolehlivě zjistit (srov. III. ÚS 150/93). Tyto podmínky byly v posuzovaném případě splněny.
Ústavní soud neshledal žádná protiústavní pochybení v rozhodnutí dovolacího soudu, který stěžovatelovo dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu; dovolatel i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů, tj. pro údajné vady při provádění nebo hodnocení důkazů. Postup dovolacího soudu je v plném souladu s trestním řádem.
Ústavní soud si je vědom toho, že v řadě svých nálezů (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04, IV. ÚS 565/02, IV. ÚS 219/03, IV. ÚS 216/04) kritizoval judikatorní praxi Nejvyššího soudu, jež dovolací důvod, podřazený pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, interpretoval v dřívějších letech velmi restriktivně. Ústavní soud proto v některých případech odmítavá rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil - vždy to však bylo za situace, kdy dovolatelem vznášené vady poukazovaly na mimořádně hrubé porušení ústavně chráněných práv, např. porušení ústavního příkazu rovnosti účastníků řízení. V nyní posuzovaném případě se však dovolací soud žádné takové excesivně restriktivní aplikace ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nedopustil. Dovolací soud neměl důvod se domnívat, že postup a rozhodnutí soudu nalézacího a soudu odvolacího byly v rozporu se zákonem nebo že nepřípustně zasahovaly do stěžovatelových základních práv.
Ze všech výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu