ECLI:CZ:US:2013:3.US.835.13.1
sp. zn. III. ÚS 835/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CZECH PRODUCTS, s. r. o., se sídlem Kladno, Josefa Hory 1448, zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Kladno, nám. Starosty Pavla 40, proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2012 č. j. 3 Cmo 168/2012-501 a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2012 č. j. 13 Cm 414/2009-396, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů vydané v její obchodněprávní věci, a to pro porušení principu legitimního očekávání garantovaného článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), principu rovnosti účastníků řízení zaručeného jejím článkem 37 odst. 3, práva vlastnit majetek dle článku 11, práva na svobodné podnikání zaručeného článkem 26, jakož i pro porušení článku 4, článku 90, článku 95 a článku 96 Ústavy České republiky.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2012 č. j. 3 Cmo 168/2012-501 potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2012 č. j. 13 Cm 414/2009-396, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky (žalobkyně), kterou se domáhala po žalované zaplacení specifikované částky z titulu bezdůvodného obohacení. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobou uplatněný nárok je promlčen (ustanovení §397 obchodního zákoníku).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že otázku platnosti uzavřených ročních smluv, počátku běhu promlčecí doby a souladnosti námitky promlčení s dobrými mravy posoudily v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu; je přesvědčena, že žalovaná svého práva dovolat se promlčení zneužila, neboť avizovala vůli uzavřít roční smlouvy jako rámcové kupní smlouvy, na základě kterých pak od ní "vybírala platby bez naplnění podmínky synallagmatičnosti". Stěžovatelka se rovněž odvolává na rozhodovací praxi Ústavního soudu ohledně "legitimního očekávání", a tvrdí, že zde podané závěry byly v její věci porušeny.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává především porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo jí upřeno nebylo; dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení (není tvrzeno, že jí byla upřena zákonem stanovená procesní práva, jmenovitě vyjádřit se k věci, k provedeným důkazům, navrhovat důkazy vlastní apod.) a proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatelky (o což zde nejde), anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je doktrinálně i v soudní praxi respektován, resp. je výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění.
Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít nelze.
Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.
Zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy (§3 občanského zákoníku) představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírnit tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2842/10 ze dne 25. 5. 2011, N 101/61 SbNU 527), případně pro nalezení spravedlivého řešení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010, N 158/58 SbNU 345).
Posouzení, zda konkrétní jednání s tím není v kolizi, přísluší zásadně obecným soudům, přičemž s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je jim k dispozici široká možnost uvážení; ústavněprávní přezkum vyloučen není, je však - v obecné rovině - omezen na to, zda jde o uvážení zákonem povolené, resp. zda nevykazuje znaky svévole. Jinak Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti přísluší korigovat pouze evidentní excesy (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 151/08 ze dne 11. 9. 2008).
Použití ustanovení §3 občanského zákoníku není vyloučeno ani ve vztahu ke vznesené námitce promlčení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. II. ÚS 309/95, N 6/7 SbNU 45), byť se tak může stát v situacích mimořádných (zásadou totiž, že námitka promlčení dobrým mravům neodporuje). Výjimečně - ve smyslu judikatury Ústavního soudu - je tomu tak např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými nebo v důsledku předchozí liknavosti státu, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by nepřiznání jeho nároku bylo nepřiměřeně tvrdým postihem (srov. nálezy ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04, N 171/38 SbNU 367; sp. zn. I. ÚS 718/11 ze dne 26. 6. 2012). Obdobné se uplatní tehdy, jestliže žalobce uplatnil svůj nárok "v dobré víře" v souladu s tehdejší soudní praxí, avšak vlivem pozdější změny judikatury byl jeho nárok shledán jako promlčený (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2842/10 ze dne 25. 5. 2011, N 101/61 SbNU 527; sp. zn. III. ÚS 1275/10 ze dne 22. 12. 2010, N 253/59 SbNU 581; sp. zn. III. ÚS 1976/09 ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012).
Závěry obecných soudů v posuzované dílčí otázce s dříve vyslovenými judikatorními názory v kolizi nejsou.
Ani stěžovatelkou citovaná judikatura vztahující se k platnosti smluv a počátku běhu promlčecí doby (již však nikterak nepromítla do svých poměrů, resp. nevyvodila z ní konkrétní právní závěry) nezpochybňuje úsudek, že její nárok je promlčen.
Na podkladě řečeného je tudíž namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu