ECLI:CZ:US:2013:4.US.1194.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1194/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Městské části Praha 2, se sídlem Praha 2, náměstí Míru 20/600, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem na adrese Kladno, Gorkého 502, proti sdělení JUDr. Václava Halbicha, notáře v Praze, ze dne 12. února 2013 sp. zn. 32 D 533/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. dubna 2013, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení "rozhodnutí" JUDr. Václava Halbicha, notáře v Praze (dále jen "soudní komisař"), ze dne 12. února 2013 sp. zn. 32 D 533/2011 a uložení mu povinnosti, aby neprodleně přestal bránit stěžovatelce v nahlížení do spisu ve věci dědického řízení sp. zn. 32 D 533/2011 s tvrzením, že postupem uvedeného soudního komisaře bylo zasaženo do práv stěžovatelky zaručených v Ústavě České republiky (dále jen "Ústava") a v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně do práva vlastnického podle čl. 11 odst. 1 věta druhá a čl. 4 odst. 4 Listiny, do práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 4, čl. 90 věta první a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Z ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatelka se podle ustanovení §44 odst. 2 o. s. ř. obrátila na pověřeného soudního komisaře s žádostí o nahlédnutí do spisu sp. zn. 32 D 533/2011, aby zjistila okruh dalších dědiců a připravila se vůči nim na postup, pokud by došlo k uzavření dědické dohody, kterou by dlužník stěžovatelky Marek Veselý přenechal podíl na dědictví ostatním dědicům. Soudní komisař dopisem ze dne 12. února 2013 sp. zn. 32 D 533/2011 právnímu zástupci stěžovatelky sdělil, že žádosti o nahlédnutí do uvedeného spisu nelze podle ustanovení §44 o. s. ř. vyhovět z důvodu že stěžovatelka není účastníkem řízení, není ani věřitelem zůstavitele a deklarovaný právní zájem není dle názoru soudního komisaře dostatečným právním zájmem, který by opravňoval k nahlédnutí do spisu. K tomu soudní komisař uvedl, že pouhé tvrzení pohledávky, která ač soudně vymáhána, doposud nebyla pravomocně přiznána a která nesměřuje ani vůči zůstaviteli, ale směřuje pouze proti jednomu z dědiců, není v dané věci dostatečné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že v jejím případě soudní komisař náležitě nezhodnotil skutečnosti, které uvedla ve své žádosti o nahlédnutí do spisu. Svůj naléhavý právní zájem a vážné důvody odůvodnila dle svého tvrzení stěžovatelka okolnostmi týkajícími se vymáhání pohledávky vůči jednomu z dědiců, kdy z jeho dosavadního jednání s ohledem na výši pohledávky plynou vážné a důvodné obavy, že učiní kroky vedoucí ke zmenšení svého majetku, čímž by utrpěla právě stěžovatelka při domáhání se svého majetkového práva. Stěžovatelka má za to, že skutečnost, že její pohledávka vůči dědici zatím není pravomocně přiznána, nesnižuje její právní zájem a vážné důvody pro umožnění nahlížení do spisu. Soudní komisař se podle jejího názoru s tvrzeními stěžovatelky nedostatečně vypořádal. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. II. ÚS 289/06, III. ÚS 206/98, II. ÚS 213/09, IV. ÚS 2842/10 a III. ÚS 269/99.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí či jinému zásahu orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadený postup není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které mu předcházelo, způsobilý porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Otázkou opodstatněnosti ústavní stížnosti v případě neumožnění nahlédnutí do spisu se Ústavní soud opakovaně zabýval. Ústavní soud konstatoval, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Ústavní soud zpravidla posuzuje souladnost řízení se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") až po jeho skončení a hodnotí ji v kontextu celého jeho průběhu, a to zejména za podmínky, že rozhodnutím bylo zasaženo přímo a nevratně do některého z ústavně zaručených práv nebo svobod. Nahlížení do spisu oproti tomu je věcí vedení soudního či dědického řízení, úzce související se zjišťováním a hodnocením skutkového stavu, a tak samostatné posuzování postupu orgánů veřejné moci zde nepřichází v úvahu. Zhodnocení, zda žadateli, který není účastníkem řízení, svědčí ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 o. s. ř. právní zájem či vážný důvod k nahlédnutí do spisu, je předně věcí předsedy senátu resp. soudního komisaře a pokud svůj závěr náležitě odůvodní, Ústavnímu soudu nepřísluší jeho důvody přehodnocovat (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 483/03, IV. ÚS 562/03, II. ÚS 213/09 a IV. ÚS 2935/11 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z uvedeného plyne, že samotné posuzování postupu orgánů veřejné moci v případě neumožnění nahlédnutí do spisu Ústavním soudem nepřichází v úvahu.
Ústavní soud rovněž nepovažuje za oprávněnou námitku stěžovatelky, že se soudní komisař s tvrzeními stěžovatelky vypořádal nedostatečně, neboť odůvodnění předmětného sdělení soudního komisaře je zcela dostatečné a srozumitelné. Skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které ve věci soudní komisař vyvodil, nelze samu o sobě považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněných základních práv.
Uvedené závěry nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu, na která stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala, neboť na nyní projednávaný případ nedopadají.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. dubna 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu