ECLI:CZ:US:2013:4.US.126.13.1
sp. zn. IV. ÚS 126/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Dvořákové, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem na adrese Praha 8, Sokolovská 22, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2012 č. j. 29 Co 561/2012-141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. ledna 2013, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 20. září 2012 č. j. 0 Nc 1203/2012-128 výrokem I. zastavil řízení o návrhu stěžovatelky ze dne 14. září 2012 na zrušení předběžného opatření nařízeného Okresním soudem Praha-západ č. j. 0 Nc 1203/2012-61 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 29 Co 249/2012-109, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. pro překážku věci pravomocně rozhodnuté podle ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř., neboť o shodném návrhu stěžovatelky bylo pravomocně rozhodnuto jeho usnesením ze dne 8. srpna 2012 č. j. 0 Nc 1203/2012-119, které nabylo právní moci dne 28. srpna 2012. Stěžovatelka proti tomuto usnesení podala odvolání. Krajský soud v Praze usnesením napadeným ústavní stížností usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné podle ustanovení §219 o. s. ř. potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zopakovala průběh řízení o zrušení předběžného opatření podle ustanovení §77 odst. 2 o. s. ř. pro pominutí důvodů jeho vydání a namítala, že ve věci rozhodující soudy se jejím novým návrhem na zrušení předběžného opatření fakticky nezabývaly a nehodnotily argumenty a věcné námitky, které stěžovatelka v návrhu uvedla, a pouze jej zrušily pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 5 o. s. ř.). Na podporu svých tvrzení odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. IV. ÚS 1554/08 a III. ÚS 394/01.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve věci stěžovatelkou napadeného rozhodnutí se jedná o rozhodnutí, které má charakter předběžného a dočasného opatření. Při posuzování oprávněnosti vydání takových rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn se jen přesvědčit, zda jsou důvody pro jejich vydání vůbec dány a zda obecné soudy při rozhodování o předběžném opatření postupovaly ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. stanoveným zákonným postupem (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 189/01; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 24, č. 178 a usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 25, č. 10, in http://nalus.usoud.cz). K přezkumu reálné existence těchto podmínek není Ústavní soud oprávněn. Na vydání předběžného opatření jsou pak kladeny požadavky plynoucí z ústavního práva na soudní ochranu. To znamená, že musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).
Vycházeje z těchto úvah Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu Krajského soudu v Praze při vydání jeho rozhodnutí.
Podstatou ústavní stížnosti je opakování námitek uplatněných stěžovatelkou v průběhu řízení a polemika stěžovatelky s rozhodnutím obecných soudů. Argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolávala. Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Praze se celou věcí podrobně zabýval a jeho vydané rozhodnutí je pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněno, přičemž argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. V závěrech učiněných tímto soudem neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud proto nemá důvod argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí znovu podrobně opakovat a odkazuje na ni.
Krajský soud v Praze postupoval v ústavní stížností napadeném rozhodnutí zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, jednak kupř. s rozhodnutím ze dne 30. května 2012 sp. zn. 23 Cdo 274/2012, na které Krajský soud v Praze odkazuje ve svém rozhodnutí, dále pak tak kupř. s usnesením ze dne 27. října 2010 sp. zn. 32 Odo 712/2004 (in www.nsoud.cz). K poukazu stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu pak lze uvést, že stěžovatelkou citovaná rozhodnutí na posuzovanou věc z důvodu odlišnosti jejich právního základu nedopadají, neboť v uvedených případech se jednalo o rozhodnutí, kterými bylo předběžné opatření uloženo, a nikoliv o rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na zrušení předběžného opatření tak, že se řízení zastavuje, jako v posuzované věci.
Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy učinily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry Krajského soudu v Praze, učiněné ve věci, jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 30. ledna 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu