ECLI:CZ:US:2013:4.US.1444.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1444/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele Ing. Bohumila Červenky, zastoupeného JUDr. Vladimírem Trnkou, advokátem se sídlem Hradčanské náměstí 63/9, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 479/2011-193 ze dne 18. 1. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 4. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 12 C 40/2006, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že rozsudkem obvodního soudu č. j. 12 C 40/2006-160 ze dne 14. 4. 2011 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti Mgr. Elišce Hlavsové (dále jen "vedlejší účastnice"), o zaplacení částky 41.035,- Kč s příslušenstvím. Jednalo se o peněžní prostředky, které byly určeny pro matku stěžovatele z titulu náhrady škody na zdraví a které byly dne 18. 4. 2000 připsány na bankovní účet vedlejší účastnice, jež matku stěžovatele právně zastupovala. Matka stěžovatele dne 13. 7. 2000 zemřela a stěžovatel se jako jediný dědic domáhal vydání těchto prostředků. Obvodní soud kvalifikoval uplatněný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení s dvouletou subjektivní promlčecí dobou, jejíž počátek bylo třeba odvozovat ode dne 1. 5. 2013, kdy nabylo právní moci usnesení obvodního soudu č. j. 20 D 910/2000-49 ze dne 20. 3. 2003, jímž byl stěžovatel potvrzen jako jediný dědic. Podal-li stěžovatel žalobu až dne 25. 4. 2006, byl jeho nárok promlčen. Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí obvodního soudu v této věci, neboť jeho původní rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1880/2009-109 ze dne 24. 6. 2010.
Městský soud rozsudkem č. j. 28 Co 479/2011-193 ze dne 18. 1. 2012 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Městský soud, narozdíl od soudu obvodního, posoudil předmětný nárok jako nárok na plnění z příkazní smlouvy, na nějž se vztahuje obecná tříletá promlčecí doba. Dle městského soudu byl však nárok i tak promlčen, neboť promlčecí doba nepočala plynout ode dne pravomocného skončení dědického řízení, jak dovozoval stěžovatel, ale již v průběhu dědického řízení, od okamžiku, kdy se stěžovatel o zadržované částce dozvěděl a mohl svůj nárok, jakožto domnělý dědic, uplatňovat před soudem.
Posledně uvedený rozsudek městského soudu napadl stěžovatel ústavní stížností a souběžně s ní, veden (nesprávným) poučením městského soudu, podal i dovolání. Toto dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1801/2012-220 ze dne 27. 6. 2012 odmítnuto jako nepřípustné dle §237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "občanský soudní řád"), ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť předmětem řízení bylo peněžité plnění nepřevyšující 50.000,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval předchozí průběh řízení, přičemž zdůraznil, že se ještě před podáním žaloby dotázal obvodního soudu, jak má postupovat, jestliže vedlejší účastnice odmítá předmětnou částku vydat. Z e-mailové korespondence ze soudkyní, která rozhodovala v dědickém řízení, jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel je oprávněn uplatnit nárok do tří let od pravomocného skončení dědického řízení, tzn. do 1. 5. 2006. Stěžovatel měl za to, že napadeným rozhodnutím městského soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a princip rovnosti ve smyslu čl. 1 Listiny. Neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel v tom, že městský soud při svém rozhodování nerespektoval závazný právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1880/2009-109 ze dne 24. 6. 2010, že promlčecí doba začala plynout až dnem právní moci rozhodnutí o dědictví. Stěžovatel dále městskému soudu vytýkal, že nepřisvědčil jeho argumentu o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, ačkoliv se jednalo o obdobnou situaci, jakou řešil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1737/08 ze dne 17. 2. 2010, kdy se promlčení dovolává osoba, jež si úmyslně přivlastnila majetek náležející jinému. Dle stěžovatele bylo postupem soudu porušeno jeho legitimní očekávání, neboť se domníval, že po skončení dědického řízení mu bude umožněno disponovat s veškerým majetkem, a to tím spíše, že z tohoto dědictví, žalovanou částku nevyjímaje, zaplatil veškeré předepsané poplatky. Stěžovatel dále uvedl, že pokud byl nejprve místopředsedkyní obvodního soudu, která rozhodovala v dědickém řízení, v souladu s §5 občanského soudního řádu poučen o možnosti podat žalobu až do 1. 5. 2006, a následně byla jeho žaloba podaná dne 28. 4. 2006 z důvodu promlčení zamítnuta, jednalo se opět o porušení legitimního očekávání a o porušení principu rovnosti. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadený rozsudek městského soudu svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Stěžovatel v prvé řadě namítal, že městský soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu stran počátku promlčecí doby. Tuto námitku neshledal Ústavní soud důvodnou, neboť z předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu toliko vyplývalo, že obecné soudy jsou povinny přihlédnout k tomu, že až do pravomocného skončení dědického řízení se účastník tohoto řízení nachází ve specifickém postavení, pokud jde o práva a povinnosti, jež jsou předmětem dědického řízení; jedná se o tzv. domnělého dědice. Závěr městského soudu, že stěžovatel byl již jako jediný domnělý dědic aktivně legitimován k uplatnění svého práva, není s výše uvedeným názorem Nejvyššího soudu v rozporu a naopak má oporu v judikatuře tohoto soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdo 2501/98 ze dne 18. 1. 2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 51, a rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2393/2000 ze dne 27. 3. 2002 a sp. zn. 33 Cdo 774/2009 ze dne 27. 4. 2011 dostupné na http://www.nsoud.cz).
Pokud jde o rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 29. 11. 2005, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 171, str. 367 a násl.). Posouzení, zda v konkrétním případě nastaly natolik výjimečné okolnosti, aby bylo namístě postupovat dle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, náleží ovšem v prvé řadě obecným soudům. Za předpokladu, že nevybočí z mezí stanovených ústavními předpisy, tzn. především za předpokladu, že své úvahy řádně odůvodní, nepřísluší Ústavnímu soudu jejich závěry jakkoliv přehodnocovat (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 729/06 ze dne 3. 1. 2007, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, usnesení č. 1, str. 743 a násl., či usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97 ze dne 26. 2. 1998, publikováno tamtéž, svazek 10, usnesení č. 14, str. 383 a násl.).
Ústavní soud má za to, že obecné soudy v nyní projednávané věci řádně vyložily, z jakých důvodů nepovažovaly námitku stěžovatele, stran rozporu výkonu práva s dobrými mravy, za důvodnou, na jejich rozhodnutí lze proto v tomto ohledu odkázat. Každý případ je nutno posuzovat individuálně vzhledem k jeho konkrétním okolnostem, závěry obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 1737/08 ze dne 17. 2. 2010 nelze proto na věc bez dalšího aplikovat.
Neoprávněný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele nezakládá ani "poučení", jehož se stěžovateli ohledně promlčecí doby dostalo od místopředsedkyně obvodního soudu. Předně je třeba říci, že se nejednalo o poučení ve smyslu §5 občanského soudního řádu, neboť předmětná informace byla stěžovateli sdělena mimo rámec soudního řízení a kromě toho soud dle citovaného ustanovení poučuje účastníky toliko o právech procesních, tzn., na otázku promlčení nároku se poučovací povinnost nevztahuje. Názor, který vyjádřila soudkyně prostřednictvím e-mailu po pravomocném ukončení dědického řízení, představoval toliko její osobní stanovisko, jímž nebyl soud, rozhodující o žalobě stěžovatele, nijak vázán. Jelikož tato, zjevně neformální informace, nemohla mít ze své podstaty na výsledek řízení v nyní projednávané věci žádný vliv, nemůže nesoulad mezi jejím obsahem a skutečným výsledkem řízení sloužit jako podklad pro kasaci napadeného rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu