ECLI:CZ:US:2013:4.US.1452.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1452/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti společnosti BRIV, s. r. o., se sídlem v Brně, Saidova 5, a Jakuba Krajtla, oba zastoupeni Jitkou Stanoevovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Chládkova 3, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. února 2010 č. j. Nc 13/2010-11, o návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na pokračování v řízení za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a JUDr. Jany Sedláčkové, správkyně konkurzní podstaty úpadce GEOTEST Slatina, a. s., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 2 odst. 2 Listiny zrušení shora označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 9. 2007 č. j. 4 Cm 441/2002-119 zamítl návrh stěžovatelů, aby ze soupisu majetku konkurzní podstaty úpadce GEOTEST Slatina, a. s., byly vyloučeny nemovitosti specifikované ve výrocích I. a II. rozsudku. Při jednání o odvolání stěžovatelů před Vrchním soudem v Olomouci dne 5. 11. 2008 všichni účastníci shodně navrhli přerušení řízení podle ustanovení §110 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř."), a vrchní soud návazně usnesením ze dne 5. 11. 2008 č. j. 9 Cmo 381/2007-178 řízení přerušil. Současně účastníkům poskytl poučení podle ustanovení §111 odst. 3 o. s. ř. o tom, že v případě přerušení řízení soud pokračuje v řízení na návrh po uplynutí tří měsíců s tím, že není-li návrh na pokračování v řízení podán do jednoho roku, soud řízení zastaví. Uvedené usnesení bylo s předmětným poučením řádně doručeno i právnímu zástupci obou stěžovatelů JUDr. PhDr. Jaromíru Saxlovi. Ve lhůtě jednoho roku od právní moci uvedeného usnesení žádný účastník návrh na pokračování v řízení nepodal a Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací tedy usnesením ze dne 26. 11. 2009 č. j. 9 Cmo 381/2007-195 podle ustanovení §111 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř. řízení zastavil. Toto usnesení bylo právnímu zástupci obou stěžovatelů doručeno 14. 1. 2010.
3. Dne 25. 1. 2010 byly Vrchnímu soudu v Olomouci doručeny výpověď plné moci udělená společností BRIV, s. r. o., zástupci JUDr. PhDr. Jaromíru Saxlovi a návrh obou stěžovatelů na prominutí zmeškání lhůty s návrhem na pokračování v řízení. Vrchní soudu v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 25. února 2010 č. j. Nc 13/2010-11 řízení o návrhu stěžovatelů na prominutí zmeškání lhůty k návrhu na pokračování v řízení vedeném u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 9 Cmo 381/2007, jakož i řízení o návrhu na pokračování v řízení vedeném u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 9 Cmo 381/2007, zastavil s odůvodněním, že lhůta k podání návrhu na pokračování v řízení přerušeném podle ustanovení §110 o. s. ř. je lhůtou zákonnou, procesní propadnou, což znamená, že její zmeškání má vždy procesní následek spočívající ve ztrátě možnosti procesní úkon účinně provést. Postupem podle §58 o. s. ř. lze sice za splnění předpokladů v uvedeném ustanovení uvedených prominout zmeškání lhůty i podle ustanovení §111 odst. 3 o. s. ř., to však podle vrchního soudu připadá v úvahu pouze v průběhu řízení ve věci, tj. do doby než je řízení pravomocně ukončeno.
4. Napadenému usnesení vrchního soudu stěžovatelé vytýkají, že jimi podaný návrh splňuje podle jejich názoru všechny požadavky ustanovení §58 o. s. ř. pro prominutí zmeškání lhůty, což k návrhu doložili. Ustanovení §58 o. s. ř. neobsahuje vrchním soudem tvrzenou podmínku podat návrh na prominutí zmeškání úkonu v průběhu řízení ve věci a napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci tak nemá podle názoru stěžovatelů zákonný podklad. Stěžovatelům tak bylo upřeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a stěžovatelé neměli navíc ani možnost podat proti napadenému usnesení odvolání, čímž soud porušil i zásadu dvouinstančnosti řízení. S ohledem na porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu proto stěžovatelé v závěru ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil.
II.
5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 Cm 441/2002 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Vrchního soudu v Olomouci.
6. Ve svém vyjádření Vrchní soud v Olomouci pouze v plném rozsahu odkázal na podrobné odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 25. února 2010 č. j. Nc 13/2010-11.
7. Podstatou ústavní stížnosti jsou podmínky stanovené občanským soudním řádem pro prominutí zmeškání lhůty podle §58 odst. 1 o. s. ř. k podání návrhu na pokračování v řízení dle ustanovení §111 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelé se domáhají zrušení napadeného rozhodnutí s tím, že doložili důvody pro prominutí zmeškání lhůty a nepovažují za správný názor vrchního soudu, že prominutí zmeškání lhůty zde připadá v úvahu pouze do doby, než je řízení ve věci pravomocně ukončeno.
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou v zásadě záležitostí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. V řadě svých rozhodnutí Ústavní soud připouští, že nesprávná interpretace a aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 289/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 34, nález č. 125, str. 281 a násl.]. Posláním Ústavního soudu však není, aby v rámci své rozhodovací činnosti namísto ochrany ústavnosti vykládal podzákonné právní předpisy.
9. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že stěžovatelé byli v předmětném odvolacím řízení řádně zastoupeni právním zástupcem, všichni účastníci řízení shodně navrhli přerušení odvolacího řízení podle ustanovení §110 o. s. ř. a byli poučeni podle ustanovení §111 odst. 3 o. s. ř. o tom, že v případě, není-li návrh na pokračování v řízení podán do jednoho roku, soud řízení zastaví. Stěžovatelé, ani další účastnice řízení, ve lhůtě jednoho roku návrh na pokračování v řízení nepodali a Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 11. 2009 č. j. 9 Cmo 381/2007-195 podle ustanovení §111 odst. 3 o. s. ř. řízení zastavil. Návrh na prominutí zmeškání lhůty s návrhem na pokračování v řízení stěžovatelé podali až po pravomocném skončení řízení ve věci sp. zn. 9 Cmo 381/2007.
10. Z hlediska ústavně právního nutno konstatovat, že stěžovatelé, stejně jako vedlejší účastnice, se na přerušení řízení podíleli a bylo jim známo, že v případě, není-li návrh na pokračování v řízení podán do jednoho roku, soud řízení zastaví. Stěžovatelé tak měli možnost svá práva před soudem řádně uplatňovat, a jestliže v rozporu se zásadou "každý nechť si střeží svá práva" ovlivnili výsledek soudního řízení právě nepodáním včasného návrhu na pokračování v řízení, nemůže být postup soudu, který s ohledem na již pravomocně skončené řízení ve věci sp. zn. 9 Cmo 381/2007 shledal, že prominutí zmeškání lhůty na pokračování v řízení zde již nepřipadá v úvahu, považován za porušení práva na soudní ochranu. Pro stěžovatele nepříznivý výsledek řízení proto Ústavní soud nehodnotí jako protiústavní zásah obecného soudu do základních práv, nýbrž jako důsledek stěžovateli, resp. jejich právním zástupcem, nevhodně voleného postupu v řízení.
11. Za opodstatněnou nelze považovat ani výtku stěžovatelů týkající se nerespektování zásady dvojinstančnosti řízení v důsledku nemožnosti podat proti rozhodnutí o zastavení řízení odvolání. Ústavní soud k této námitce připomíná, že v daném případě šlo o rozhodnutí vrchního soudu, u něhož odvolání instančně nepřipadalo v úvahu, a zároveň Ústavní soud dodává, že předmětná zásada v občanskoprávním řízení ani ústavně garantována není. V této souvislosti je rovněž třeba zdůraznit, že Ústavní soud neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani převážně ani výlučně jen v jeho formálním vyjádření. Při přezkumu výkonu státní moci zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. V tomto ohledu proto stěžovateli tvrzený zásah do jejich práva na spravedlivý proces Ústavní soud neshledal.
12. V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů Ústavní soud neshledal v postupu Vrchního soudu v Olomouci porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, a proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelů o porušení jejich základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu