ECLI:CZ:US:2013:4.US.1559.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1559/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jana Vindušky, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Beranovou, advokátkou, se sídlem Dvouletky 145/2690, 100 00, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2010 č. j. MSPH 77 INS 8446/2009-P27-7, výroku I. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2010, č. j. MSPH 77 INS 8446/2009, 1 VSPH 765/2010-P27-21, a výroku II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013 č. j. MSPH 77 INS 8446/2009, 29 NSČR 9/2011-P27-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas doručenou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, a částí výroků usnesení Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavního práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a podání a ze spisu sp. zn. MSPH 77 INS 8446/2009, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že Městský soud v Praze (dále jen "insolvenční soud") dne 8. 2. 2010, č.d. MSPH 77 INS 8446/2009 - A - 16 rozhodl o úpadku dlužníka a vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě 30 dnů ode dne rozhodnutí o úpadku. Současně je poučil o následcích zmeškání stanovené lhůty, jejíž poslední den připadl na 10. 3. 2010. Stěžovatel předal přihlášku své pohledávky k přepravě provozovateli poštovních služeb dne 4. 3. 2010. Insolvenčnímu soudu byla doručena dne 14. 4. 2010. Včasnost přihlášení této pohledávky byla zpochybněna insolvenčním správcem, který podal návrh na odmítnutí přihlášky jako opožděné. Insolvenční soud tomuto návrhu podle §173 odst. 1 a §185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), vyhověl. Své usnesení odůvodnil tím, že přestože je na obálce uvedeno datum 4. 3. 2010, které naznačuje, že přihláška byla podána včas, výsledek provedeného reklamačního řízení s poštovním přepravcem a prodleva mezi odevzdáním na poštu a doručením soudu, jej vedou k závěru, že uvedené datum bylo účelově změněno, a přihláška byla odevzdána k poštovní přepravě až po uplynutí prekluzivní lhůty k podání. V reklamačním řízení soud zjistil, že poštovní úřednice změnila datum na žádosti stěžovatele a posunula razítko s datem zpět.
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, usnesení insolvenčního soudu potvrdil. Po provedeném dokazování dospěl k témuž závěru jako insolvenční soud, a to jak po stránce skutkové, tak právní. Nejvyšší soud pak podané dovolání zamítl, neboť dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. K novým důkazům, které stěžovatel před Nejvyšším soudem uplatnil, tedy zejména k prohlášení poštovní úřednice, že na ni poštovní přepravce vyvíjel v reklamačním řízení nátlak, soud nepřihlédl dle §241a odst. 4 o.s.ř.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadal v záhlaví specifikovaná soudní rozhodnutí, která považuje za natolik přepjatě formalistická, že mu brání v přístupu k soudu. Dále namítá jejich vady, které jsou natolik závažné, že zasahují do jeho práva na spravedlivý proces v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel především namítal, že soudy všech tří stupňů posoudily podání přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení tak, že její opožděné doručení jde k tíži stěžovatele. Stejně k jeho tíži připsaly i skutečnost, že přihláška byla podána obyčejnou zásilkou a nikoli jiným způsobem, například doporučenou zásilkou. Stěžovatel rovněž namítal, že soudy opřely svá rozhodnutí o lživá a nepravdivá tvrzení poštovního přepravce. Soudy při svém posuzování porušily základní právní princip vyplývající z předpokladů právního státu a hierarchicky uspořádaného právního systému a při existenci dvou rovnocenných interpretačních možností nezvolily tu, která je šetrnější k základním právům stěžovatele. Stěžovatel dále namítal, že jak soud odvolací tak dovolací zcela pominuly skutečnost, že nebyl jako účastník řízení insolvenčním soudem poučen dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., a také zcela pominuly to, že byl vystaven překvapivému soudnímu rozhodnutí. Insolvenční soud provedl reklamaci zásilky, ale se závěry této reklamace stěžovatele před meritorním rozhodnutím neseznámil, ani jej nevyzval k doplnění nebo označení důkazů, které by mohly prokázat včasné podání zásilky (přihlášky) poštovnímu přepravci. Stěžovatel nebyl nijak uvědomen o pochybnostech soudu o včasném podání zásilky, nepovažoval za důvodné opatřit si jakýkoli důkaz o takové včasnosti (ten si opatřil až před rozhodnutím dovolacího soudu - notářsky zaznamenaná výpověď ze dne 8. 12. 2010), a proto bylo rozhodnutí insolvenčního soudu pro něj zcela nepředvídatelné.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, a to opakovaně, konstatoval, že nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů. Jeho úkolem není nahradit skutkové a právní posouzení věci, které přísluší obecným soudům, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 Sb. NU 41 (45-46)]. Do mezí, v nichž obecné soudy vykonávají nezávisle svou činnost, zasahuje jen ve výjimečných případech, a to zejména v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich nijak nevyplývají.
Všechny v záhlaví specifikované soudy ve svých rozhodnutích přisvědčily názoru stěžovatele, že prekluzivní lhůta k podání přihlášky pohledávek podle §173 odst. 1 insolvenčního zákona má procesní povahu. Je proto zachována, pokud je v její poslední den příslušné podání (přihláška) odevzdáno k poštovní přepravě. Sporným se ukázala až skutečnost, zda tato lhůta byla zachována. Základní obecná pravidla, kterými má být posuzována včasnost podání, vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 110/06 ze dne 1. 11. 2006 (N 202/43 SbNU 261). V něm mimo jiné konstatoval: "Ústavní soud [...] za průkazný doklad o dni podání poštovní zásilky považuje údaj na podací stvrzence, jež je projevem vůle poštovního přepravce směřujícím k potvrzení dne, kdy bylo uskutečněno předání doručované zásilky. Jestliže z obálky, v níž bylo doručeno dovolání, je patrný rozpor mezi datem na kulatém poštovním razítku a cennou nálepkou, nemůže se obecný soud spokojit s jedním z těchto údajů, ale je třeba, aby den podání zásilky ověřil, a to výzvou stěžovateli k předložení podací stvrzenky či dotazem na poštovního přepravce." Je nutné konstatovat, že v posuzovaném případě nelze prokázat odevzdání k poštovní přepravě podací stvrzenkou, neboť přihláška nebyla podána touto formou. Jediným relevantním údajem je tedy časový údaj na obálce. To je důkazní prostředek, kterým lze zachování lhůty prokázat, avšak i ten musí být podroben zásadě volného hodnocení důkazů nalézacím - v tomto případě insolvenčním - soudem. To je zcela v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak plyne například z usnesení sp. zn. II. ÚS 315/01 ze dne 14. 8. 2001. Bylo tedy úlohou insolvenčního soudu, aby přiznal příslušnému důkaznímu prostředku význam a místo v jeho usuzování, a bylo na něm, aby náležitě vysvětlil, jakou váhu tento důkaz měl při jeho rozhodování. Podobný postup akceptoval Ústavní soud i ve shora citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 110/06. Soudy v ústavní stížností napadaných rozhodnutích zhodnotily razítko na poštovní obálce jako méně průkazné, než další důkazní prostředky (výsledek reklamačního řízení a doba, po kterou doručování trvalo) a zcela ve smyslu ústavnosti tak vysvětlily své myšlenkové postupy vedoucí k rozhodnutím. Dle jejich názoru stěžovatel věrohodně neprokázal, že zásilku podal včas na poštu. Tento postup je rovněž v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu [viz nález sp. zn. III. ÚS 751/06 ze dne 19. 12. 2007 (N 230/47 SbNU 1005)]. Soudy mu přitom nijak nepřipsaly k tíži, že přihlášku podal pouze tzv. obyčejným podáním
Ústavní soud není vrcholným orgánem soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí Není proto samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 507/12 ze dne 20. 9. 2012). Proto v tomto případě konstatoval, že k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Ústavní soud ani neshledal, že by se soudy dopustily přehnaného formalismu. Naopak, jejich rozhodnutí jsou spíše aktivistická, avšak nikoli takovým způsobem, který by umožnil Ústavnímu soudu zasáhnout.
Stěžovatel dále namítal, že nebyl řádně poučen ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a 3 a §119a o.s.ř. Tato námitka však nemá oporu v jednoduchém právu. Dané řízení probíhalo dle insolvenčního zákona, který obsahuje speciální procesní ustanovení, která mají přednost před ustanoveními občanského soudního řádu (viz §7 odst. 1 insolvenčního zákona). Namítaná ustanovení o.s.ř. se použijí při jednání, jak plyne z jejich dikce, a také z interpretace a rubrica. Vzhledem k tomu, že v insolvenčním řízení se obecně jednání neprovádí a jeho nařízení představuje výjimku (viz §85 odst. 1 insolvenčního zákona), lze usoudit, že uvedená ustanovení o.s.ř. jsou vyloučena při posuzování konkrétního případu.
Pokud dále stěžovatel namítá, že nebyl seznámen se všemi důkazy, zejména s výsledkem reklamačního řízení vedeného u poštovního přepravce, pak je jeho tvrzení v rozporu s jeho vyjádřením ze dne 19. 7. 2010, které je obsaženo ve spise, a ze kterého plyne, že je s obsahem výsledku šetření seznámen, neboť jeho závěry napadá jako nepravdivé. Lze tedy uzavřít, že měl dostatek nástrojů, jak doložit svou tvrzenou situaci a dokázat namítané skutečnosti. Měl reálnou příležitost uplatnit později předložený důkazní prostředek: výpověď poštovní úřednice. V tomto smyslu odkazuje Ústavní soud na své stanovisko vyložené v nálezu sp. zn. I. ÚS 375/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 87/27 SbNU 33), dle kterého je věcí účastníka řízení, aby mimo jiné střežil svá práva, což platí zejména tehdy, je-li zastoupen profesionálním zástupcem (podobně také viz usnesení sp. zn. III. ÚS 326/97 ze dne 4. 11. 1997).
Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl. Z pohledu ochrany ústavnosti Ústavní soud přezkoumal shora specifikovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že se pohybují v příslušných mezích, soudy svá právní stanoviska opřely o zjištěný stav věci a ve svých závěrech se pohybovaly v mezích stanovených ústavním pořádkem České republiky.
Namísto soudce Miloslava Výborného uvedeného v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, zasedá v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz) od 4. června 2013 ve IV. senátu Ústavního soudu soudce Vladimír Sládeček.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2013
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu