ECLI:CZ:US:2013:4.US.1571.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1571/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelek RNDr. Anny Kozákové, a Ing. Magdaleny Srbové, zastoupených JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem AK, se sídlem Praha 5, Štefánikova 48, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012 č. j. 18 Co 11/2009-588, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 5. 2012 č. j. 18 Co 11/2009-604 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013 č. j. 33 Co 2567/2012-717, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012 č. j. 18 Co 11/2009-588 a s návrhem na zrušení §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelky byly v řízení před obecnými soudy žalovány o zaplacení částky 9,604.478,- Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále též "nalézací soud") rozsudkem ze dne 23. 4. 2007 č. j. 5 C 36/99-321 uložil každé ze stěžovatelek (původně žalovaných) povinnost zaplatit žalobci částku 714.649,- Kč s úroky z prodlení ve výši 26 % od 1. 11. 1997 do zaplacení (výroky I. a II.). Žalobu o zaplacení částky 8,175.180,- Kč s úroky z prodlení ve výši 26 % od 1. 11. 1997 do zaplacení soud zamítl, stejně tak zamítl návrh, aby soud uložil stěžovatelkám povinnost zaplatit částku společně a nerozdílně (výrok III.).
Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 28. 3. 2012, č. j. 18 Co 11/2009 - 588 rozsudek nalézacího soudu ve výroku I. a II. potvrdil. Ve výroku III. rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že každá ze stěžovatelek (původně žalovaných) je povinna zaplatit žalobci dalších 934.125,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. 11. 1997 do zaplacení, jinak co do částky 6,306.930,- Kč s příslušenstvím byl zamítavý výrok nalézacího soudu odvolacím soudem potvrzen. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") rozsudkem ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 33 Co 2567/2012-717 dovolání stěžovatelek zamítl.
Ve včasně podané ústavní stížnosti doplněné několika dodatky stěžovatelky napadají rozsudky odvolacího a dovolacího soudu s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelky nejprve rozsáhle rekapitulují vývoj případu a přikládají k ústavní stížnosti všechna dosavadní rozhodnutí obecných soudů. Z doložených rozhodnutí vyplývá, že výše popsanému vývoji sporu předcházelo rozhodnutí nalézacího soudu v dubnu 2002, které následně zrušil a vrátil zpět k projednání odvolací soud v říjnu 2003. Nalézací soud opětovně rozhodl shora zmíněným rozsudkem v dubnu 2007. Rozhodnutí nalézacího soudu poté odvolací soud v dubnu 2009 částečně změnil a částečně potvrdil. Dovolací soud v listopadu 2011 rozhodnutí odvolacího soudu až na jeden výrok zrušil. Odvolací soud rozhodl znovu v březnu 2012 rozsudkem, napadeným nyní ústavní stížností. Dovolací soud poté dovolání zamítl v březnu 2013 rozsudkem, taktéž ústavní stížností napadeným.
Skutkově lze z doložených rozhodnutí shrnout, že mezi matkou stěžovatelek, jakožto pronajímatelkou na straně jedné a nájemkyní (žalobkyní v řízení před obecnými soudy) na straně druhé byla uzavřena 1. 2. 1993 smlouva o nájmu a správě nemovitosti - domu v Praze. Smlouva byla k ústavní stížnosti přiložena. Pronajímatelka přenechala nemovitost včetně příslušenství a vnitřního vybavení nájemkyni na dobu neurčitou, nejméně na dobu 22 let, za účelem provedení stavebních úprav na vlastní účet nájemkyně pro nebytové účely. V článku VII. odst. 2 a 3 smlouvy si smluvní strany pro případ, že dojde k ukončení platnosti smlouvy před uplynutím sjednané doby a pronajímatelce vznikne bezdůvodné obohacení zejména provedenými stavebními úpravami a montáží technologických zařízení, ujednaly, že pronajímatelka uhradí nájemkyni částku odpovídající 60 % ze sjednaného nájemného připadajícího na zbývající dobu platnosti smlouvy, přičemž, bude-li platnost smlouvy ukončena pro neplacení nájemného, sníží se tato částka o 40 %. Nájemkyně se zavázala předat nemovitost pronajímatelce ve stavu dosaženém po stavebních úpravách, včetně technologického zařízení, do 10 dnů ode dne skončení platnosti smlouvy.
V letech 1993 - 1994 došlo k rozsáhlé rekonstrukci pronajaté nemovitosti a 16. 3. 1994 ke kolaudaci. Pronajímatelka 7. 11. 1995 zemřela a nemovitost nabyly její dcery - stěžovatelky (v řízení před obecnými soudy žalované), každá v rozsahu jedné ideální poloviny. Stěžovatelky dne 27. 6. 1997 odstoupily od smlouvy z důvodu neplacení nájemného nájemkyní. Nájemkyně po stěžovatelkách požadovala úhradu nákladů vzniklých rekonstrukcí vyčíslených částkou 10,709.496,- Kč. Po částečném zpětvzetí žaloby byla nakonec předmětem žaloby částka 9,604.478,- Kč. Po započtení vzájemných pohledávek a zohlednění promlčení dospěly obecné soudy k rozhodnutím tak, jak bylo shora uvedeno.
II.
Po rozsáhlé rekapitulaci jednotlivých rozhodnutí a po reprodukci námitek a argumentů uplatněných v jednotlivých fázích řízení, stěžovatelky polemizují s právními závěry odvolacího i dovolacího soudu. Většina argumentace je vedena v rovině podústavního práva formou polemiky se způsobem hodnocení důkazů provedeným obecnými soudy.
Zde Ústavní soud připomíná, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. V souladu s touto doktrínou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci nezasahuje Ústavní soud do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak uvedl Ústavní soud např. v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149) "nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva (...) nelze podřadit pod ta pochybení, jejichž důsledky řeší čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv". Ústavní soud dále ve své konstantní rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení některého ze základních práv či svobod. V procesu dokazování může jít o případ tzv. opomenutých důkazů, dále případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377).
Stěžovatelky porušení žádného hmotného subjektivního ústavního práva nenamítají. Pokud jde o namítaný rozpor s právem na spravedlivý proces, dovozují stěžovatelky porušení práva na spravedlivý proces až na některé výjimky níže zmíněné pouze z údajné nesprávné interpretace podústavního práva, resp. nesprávného hodnocení důkazů, což je však oblast, do které, jak bylo shora uvedeno, nemůže Ústavní soud vstupovat, vyjma zmíněné korekce nejextrémnějších excesů. Jak Ústavní soud konstantně judikuje, nepřísluší mu hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41).
V části V. ústavní stížnosti nazvané "hodnocení nonkonformity z pohledu ústavního práva" (s. 27-34 stížnosti) stěžovatelky považují napadená rozhodnutí obecných soudů za ryze formalistické, nepostihující skutečné vztahy stran sporu. Stěžovatelky nastolují otázku míry využitelnosti investic do jejich nemovitosti a tedy otázku výpočtu sporné částky, který byla předmětem žaloby, což je však oblast, která podléhá posouzení a zhodnocení obecnými soudy a do které nijak nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, nemá-li se stát další přezkumnou instancí v systému obecné justice. Totéž se týká otázek právní kvalifikace sporného nároku (bezdůvodné obohacení, plnění ze smlouvy), způsobu výpočtu částky dle čl. VII. smlouvy a řady dalších polemických výhrad směřujících k výkladu podústavního práva obecnými soudy.
S odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 331/98, sp. zn. I. ÚS 546/03, sp. zn. I. ÚS 625/03 a sp. zn. I. ÚS 770/11 stěžovatelky namítají též neaplikovatelnost čl. VII. odst. 2 a 3 smlouvy o nájmu a správě předmětné nemovitosti, resp. neplatnost smlouvy jako celku. Stěžovatelky uvádějí, že je nutno brát v potaz skutečnou vůli smluvních stran, nikoli formálně vyjádřený projev vůle vtělený do smlouvy, dále že matka stěžovatelek jako pronajímatelka nemovitosti nemohla zamýšlet tak nerozumné důsledky smlouvy, jako dovodily obecné soudy, jakož i to, že je nutno vykládat právní úkony ve prospěch slabší (fyzické), nikoli silnější (právnické) osoby. Jak ke smlouvě výslovně uvádějí stěžovatelky, "z pohledu elementární logiky vyplývá, že ji nepřipravovala tehdejší pronajímatelka, k datu uzavření smlouvy ve věku 65-ti let, žijící po naprosto rozhodující část svého života v nedemokratickém režimu. Zda tuto smlouvu připravil žalobce, či zda pro uvedené použil profesionálních právních služeb, je poměrně bez zřetele; nepochybně byla připravena pro něj a na jeho objednávku". Jak dále uvádějí, "je zcela zřejmé, že minimálně matka stěžovatelek, která nepochybně byla právním laikem, nebyla schopna ve smluvním textu pochopit podstatu formálně vypsaného závazku".
Přistoupení na výklad stěžovatelek by však v posuzovaném případě vedl k popření principu pacta sunt servanda, neboť skutečnost, že smlouvu bude po nějakém čase jedna ze smluvních stran subjektivně pociťovat jako nevýhodnou, nemůže být argumentem pro neplatnost smlouvy s tím, že takovéto důsledky přece nemohla smluvní strana zamýšlet. Pak by zůstaly nezpochybněny pouze smlouvy, resp. závazky subjektivně vnímané jako výhodné. Stejně tak argument slabší stranou není případný, neboť matka stěžovatelek si mohla jako majitelka nemovitosti, kterou hodlá na řadu let najmout, zajistit v době uzavírání výše uvedené smlouvy dostatečnou právní pomoc, a to i s ohledem na povahu nemovitosti a výši částek, o které se jednalo.
Hodnocení a výklad smluvních ujednání obecně je primárně věcí obecných soudů, přičemž interpretaci i aplikaci předmětné smlouvy učiněnou obecnými soudy v posuzovaném sporu nelze považovat za postrádající jakýkoli akceptovatelný racionální základ, tedy takové, které by umožnilo Ústavnímu soudu věcné přehodnocení závěrů obecných soudů.
Dále stěžovatelky namítají, že odstoupením od smlouvy pro neplacení nájemného měla být zrušena smlouva celá, včetně jejího čl. VII zakotvujícího výše uvedený způsob finanční kompenzace nájemkyně za provedené stavební úpravy a montáž technologických zařízení při předčasném ukončení smlouvy. Odstoupením se smlouva od počátku ruší, pokud nestanoví právní předpis či smlouva něco jiného. Jak správně uvedl již dovolací soud, pokud v důsledku zániku smlouvy zanikají práva a povinnosti, které jsou podstatnými obsahovými složkami nájemního vztahu, neznamená to, že zároveň zanikají další, ze smlouvy, případně ze zákona, plynoucí nároky (např. nároky z dlužného nájemného, popř. ze slevy na nájemném). Ústavní soud dodává, že pokud se v rámci smlouvy strany dohodnou na způsobu vypořádání např. při zhodnocení předmětu nájmu v případě zániku smlouvy, bylo by v rozporu s autonomií vůle smluvních stran i principem pacta sunt servanda, aby uvedené ustanovení zaniklo spolu se smlouvou, má-li řešit právě situaci při zániku smlouvy. Na výkladu obecných soudů, že dané ustanovení je platné a lze je tak pro vypořádání vztahů mezi stranami sporu po odstoupení od smlouvy aplikovat, nelze shledat nic protiústavního, naopak respektuje autonomii vůle smluvních stran (srov. obdobně nález sp. zn. I. ÚS 670/02 ze dne 7. 12. 2004, N 183/35 SbNU 423).
Ostatně i v nálezu sp. zn. I. ÚS 625/03, ze dne 14. 4. 2005 (N 84/37 SbNU 157), na který stěžovatelky samy poukazují, Ústavní soud uvádí, že "základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojené společenské a hospodářské funkce smlouvy".
Z hlediska práva na spravedlivý proces pak stěžovatelky namítají konkrétně porušení rovnosti účastníků v soudním řízení (rovnost zbraní) čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatelky poukazují "nejenom na ústavní nonkonformitu tzv. koncentrace řízení jako institutu samotného", ale zejména na "použití koncentrace pouze k tíži jedné ze stran sporu, zde tedy k tíži jejich a tudíž i k jejich znevýhodnění, při současném nepoužití této koncentrace a dopadů z ní plynoucích ve prospěch druhé ze stran sporu, zde žalobce a k jeho zvýhodnění".
K tvrzené protiústavnosti institutu koncentrace řízení obecně však dále již stěžovatelky nijak neargumentují, z hlediska tvrzené nerovné aplikace tohoto institutu právě ve vztahu ke stěžovatelkám potom srovnávají dvě situace, kdy měl odvolací soud porušit rovnost účastníků řízení rozdílnou aplikací principu koncentrace řízení.
Žalobkyni bylo dle tvrzení stěžovatelek v odvolacím řízení umožněno, aby po koncentraci řízení provedené před soudem prvého stupně změnila svůj požadavek vznesený z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení na vznesený z titulu plnění podle smlouvy. Vedle toho stěžovatelky poukazují "na extrémně opačnou situaci", kdy ačkoli v odvolacím řízení uplatnily námitku týkající se nejasnosti smluvního ujednání, podle něhož byl vypočten žalobou uplatněný nárok (zejm. pojem "devisy střed" při přepočtu měn), s tím, že toto smluvní ujednání je "zcela neurčité a nemůže navozovat žádné důsledky, neboť je obecně známé a musí být tedy známé soudu z jeho činnosti, že kurs "devisy střed" Česká národní banka vůbec nezná", odvolací soud námitku odmítl s tím, že výši žalobou uplatněného nároku stěžovatelky (původně žalované) uznaly již v řízení před soudem nalézacím, tudíž jde o skutečnost, kterou učinili účastníci v řízení před soudem prvého stupně nespornou a vyloučil ji tak z dalšího dokazování.
S uvedenými námitkami se již dostatečně dle názoru Ústavního soudu vypořádal dovolací soud jak v napadeném rozhodnutí sp. zn. 33 Co 2567/2012 ze dne 28. března 2013, tak v rozhodnutí v téže věci ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 284/2010, na jehož odůvodnění se s ohledem na nezměněný skutkový stav napadené rozhodnutí dovolacího soudu částečně odkazuje v části, kde se námitky uplatněné v dovolání opakují a již byly dovolacím soudem vyhodnoceny jako neopodstatněné a podrobně vypořádány v prvním rozhodnutí dovolacího soudu.
Závěrům dovolacího soudu nelze z hlediska naplnění principu rovnosti účastníků řízení nic vytknout, neboť argumentace principem rovnosti vyžaduje odlišné zacházení ve srovnatelných situacích. Procesní situace, při kterých dovozují stěžovatelky právo na porušení rovnosti zbraní, však srovnatelné nejsou. Dovolací soud již v prvním rozhodnutí o dovolání ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 284/2010 uvádí, že "žalobkyně již v žalobě ze dne 31. 12. 1998 uvedla, že uplatněný nárok zahrnuje i 10,709.496,- Kč vyplývajících z článku VII. odst. 2 a 3 smlouvy. Ať již žalobkyně v průběhu řízení tzv. upřesňovala či měnila žalobní tvrzení, je zjevné, že od zahájení řízení podáním žaloby byl jeho předmětem nárok na náhradu nákladů, které žalobkyně vynaložila na zhodnocení pronajaté nemovitosti, a že skutkový základ tohoto nároku zůstal v průběhu řízení beze změny". Ostatně i v samotné ústavní stížnosti (s. 5) stěžovatelky ze žaloby citují žalobní nárok, a to včetně pasáže, že "tento nárok zahrnuje i smlouvou dohodnutý nárok žalobce podle čl. VII. odst. 2 a 3 smlouvy". Nejde tak o tvrzení zcela nově uplatněné až v odvolacím řízení.
Tuto situaci pak nelze srovnávat s postupem, kdy odvolací soud nepřipustil další tvrzení stěžovatelek v odvolacím řízení zpochybňující určitost smluvního ujednání týkající se způsobu výpočtu sporné částky, když výši této částky před soudem prvého stupně uznaly, přičemž soud považoval tuto skutečnost za nespornou s tím, že dále nebude předmětem dokazování.
Uvedené situace tak nejsou srovnatelné pro možný závěr o porušení principu rovnosti zbraní, resp. rovnosti účastníků řízení. Ústavní soud tak v postupu obecných soudů z hlediska tvrzené nesprávné aplikace koncentrace řízení neshledal protiústavnost.
Stěžovatelky dále namítají porušení dvojinstančnosti řízení, neboť odvolací soud namísto zrušení rozsudku prvního stupně sám rozhodl ve věci a jeho závěry tak nebylo možno "přezkoumat v řádném opravném řízení". V rovině podústavního práva se s námitkou již dostatečně vypořádal dovolací soud, když uvedl, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí minimalizovat možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze podle dovolacího soudu v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi "pořadí" při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně. Z pohledu ústavněprávního Ústavní soud odkazuje na rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 101/01 ze dne 18. 6. 2001 (U 22/22 SbNU 387), ve kterém Ústavní soud uvádí, že "z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod". Samotný argument porušení dvojinstančnosti řízení v civilním řízení tak nemá ústavní relevanci, a to bez ohledu na složitost vedeného sporu, ze které stěžovatelky dovozují nemožnost aplikace výše uvedených názorů dovolacího i Ústavního soudu právě na jejich případ.
Dalším argumentem pro porušení práva na spravedlivý proces je dle stěžovatelek "nesprávné" stanovení úroků z prodlení. Úroky z prodlení byly obecnými soudy stanoveny na základě §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky (dále jen "nařízení vlády č. 142/1994 Sb.") a to ve znění platném v den vzniku prodlení, tedy ve znění platném před novelizací provedenou nařízením vlády č. 163/2005 Sb.
Podle přechodných ustanovení čl. II nařízení vlády č. 163/2005 Sb. platí, že "výše úroků z prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení, se řídí dosavadními právními předpisy". Podle §1 platného v rozhodné době činila výše úroků z prodlení ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu.
Po novelizaci provedené nařízením vlády č. 163/2005 Sb. se koncepce výpočtu změnila a byla stanovena tak, že "výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů". Po další novele provedené nařízením vlády č. 180/2013 Sb. je repo sazba zvyšována o osm procentních bodů.
Stěžovatelky zpochybňují závěry dovolacího soudu, který s odkazem na rozhodnutí 29 Cdo 940/2009 ze dne 23. 2. 2010 dovozuje, že povinnost platit úroky z prodlení se splněním úvěru nebo jiného dluhu nevzniká samostatně za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitnul v prodlení se splněním svého závazku. Jakkoli lze souhlasit s tím, že s ohledem na změny diskontní sazby v průběhu let, jakož i na změnu způsobu počítání úroků po novele č. 163/2005 Sb., se může výše úroků značně lišit v závislosti na tom, kdy došlo k prodlení dlužníka, nemá uvedená otázka ústavní rozměr, který by umožnil Ústavnímu soudu nahrazovat svými úvahami rozhodnutí soudů obecných.
Zde Ústavní soud odkazuje na usnesení sp. zn. IV. ÚS 805/08 ze dne 14. 1. 2009 a na usnesení sp. zn. IV. ÚS 721/06 ze dne 11. 1. 2007 (obě dostupné na nalus.usoud.cz), ve kterých Ústavní soud ústavní stížnosti zpochybňující aplikaci a interpretaci citovaného nařízení vlády pokud jde o stanovení výše úroků z prodlení, resp. způsobu výpočtu úroků z prodlení odmítl jako zjevně neopodstatněné. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 721/06 tak Ústavní soud uvádí, že "na rozdíl od práva na spravedlivý proces, předpisy o základních právech nezakotvují jakékoliv základní právo na úrok (či nějakou jeho konkrétní výši) z prodlení. V tomto směru má stát v rámci své hospodářské politiky široké pole uvážení pro posouzení existence veřejného zájmu, kterým lze ospravedlnit jistá opatření, a pro výběr ekonomické a sociální politiky, včetně opatření týkajících se výše úroků z prodlení".
I v nyní posuzovaném případě dovozují stěžovatelky porušení práva na spravedlivý proces ve vztahu ke stanovení výše úroků z prodlení nikoli z procesních pochybení soudů, nýbrž z odlišného názoru na aplikaci podústavního hmotného práva provedeného Nejvyšším soudem. Jak bylo shora uvedeno, do jurisdikční činnosti obecných soudů nemůže v tomto ohledu Ústavní soud ingerovat a je věcí Nejvyššího soudu, aby sjednocoval judikaturu obecných soudů jak v otázce vzniku prodlení, tak ve způsobu stanovení úroků z prodlení, tedy ve vztahu k výkladu citovaného nařízení vlády, včetně jeho intertemporálních ustanovení.
Pro úplnost je třeba též uvést, že Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou odmítl usnesením sp. zn. II. ÚS 366/08 ze dne 3. 3. 2008 (dostupné na nalus.usoud.cz) též ústavní stížnost směřující proti výši poplatku z prodlení spojenou s návrhem na zrušení §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., který stanoví, že poplatek z prodlení (na rozdíl od úroků z prodlení) činí za každý den prodlení 2,5 promile dlužné částky, ročně tedy více než 91 procent, což je hodnota několikanásobně převyšující nejvyšší možnou hodnotu úroku z prodlení počítanou jako dvojnásobek diskontní sazby, tedy i výši úroku z prodlení, která se týká nyní posuzovaného případu. Obdobně srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 2599/08 ze dne 19. 11. 2008 (dostupné na nalus.usoud.cz).
III.
S ústavní stížností spojují stěžovatelky návrh na zrušení §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Namítají jeho rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2000/35/ES ze dne 29. června 2000, o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích.
Návrh na zrušení právního předpisu je návrhem akcesorickým, tudíž sdílí osud ústavní stížnosti. Jak Ústavní soud konstantně judikuje, je-li ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení právního předpisu či jeho jednotlivých ustanovení (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 ze dne 3. 10. 1995, U 22/4 SbNU 351).
S ohledem na to, že Ústavní soud posoudil stížnost jako zjevně neopodstatněnou, nemůže se meritorně návrhem na zahájení řízení o kontrole norem zabývat.
Nad rámec uvedeného ještě Ústavní soud však dodává, že možnost stěžovatele napadnout ustanovení právního předpisu v rámci tzv. konkrétní kontroly norem je dle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu") možné tehdy, pokud jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Z dikce návrhu, kdy stěžovatelky navrhují zrušení §1 nařízení vlády k datu vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, plyne, že stěžovatelky napadají aktuální znění §1 nařízení vlády. Toto ustanovení však nebylo obecnými soudy aplikováno, neboť soudy aplikovaly pro výpočet úroků z prodlení sice §1 daného nařízení vlády, ovšem ve znění do 27. 4. 2005, tedy ve znění před novelou provedenou nařízením vlády č. 163/2005 Sb. Relevantním platným ustanovením právního řádu, které bylo v případě stěžovatelek soudy aplikováno a na základě kterého tedy došlo ke stěžovatelkám zpochybněnému výpočtu úroků z prodlení s využitím dnes již neplatného znění §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., je shora citované přechodné ustanovení čl. II nařízení vlády č. 163/2005 Sb. V ústavní stížnosti navrhovaná derogace §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. by tak nic nezměnila na tom, že vůči stěžovatelkám by přechodné ustanovení čl. II nařízení vlády č. 163/2005 Sb. (ve spojení s právní úpravou zakotvenou v §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění účinném do 27. 4. 2005) bylo nadále aplikovatelné.
Návrh na zrušení přechodného ustanovení čl. II nařízení vlády č. 163/2005 Sb. však ústavní stížnost neobsahuje. Pro úplnost i zde Ústavní soud odkazuje na již shora citované odmítavé usnesení sp. zn. IV. ÚS 721/06, které se návrhem na zrušení uvedeného přechodného ustanovení taktéž zabývalo.
Závěrem jen Ústavní soud připomíná, že stěžovatelkami uváděná směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2000/35/ES ze dne 29. června 2000, o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích, věcně nedopadá na posuzovaný případ, neboť se týká pouze obchodních transakcí definovaných v čl. 2 odst. 1 směrnice, přičemž spor, ve kterém stěžovatelky před obecnými soudy vystupovaly jako žalované, pod uvedené obchodní transakce nespadá.
IV.
Další podrobné námitky stěžovatelek vztahující se zejména k hodnocení důkazů obecnými soudy či způsobu provedení dokazování, které byly předestřeny již dovolacímu soudu a v ústavní stížnosti opět zopakovány, nemají dle názoru Ústavního soudu ústavní relevanci a navíc byly dostatečně dovolacím soudem vypořádány.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a návrhem na zrušení §1 nařízení vlády č. 142/1994 odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Soudce Miloslav Výborný, uvedený v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, byl v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz), nahrazen od 5. 6. 2013 soudcem Vladimírem Sládečkem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2013
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu