ECLI:CZ:US:2013:4.US.1628.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1628/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. P. P., zastoupeného JUDr. Marií Šírkovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Ústí nad Labem, Jizerská 2932/40, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. ledna 2012 č. j. 6 To 165/2011-252 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. února 2011 č. j. 1 T 303/2005-219, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, zaručených čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4, čl. 38 a čl. 39 Listiny, dále porušení čl. 2 odst. 3, čl. 3, čl. 4 a čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 6 odst. 1, 2, 3 písm. b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. února 2012 č. j. 1 T 303/2005-219 uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), kterého se měl dopustit tím, že v blíže nezjištěné době na odběrném místě v rodinném domě v Ú. učinil neoprávněný zásah do elektroměru, čímž neoprávněné odebíral elektrickou energii a způsobil společnosti Severočeská energetika, a. s., v současné době ČEZ, a. s., škodu ve výši 271.209,- Kč v období nejméně od 27. října 2001 do 27. října 2004. Za tento trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců dle §250 odst. 2 tr. z., jehož výkon byl dle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. z. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Stěžovatelem podané odvolání Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. ledna 2012 č. j. 6 To 165/2011-252 zamítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že nepopíral zásah do elektroměru zalakováním klem, ale byl také poškozen číselník NT, díky němuž nedocházelo k měření spotřeby elektrické energie, a dá se tak podle stěžovatele předpokládat, že elektroměr byl od své instalace vadný. Není tedy pravda, že stěžovatel svým zásahem do elektroměru zavinil neoprávněný odběr elektrické energie a stěžovatel poukazuje na odpovědnost provozovatele přenosové soustavy za údržbu instalovaného měřícího zařízení. Ze znaleckého posudku Ing. Štěpána Kožmína taktéž vyplynulo, že ke vzniku škody nemuselo dojít zalakováním klem. Soud při určení výše škody použil výpočtu provedeného pracovníky ČEZu, vycházejícího z §8 odst. 4 vyhlášky č. 297/2001 Sb., kterou se stanoví podmínky připojení a dodávek elektřiny pro chráněné zákazníky. Za tento způsob výpočtu výše náhrady škody se postavil i znalecký posudek Ing. Víta Kleina, k němuž ale stěžovatel připomíná, že ve znaleckém posudku pro občanskoprávní řízení dospěl Ing. Klein k jiné výši škody. Stěžovatel ke stanovení výše škody namítá, že jak ČEZ, tak soudní znalec Ing. Klein uváděli, že jejich výpočty jsou provedeny dle §8 odst. 4 vyhlášky č. 297/2001 Sb. Na základě vlastního výkladu předmětného ustanovení této vyhlášky dospívá však stěžovatel k závěru, že toto ustanovení se použije pro výpočet náhrady škody jen tehdy, pokud nelze postupovat dle odst. 1 a 2 tohoto zákonného ustanovení a pokud je znám počátek neoprávněného odběru. Tyto podmínky pro aplikaci ustanovení §8 odst. 4 vyhlášky č. 297/2001 Sb. nebyly podle názoru stěžovatele v jeho případě naplněny a výše škody byla tedy stanovena nesprávně.
4. Stěžovatel s odkazem zejména na nesprávný způsob určení výše náhrady škody ve znaleckém posudku namítá, že skutková zjištění obecných soudů nemají oporu v provedených důkazech a nalézací soud tak vybočil z mezí volného hodnocení důkazů, když přijal závěry znalce, jež nemají oporu v právních předpisech. Výše škody nebyla podle stěžovatele zjištěna právně relevantním způsobem a v jeho případě tak nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 2 tr. z. Stěžovatel proto považuje rozhodnutí nalézacího soudu za neúplné, nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné a v jeho právních závěrech spatřuje projev libovůle. S ohledem na shora uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Ústí nad Labem vedený pod sp. zn. 1 T 303/2005.
6. Ústavní soud předně poznamenává, že současně s ústavní stížností podal stěžovatel rovněž dovolání, o němž již Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 5. 9. 2012 č. j. 7 Tdo 714/2012-277. Nejvyšší soud se s argumenty obdobnými argumentům uvedenými stěžovatelem v ústavní stížnosti, zejména pokud jde o výklad a aplikaci ustanovení §8 vyhlášky č. 297/2001 Sb., podrobně zabýval, vypořádal se s nimi a dovolání odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněné.
7. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě pouze opakuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňoval již v podaném odvolání a dovolání, s níž se již odvolací soud a taktéž dovolací soud, jehož rozhodnutí je zmíněno výše, ve svých rozhodnutích dostatečně vypořádaly. Ze stěžovatelových námitek je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné instance. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů, a z tohoto důvodu dodává, že do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody stěžovatele chráněná ústavním pořádkem České republiky.
8. Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatele k nesprávnému výpočtu způsobené škody podle §8 odst. 4 vyhlášky č. 297/2001 Sb., s čímž stěžovatel spojuje i námitky, že nedošlo v jeho případě k naplnění všech znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu, a že skutková zjištění obecných soudů nemají oporu v provedených důkazech.
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že postup v trestním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná interpretace a aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 289/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 34, nález č. 125, str. 281 a násl.]. Posláním Ústavního soudu však není, aby v rámci své rozhodovací činnosti namísto ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) vykládal podzákonné právní předpisy.
10. Ústavní soud konstatuje, že základní stěžovatelovou námitkou k právně nekonformní interpretaci a aplikaci vyhlášky č. 297/2001 Sb. při výpočtu výše náhrady škody se dostatečně zabýval a s ní se vypořádal již odvolací soud v rozhodnutí o odvolání (č. l. 253-254). Obsažně pak způsob výpočtu vzniklé škody z hlediska vyhlášky č. 297/2001 Sb. vyložil a okomentoval Nejvyšší soud a Ústavní soud nemá důvod se s jeho argumentací neztotožnit (č. l. 278-279). Na obsah odůvodnění Nejvyššího soudu v tomto ohledu proto postačí pro stručnost pouze odkázat, aniž by Ústavní soud považoval za nutné jeho argumentaci znovu opakovat.
11. Rovněž zbývající stěžovatelovy námitky ke skutkovým zjištěním obecných soudů, jež podle stěžovatele nemají oporu v provedených důkazech, vybočují z mezí volného hodnocení důkazů a jsou projevem libovůle při činění právních závěrů, se převážně týkají závěrů znaleckých posudků a výpočtu způsobené škody. Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že obecné soudy se podrobně zabývaly všemi okolnostmi, které vyšly při jejich jednání najevo. V rámci hodnocení důkazů a při rozhodování v dané trestní věci obecné soudy podrobně ve svých odůvodněních vyložily, jaké úvahy je při hodnocení provedených důkazů vedly a z nichž následně vyvodily právní závěr o vině stěžovatele. Zejména nalézací soud se v tomto ohledu dostatečně podrobně a přesvědčivě vyjádřil ke spolehlivosti a využití obou znaleckých posudků a učiněné závěry založené na racionálním a logicky přesvědčivě vybudovaném základě podrobně a přezkoumatelným způsobem ve svém rozhodnutí popsal (č. l. 222-223). Při posuzování stěžovatelových námitek uvedených v ústavní stížnosti Ústavní soud libovůli v postupu obecných soudů, svědčící o porušení základních práv a svobod stěžovatele, jež by odůvodňovala jeho zásah, neshledal. Napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování a nevybočila z mezí ústavnosti. Stěžovatel pro svůj nesouhlas se závěry obecných soudů neuvádí prakticky žádné relevantní ústavněprávní argumenty, které by přisvědčovaly stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky.
12. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu