ECLI:CZ:US:2013:4.US.1752.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1752/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelky IP & SADAL, s. r. o., se sídlem Nehvizdy 8, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Vyšehradská 21, Praha 2, o ústavní stížnosti proti výroku IV. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 500/2009-97 ze dne 4. 2. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 6. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení výroku IV. rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 20 Co 500/2009-97 ze dne 4. 2. 2010.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 14 C 50/2005, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že obvodní soud rozsudkem č. j. 14 C 50/2005-64 ze dne 5. 6. 2008 uložil žalované Jaroslavě Zaoralové (dále jen "vedlejší účastnice") povinnost uhradit stěžovatelce částku 4.594.933,- Kč s příslušenstvím; předmětná částka představovala kupní cenu za ideální jednu polovinu cihelny v N., kterou stěžovatelka uhradila dle smlouvy uzavřené mezi ní a vedlejší účastnicí dne 29. 3. 1993. Jelikož obvodní soud shledal, že uvedená smlouva byla absolutně neplatná, a tedy že se stěžovatelka nestala v příslušném rozsahu vlastníkem cihelny, zavázal vedlejší účastnici k vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího zaplacené kupní ceně. Obvodní soud dále rozhodl, že je vedlejší účastnice povinna uhradit stěžovatelce na nákladech řízení částku 159.468,50 Kč, že ve vztahu mezi vedlejší účastnicí a Finančním úřadem Brandýs nad Labem-Stará Boleslav nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a že státu se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Městský soud na základě odvolání vedlejší účastnice rozsudkem č. j. 20 Co 500/2009-97 ze dne 4. 2. 2010 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ohledně částky 4.594.933,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 4. 2004 do zaplacení (výrok I.). Ohledně 19 % úroku z prodlení od 14. 4. 1993 do 31. 3. 2004 a ohledně 17 % úroku z prodlení od 1. 4. 2004 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) Městský soud dále stanovil, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 183.800 Kč (výrok III.), že se stěžovatelce nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.) a že vedlejší účastnice a finanční úřad nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí aplikoval městský soud ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), přičemž důvody hodné zvláštního zřetele spatřoval v dobré víře vedlejší účastnice, že jí majetek, vydaný dle dohody o vydání a převodu majetku ze dne 1. 10. 1992, patřil a že s ním mohla disponovat, dále v okolnosti, že vedlejší účastnice neplatnost smlouvy ze dne 29. 3. 1993 nezavinila, a konečně městský soud zohlednil i dobu, která uplynula od uzavření smlouvy o prodeji cihelny do chvíle než vedlejší účastnice zjistila, že nebyla její spoluvlastnicí.
Výrok IV. rozsudku městského soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž tomuto soudu vytkla, že uváděné důvody pro uplatnění moderačního práva byly nepřesvědčivé a především že městský soud při zvažování, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci §150 občanského soudního řádu, opomněl některé významné skutečnosti plynoucí z obsahu soudního spisu. Stěžovatelka v této souvislosti zdůraznila, že dobrá víra vedlejší účastnice byla zcela vyloučena nejpozději v roce 2004 a že o neplatnosti dohody o vydání a převodu majetku ze dne 1. 10. 1992, na jejímž základě měla vedlejší účastnice nabýt spoluvlastnické právo k cihelně, bylo rozhodnuto v roce 1996, což svědčí spíše o vědomém a dlouhodobém porušování práv stěžovatelky ze strany vedlejší účastnice než o tom, že by měla být na základě této skutečnosti zproštěna povinnosti hradit náklady řízení. Dle názoru stěžovatelky měl městský soud kromě toho zohlednit značné rozdíly v majetkových poměrech účastníků řízení, neboť zatímco vedlejší účastnice vlastní řadu nemovitostí, stěžovatelka byla s ohledem na svou finanční situaci rozhodnutím obvodního soudu osvobozena od soudních poplatků. Stěžovatelka rovněž namítla, že pro ni bylo rozhodnutí městského soudu "překvapivé" a jelikož nemohla své argumenty uplatnit v odvolacím řízení, přednesla je alespoň v rámci řízení o ústavní stížnosti. Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 414/10 platí, že představují-li náklady řízení vyšší částku, musí obecné soudy zvlášť pečlivě zvažovat, zda je postup podle §150 občanského soudního řádu skutečně namístě. V nyní projednávané věci činily náklady řízení 315.728,- Kč s tím, že jejich nepřiznání bude mít negativní dopad i v oblasti daně z přidané hodnoty. Městský soud dle stěžovatelky zásadním způsobem pochybil, neboť rozhodl o nákladech řízení v rozporu se zásadou úspěchu ve věci a jeho závěry, jimiž tento postup odůvodnil, byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními plynoucími ze soudního spisu. Nelze dokonce vyloučit, že se ze strany městského soudu jednalo o svévolnou aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu. Tím došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Nicméně vzhledem k tomu, že stěžovatelka napadla výrok II. rozsudku městského soudu č. j. 20 Co 500/2009-97 ze dne 4. 2. 2010 dovoláním, vyčkal Ústavní soud nejprve na výsledek řízení před Nejvyšším soudem, neboť případné kasační rozhodnutí by se dotklo rovněž ústavní stížností napadeného výroku o nákladech řízení. Poté, co Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 23 Cdo 4835/2010-134 ze dne 19. 3. 2012 dovolání stěžovatelky zamítl, mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu napadeného výroku.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rozporovala názor městského soudu, že existovaly důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž bylo namístě náhradu nákladů řízení jinak úspěšné stěžovatelce nepřiznat. Stěžovatelka namítala, že závěry městského soudu neměly oporu v obsahu spisu a kromě toho městský soud opomenul některé významné okolnosti. Stěžovatelka nemohla uplatnit své argumenty v odvolacím řízení, neboť postup městského soudu byl pro ni překvapivý. K tomu Ústavní soud uvádí následující:
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Ústavní soud dále podotýká, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01, publikován tamtéž, svazek 24, nález č. 163, str. 183 a násl.).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí tím spíše pro rozhodování dle ustanovení §150 občanského soudního řádu, které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 619/2000, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 79, str. 165).
Ústavní soud napadené rozhodnutí v naznačeném rozsahu přezkoumal, nicméně žádné pochybení, jež by bylo možno kvalifikovat jako porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nenalezl. Městský soud napadený výrok o nákladech řízení řádně a logicky odůvodnil, Ústavnímu soudu proto, s ohledem na výše stanovené meze ústavněprávního přezkumu, nepříslušelo jeho úvahy jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nedoložila existenci objektivního rozporu mezi závěry městského soudu a skutkovými zjištěními, resp. obsahem spisu; její argumentace byla toliko subjektivní polemikou založenou na odlišném hodnocení rozhodných skutečností, nadto se v převážné části míjela s podstatou důvodů, o něž městský soud své rozhodnutí opřel. Stěžovatelka nijak nezpochybňovala, že vedlejší účastnice byla při uzavírání smlouvy o prodeji cihelny v dobré víře a že neplatnost této smlouvy nezavinila, ani že mezi datem uzavření smlouvy a okamžikem, kdy se o neplatnosti smlouvy dozvěděla, existoval časový odstup minimálně několika let. Stěžovatelkou tvrzené opomenuté skutečnosti, tzn., že k pozbytí dobré víry došlo v roce 2004, resp. že se vedlejší účastnice dozvěděla o neplatnosti dohody v roce 1996, stěžejní argumenty obsažené v rozsudku městského soudu ve své podstatě nikterak nevyvracely.
Co se týče námitky nezohlednění majetkových poměrů stěžovatelky a vedlejší účastnice, resp. s ní spojené námitky "překvapivosti" rozhodnutí, je třeba stěžovatelce přisvědčit v tom, že Ústavní soud klade při posouzení procesních podmínek aplikace §150 občanského soudního řádu důraz na poskytnutí procesního prostoru účastníku řízení, aby se mohl vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva soudu. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, a vznáší je vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností. Ústavní soud však zároveň připomíná, že požadavek na vytvoření procesního prostoru nelze chápat jako samoúčelný - je jím sledována možnost účastníků řízení vznést případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly být způsobilé aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 26, str. 309 a násl., nález sp. zn. III. ÚS 1378/07 ze dne 31. 10. 2007, publikován tamtéž, svazek 47, nález č. 176, str. 347 a násl.).
V nyní projednávané věci městský soud užil ustanovení §150 občanského soudního řádu, aniž by před svým rozhodnutím dal najevo, že o jeho aplikaci vůbec uvažuje; nevytvořil tak procesní prostor k tomu, aby se stěžovatelka mohla k uplatnění moderačního práva soudu vyjádřit. Jeho rozhodnutí však Ústavní soud neshledal rozporným s požadavky kladenými na rozhodování odvolacího soudu o nákladech řízení, jak byly shora vyloženy, byť se tak na první pohled mohlo jevit. Je tomu tak proto, že stěžovatelka nepředložila Ústavnímu soudu konkrétní argumenty (tvrzení či důkazy), které by byly způsobilé rozhodnutí městského soudu zvrátit. Takovým argumentem nemohl být ani rozdíl v majetkových poměrech obou účastníků řízení, neboť stěžovatelce bylo rozsudkem městského soudu pravomocně přiznáno plnění ve výši 4.594.933,- Kč s příslušenstvím, bylo by ji tedy jen stěží možno označit za nemajetnou. Jestliže by Ústavní soud přistoupil ke zrušení rozhodnutí městského soudu jen proto, že tento nedal najevo, že hodlá ve vztahu k nákladům řízení uplatnit moderační právo, jednalo by se toliko o formální rozhodnutí, které by, jak patrno z výše uvedeného, nemohlo v konečném důsledku přivodit pro stěžovatelku příznivější výsledek řízení před obecnými soudy.
Za situace, kdy nebylo zjištěno reálné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo Ústavnímu soudu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu