ECLI:CZ:US:2013:4.US.1802.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1802/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Oldřicha Kozáka, zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, se sídlem nám. TGM 142, Příbram I, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2012, č. j. 26 Co 213/2012-681, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, č. j. 30 Cdo 222/2013-762, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas doručenou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavního práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva garantujícího autonomii vůle a svobodného individuálního jednání, zaručeného čl. 2 odst. 3 Listiny, a jeho legitimního očekávání, že věc, která je předmětem sporu, bude rozhodnuta předvídatelným způsobem za použití stávající právní úpravy (čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky).
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl žalovanou stranou ve sporu o určení vlastnictví nemovitostí ve prospěch žalobce, tj. vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti. Podle tvrzení žalobce byla příslušná smlouva o prodeji nemovitostí absolutně neplatná, resp. alternativně namítal, že stěžovatel neuhradil doplatek kupní ceny za nemovitost, a proto od smlouvy o prodeji nemovitostí odstoupil. Okresní soud v Příbrami (tj. nalézací soud) rozsudkem ze dne 11. 1. 2012, č.j. 6 C 255/2010-654, žalobě vyhověl. Dle jeho názoru žalobce osvědčil naléhavý právní zájem na určení vlastnictví nemovitosti a rovněž prokázal, že je stále vlastníkem příslušné nemovitosti. Nalézací soud konstatoval, že smlouva o prodeji nemovitostí byla uzavřena platně, avšak žalobce (vedlejší účastník) měl za stěžovatelem stále neuhrazenou pohledávku, neboť neuhradil část kupní ceny. Tato pohledávka měla být, dle tvrzení stěžovatele, uhrazena tím, že ji vedlejší účastník převedl na další osobu, čímž měla být zcela splacena cena nemovitosti. Nalézací soud však konstatoval, že příslušná postupní smlouva je neplatná, neboť postupovaná pohledávka je vymezena neurčitě a nesrozumitelně. Vzhledem k existenci pohledávky za neuhrazenou část kupní ceny proto žalobce mohl platně od smlouvy odstoupit a tedy je vlastníkem příslušné nemovitosti. Nalézací soud dále rozhodl o nákladech řízení, přičemž tato část řízení není ústavní stížností nijak reflektována. Rozsudek soudu prvního stupně stěžovatel ústavní stížností nenapadl.
Krajský soud v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v meritorní části. Ztotožnil se zcela se závěry nalézacího soudu stran platnosti kupní smlouvy. Dále konstatoval, že postupní smlouva je neplatná, neboť plnění z ní není právně možné. Odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že se nezabýval skutečnou vůlí smluvních stran, neboť to považoval za nadbytečné vzhledem ke znění postupní smlouvy.
Nejvyšší soud, jakožto soud dovolací, podané dovolání posoudil jako nepřípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a rovněž je neshledal přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud nenalezl v právně kvalifikačním závěru odvolacího soudu žádné pochybení či rozpor se svou judikaturou, resp. s judikaturou Ústavního soudu. K okolnostem tvrzeným v dovolání, jimiž dovolatel zpochybňoval skutkové závěry soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, pak nepřihlédl s ohledem na §237 odst. 3 a §241a o. s. ř.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti argumentoval, že odvolací i dovolací soud postupovaly zcela formalisticky, navíc se znaky libovůle a z hlediska ochrany jeho základních ústavních práv neakceptovatelně. Dovolací soud zcela formalistickým způsobem bez pochopení podstaty věci dospěl k obdobnému závěru jako soud odvolací (potažmo soud prvního stupně), neboť formalisticky interpretoval danou postupní smlouvu tak, že neakceptoval svobodnou vůli jejích účastníků, ale přiklonil se pouze k povrchnímu jazykovému výkladu. Stěžovatel namítá, že z hlediska výkladu obsahu inkriminované postupní smlouvy je rozhodující nikoli současný názor vedlejšího účastníka, nýbrž tehdy, v okamžiku uzavření smlouvy, projevená vůle smluvních stran. Proto nemůže být pochyb o tom, jaká pohledávka se postupovala, neboť to byl právě vedlejší účastník, kdo ji sám konkrétně označil a kdo věděl, že se postupuje pohledávka za stěžovatelem z titulu nedoplatku kupní ceny. Proto nebylo na místě, aby soudy konstatovaly neurčitost či nesrozumitelnost, případně právní nemožnost plnění, postupní smlouvy. Tímto jednáním obou soudů došlo dle názoru stěžovatele k zásahu do jeho základních práv specifikovaných shora.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, a to opakovaně, konstatoval, že nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů. Jeho úkolem není nahradit skutkové a právní posouzení věci, které přísluší obecným soudům, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 Sb. NU 41 (45-46)]. Do mezí, v nichž obecné soudy vykonávají nezávisle svou činnost, zasahuje jen ve výjimečných případech, a to zejména v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich nijak nevyplývají. Z pohledu ochrany ústavnosti Ústavní soud přezkoumal obě shora specifikovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že se pohybují v příslušných mezích. Soudy svá právní stanoviska opřely o zjištěný stav věci a ve svých závěrech nevybočily z ústavního pořádku České republiky.
Argumentace stěžovatele směřuje zejména vůči přepjatému formalismu, kterého se soudy měly dopustit tím, že upřednostnily jazykový výklad textu postupní smlouvy před výkladem, který zastává stěžovatel. Dovodily tak absolutní neplatnost této smlouvy, ke které dle stěžovatele nebyl důvod. Jednání soudů však dle Ústavního soudu nijak nevybočuje z ústavní konformity. Nelze a priori konstatovat, že upřednostnění jazykového výkladu postupní smlouvy je výrazem extrémního formalismu. Formalistický přístup je přístup, který je v demokratickém právním státě akceptovatelný, neboť se přiklání výlučně k normativní vůli vyjádřené v textu. V rozporu se zásadami právního státu a ústavností se stává až ve chvíli, je-li přepjatý, tedy, je-li zcela v rozporu s jakýmkoli rozumným důvodem umožňujícím využití dalších interpretačních metod. To ostatně vyplývá i z konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu. Viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2474/13 ze dne 1. 10. 2013, nález sp. zn. I. ÚS 255/11 ze dne 17. 1. 2012 (N 14/64 SbNU 143) nebo nález sp. zn. III. ÚS 127/96 ze dne 11. 7. 1996 (N 68/5 SbNU 519).
Formalistický způsob interpretace právního textu se může využít bez ohledu na to, zda je autorem heteronomní normotvůrce, nebo účastník smluvního vztahu. Stěžovatel zdůrazňuje, že primární je vůle smluvních stran a soudy by měly být povinny tuto vůli chránit a všechna smluvní ujednání s ní konfrontovat. Takto obecně formulovaný závěr je správný, neboť jsou to smluvní strany, kdo určuje rozsah svých budoucích jednání a především jejich porozumění textu smlouvy by mělo být rozhodující. Avšak je také nutno podotknout, že tato vůle by měla být adekvátním způsobem vyjádřena a splňovat další podmínky stanové zákonem, a to včetně z pohledu její budoucí dokazatelnosti. Po uplynutí několika let se může stát, že strany na originální vůli zapomenou (záměrně či nezáměrně) a nezbyde jim, než vyjít z obvyklého a aktuálního čtení smlouvy, které je v tomto případě reprezentováno soudem. Pokud se tedy strany v případném následném soudním řízení neshodnou na tom, jaký byl obsah vůle při uzavírání kontraktu, případně není jedna z nich schopna jej prokázat, nelze soudu než vycházet ze znění smlouvy. Tak tomu bylo i v tomto případě, neboť stěžovatel ve stížnosti sám připomíná, že vedlejší účastník svou vůli nyní vykládá jinak než v době uzavírání smlouvy.
Ústavní soud shledal, že soudy přijatelně vysvětlily, proč upřednostnily formalistický přístup, neboť pro originalistickou intepretaci smlouvy neměly dostatek podkladů. Z předložených rozhodnutí a ústavní stížnosti plyne, že soudy zvážily všechny provedené i navrhované důkazy odpovídajícím způsobem a postupovaly důvodně. Pokud by oba účastníci (žalobce i žalovaný) svou vůli identicky před soudem potvrdili, pak by skutečně soudy měly akceptovat a upřednostnit při čtení postupní smlouvy originalistický přístup, jak namítá stěžovatel. Soudy se v obou, ústavní stížností napadaných, rozhodnutích s tímto aspektem vypořádaly, a přestože upřednostnily formalistický jazykový přístup a jako jádro své argumentace určily doslovné znění postupní smlouvy, nevybočily nijak z mezí daných ústavním pořádkem České republiky. Svůj postup také adekvátně odůvodnily, což zcela vylučuje namítanou libovůli. Ústavnímu soudu nepřísluší nijak do řádně odůvodněných závěrů obecných soudů zasahovat. To se týká i závěrů dovolacího soudu, který adekvátně zdůvodnil svůj závěr. Přestože s tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí, nejedná se o postup, který by byl natolik extrémní, že by zásah Ústavního soudu jakkoli ospravedlnil.
Ústavní soud proto považuje ústavní stížností napadaný postup soudů za odůvodněný a ústavně konformní. Soudy dostatečně jasně vysvětlily, jak zvážily všechny navrhované důkazy, odůvodnily své právní názory a vypořádaly se s námitkami stěžovatele, které zopakoval i ve své ústavní stížnosti. Ústavní soud nenalezl žádný extrémní nesoulad vyřčených právních závěrů obecných soudů s jejich skutkovým zjištěním a ani neshledal, že by jejich rozhodnutí byla nepřezkoumatelná či nepředvídatelná v takové míře, že by odůvodňovala jeho zásah.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2013
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu