ECLI:CZ:US:2013:4.US.2230.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2230/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Drahomíry Smutkové a Marty Pavlové, obě právně zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Advokátní kanceláře Hanzlík & partneři Praha 4, Na Hřebenech II 1718/8, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 29. března 2012, č.j. 22 Cad 141/2008-141, a č.j. 22 Cad 142/2008-122, a usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 7. listopadu 2012, č.j. 3 Ads 66/2012-33, a 3 Ads 67/2012-32, a proti usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 14. června 2012, č.j. Nao 43/2012-19, a č.j. Nao 44/2012-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo narušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní přezkum správního rozhodnutí, zakotvený v čl. 36 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na zákonného soudce, zakotvené v čl. 38 odstavci 1 Listiny.
První stěžovatelce byla rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 28. dubna 2009, č.j. 565 213 2409, zamítnuta žádost o vdovský důchod pro nesplnění zákonných podmínek. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. července 2007, č.j. 22 Cad 112/2006-31, následnou správní žalobu první stěžovatelky zamítl. Její kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vyhověl a rozsudkem ze dne 13. března 2008, č.j. 3 Ads 13/2008-51, věc vrátil krajskému soudu zpět k novému projednání. Rozsudkem ze dne 29. ledna 2009, č.j. 22 Cad 141/2008-60, Krajský soud v Brně napadené správní rozhodnutí pro nezákonnost zrušil a věc vrátil České správě sociálního zabezpečení zpět. K následné kasační stížnosti České správy sociálního zabezpečení Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. září 2009, č.j. 3 Ads 49/2009-95, zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k novému rozhodnutí. Dne 29. března 2012 rozhodl Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem č.j. 22 Cad 141/2008-141, tak, že správní žalobu první stěžovatelky zamítl. Ta následně podala kasační stížnost, námitku podjatosti soudců senátu Nejvyššího správního soudu a souběžně podala i ústavní stížnost. Nejprve rozhodl Nejvyšší správní soud o námitce podjatosti usnesením ze dne 14. června 2012, č.j. Nao 43/2012-19, tak, že soudci třetího senátu nejsou vyloučeni z projednávání věci. Usnesením ze dne 7. listopadu 2012, č.j. 3 Ads 66/2012-33, byla kasační stížnost první stěžovatelky odmítnuta jako nepřípustná.
Paralelně probíhalo řízení druhé stěžovatelky, dcery první stěžovatelky, které Česká správy sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 28. dubna 2009, č.j. 875 429 4252, zamítnula žádost o sirotčí důchod pro nesplnění zákonných podmínek. Správní žalobu Krajský soud v Brně zamítl rozsudkem ze dne 31. července 2007, č.j. 22 Cad 113/2006-26. Kasační stížnosti druhé stěžovatelky Nejvyšší správní soud vyhověl a rozsudkem ze dne 13. března 2008, č.j. 3 Ads 14/2008-46, věc vrátil krajskému soudu zpět k novému projednání. Rozsudkem ze dne 29. ledna 2009, č.j. 22 Cad 142/2008-54, Krajský soud v Brně napadené správní rozhodnutí pro nezákonnost zrušil a věc vrátil České správě sociálního zabezpečení zpět. K její následné kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. září 2009, č.j. 3 Ads 50/2009-89, rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil k novému rozhodnutí. Dne 29. března 2012 rozhodl Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem č.j. 22 Cad 142/2008-122, jímž správní žalobu druhé stěžovatelky zamítl. Následovala další kasační stížnost, námitka podjatosti soudců senátu Nejvyššího správního soudu a souběžně i ústavní stížnost. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 14. června 2012, č.j. Nao 44/2012-19, soudce třetího senátu nevyloučil z projednávání věci, a usnesením ze dne 7. listopadu 2012, č.j. 3 Ads 67/2012-32, kasační stížnost druhé stěžovatelky jako nepřípustnou odmítnul.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítly, že napadená rozhodnutí krajského soudu a jemu předcházející rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou z hlediska řešené materie toliko formální, aniž by se vypořádaly se všemi stěžovatelkami předloženými námitkami. Rozhodnutími Nejvyššího správního soudu ze dne 29. října 2009 bylo porušeno právo na zákonného soudce, aniž by tento zásah jakkoliv specifikovaly. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost podaly ještě předtím, než o jejich kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud, respektive dříve, než bylo rozhodováno o jejich námitce podjatosti členů třetího senátu Nejvyššího správního soudu, požádaly stěžovatelky o přerušení řízení do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, přičemž ve svém podání současně odkázaly na argumentaci uvedenou v kasační stížnosti ze dne 7. května 2012.
S ohledem na popsané okolnosti proto navrhly, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně, následná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení.
Ústavní soud, aniž by přerušil řízení, vyčkal rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisů Krajského soudu v Brně sp. zn. 22 Cad 141/2008 a sp. zn. 22 Cad 142/2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatelek se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedly, v čem měl citovaný zásah spočívat. Jak je již výše uvedeno, stěžovatelky odkázaly na argumentaci uvedenou v kasační stížnosti. Zde považuje Ústavní soud za nezbytné poukázat na zcela odlišný charakter řízení před správními soudy a Ústavním soudem, a z toho odvozené požadavky na opravný prostředek respektive ústavní stížnost.
Ústavní soud totiž představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Jak již výše zmíněno, stěžovatelky brojily svým podáním proti budoucímu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o podjatosti soudců (řízení sp. zn. Nao 43/2012 a sp. zn. Nao 44/2012), aniž by následně poté, co bylo rozhodnuto, jakkoliv specifikovaly, v čem mělo dojít k zásahu do zaručených práv.
Z kasační stížnosti plyne přesvědčení stěžovatelek o podjatosti soudců třetího a šestého senátu, kteří měli svůj vztah k věci prezentovat v předchozím rozhodnutí ve věci sp. zn. 3 Ads 49/2009 a sp. zn. 3 Ads 50/2009, a dále ve věci sp. zn. 6 Ads 22/2006, což je judikát, na který ve svých rozhodnutích třetí senát odkázal. Tím, podle přesvědčení stěžovatelek, vyjmenovaní soudci dali najevo svůj vztah na právní povahu Evropského zákoníku sociálního zabezpečení, č. 90/2001 Sb.m.s., (dále jen "Evropský zákoník"). Proto stěžovatelky odkázaly na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Nd 309/2008, který připustil vyloučení soudce pro podjatost pro dřívější vztah k obdobným věcem. Jejich interpretace, respektive z ní plynoucí požadované rozhodování, je však založeno na velice extenzivním výkladu uvedeného judikátu, jehož popsaná aplikace by byla sto v brzké době vyloučit všechny soudce všech soudů v jakékoliv věci. Fakticky judikát správně předpokládá nezávislé a objektivní posuzování možné podjatosti a nikoliv její automatickou aplikaci. Pokud tedy Nejvyšší správní soud v citovaných řízeních dospěl k závěru, že soudci třetího senátu nejsou vyloučeni, nelze bez dalšího tento závěr zpochybňovat jen dřívějším odkazem na judikaturu.
Stejně tak stěžovatelky presumovaly, že v jejich věci dojde k porušení jejich práv i rozhodnutími o kasačních stížnostech. Poté, co Nejvyšší správní soud vydal dne 7. listopadu 2012 usnesení o odmítnutí kasační stížnosti, stěžovatelky Ústavnímu soudu toliko doručily napadené rozhodnutí, nespecifikovaly však již, v čem má zásah do jejich práv spočívat.
Pokud Nejvyšší správní soud v souladu se zákonem neshledal kasační stížnost jako přípustnou, není možné považovat jeho postup za protizákonný. Pokud nejsou stěžovatelky ochotny akceptovat, že Krajský soud v Brně rozhodl ve věci, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, a v takovém případě zákon možnost podat kasační stížnost vylučuje (§104 odstavec 3 písmeno a) s.ř.s.), není odmítnutí kasační stížnosti samo o sobě tvrzeným zásahem do jejich práv.
Stěžovatelky ve své ústavní stížnosti brojily rovněž proti meritornímu rozhodnutí Krajského soudu v Brně v jejich věcech. První stěžovatelce nebyl přiznán nárok na důchod vdovský, druhé na důchod sirotčí. Stěžovatelky se domáhaly přiznání důchodů s odkazem na Evropský zákoník. Jsou přesvědčeny, že vnitrostátní úprava problematiky je v rozporu s Evropským zákoníkem a, s ohledem na čl. 10 Ústavy, je proto namístě postupovat přímo podle Evropského zákoníku a nikoliv podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), podle nějž byly žádosti stěžovatelek Českou správnou sociálního zabezpečení odmítnuty. Stěžovatelky neakceptovaly výklad provedený správním orgánem, ani potvrzení správnosti tohoto postupu správními soudy. Nejvyšší správní soud zavázal Krajský soud v Brně právním názorem i s odkazem na svůj, stěžovatelkami nepřijatý, judikát (sp. zn. 6 Ads 22/2006). Přitom se dostatečně zabýval i aplikační předností mezinárodní smlouvy, závazné dle čl. 10 Ústavy, před vnitrostátním předpisem, ve vztahu k přímé aplikovatelnosti takové smlouvy. Stěžovatelky opakovaně odkazovaly na mezinárodní pramen, aniž by byly sto posoudit, že konkretizace relativně abstraktních pojmů Evropského zákoníku je přímo jím svěřena vnitrostátní úpravě, bez které by jinak nebylo možno určit základní náležitosti; například komu přísluší nárok na dávku a v jaké výši a jiné. Jak správní orgán, tak i správní soudy přitom odkázaly na čl. 1 Evropského zákoníku, který je pro jeho interpretaci nezbytný.
Stěžovatelky tedy ve své ústavní stížnosti neuvedly žádnou okolnost, která by prokázala, že postup správních soudů v jejich věcech byl v rozporu s jejich zaručenými základními právy. Stěžovatelky toliko takový zásah tvrdily, přičemž jejich argumentace byla založena na opakování svých požadavků a neakceptování rozhodnutí správního orgánu a soudů. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisů krajského soudu patrné, soudy se řádně zabývaly přezkumem správního rozhodnutí a zejména Nejvyšší správní soud jasně vysvětlil, proč požadavky stěžovatelek není možno akceptovat. Soudy přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkami tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu