ECLI:CZ:US:2013:4.US.2266.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2266/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele Leoše Trefného, zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem Tyršova 1714/27, Ostrava - Moravská Ostrava, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2936/2011-265 ze dne 11. 4. 2012, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Co 102/2011-237 ze dne 19. 4. 2011 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 10 C 197/2008-185 ze dne 14. 12. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 6. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 20 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 90 Ústavy České republiky.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") sp. zn. 10 C 197/2008 Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozsudkem č. j. 10 C 197/2008-185 ze dne 14. 12. 2010 zamítl žalobu stěžovatele o určení, že rozhodnutí členské schůze Mysliveckého sdružení Bruzovice (dále jen "vedlejší účastník") ze dne 1. 7. 2008 o vyloučení stěžovatele ze sdružení bylo neplatné. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, nicméně Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 42 Co 102/2011-237 ze dne 19. 4. 2011 rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2936/2011-265 ze dne 11. 4. 2012 odmítnuto jako nepřípustné z důvodu absence otázky zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "občanský soudní řád"), ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Stěžovatel napadl výše uvedená rozhodnutí okresního, krajského a Nejvyššího soudu ústavní stížností, v níž namítal, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, jakož i právo se svobodně sdružovat. Dle stěžovatele vycházely obecné soudy z chybných skutkových zjištění, v jejichž důsledku pak dospěly k nesprávnému závěru o nedůvodnosti předmětné žaloby. Stěžovatel uvedl, že v řízení před obecnými soudy uplatnil dva okruhy námitek, a to že nebyl naplněn deklarovaný důvod pro vyloučení ze sdružení a současně, že členská schůze, na níž bylo o vyloučení rozhodnuto, byla svolána v rozporu se stanovami. Obecným soudům v této souvislosti vytkl, že předložené listinné důkazy, zejména zápis z členské schůze ze dne 27. 5. 2008 a zápis z členské schůze ze dne 1. 7. 2008, interpretovaly v rozporu s jejich jazykovým vyjádřením; dovozovaly tak skutečnosti, které z těchto zápisů nevyplývaly, a nepřípustně nahrazovaly a doplňovaly projevy vůle vedlejšího účastníka. Krajský soud dle stěžovatele dále pochybil v tom smyslu, že se řádně nevypořádal s odvolacími námitkami, když toliko odkázal na odůvodnění rozsudku okresního soudu. Nejvyšší soud pak zcela pominul otázku výtky, která měla být stěžovateli udělena, ačkoliv se jednalo o otázku rozhodnou pro posouzení, zda bylo rozhodnutí o vyloučení stěžovatele ze sdružení přijato v souladu se stanovami. Stěžovatel na podporu své argumentace odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 218/09 a navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání.
Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatele se závěrem obecných soudů, že k vyloučení ze sdružení došlo v souladu se stanovami vedlejšího účastníka. K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory. Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se otázkou, kterou stěžovatel předestřel, řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí stěžovatelovy žaloby, resp. odmítnutí jeho dovolání, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat.
K námitkám stěžovatele, vztahujícím se k nedostatku odůvodnění ze strany odvolacího a dovolacího soudu, Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, sice obecné soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nicméně tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Za situace, kdy se odvolací námitky kryjí co do své podstaty s argumentací, kterou již účastník uplatnil v řízení před nalézacím soudem, je odkaz na rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný. Dovolací soud pak, s ohledem na konstrukci příslušného mimořádného opravného prostředku, hodnotil uplatněné námitky především z hlediska, zda tyto směřují k řešení otázky, jež má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012]. Otázka, zda konkrétním jednáním stěžovatele bylo či nebylo naplněno příslušné ustanovení stanov vedlejšího účastníka, zjevně potřebný judikatorní přesah postrádá; ani v tomto ohledu tedy nelze mít za to, že by se Nejvyšší soud s argumentací stěžovatele dostatečně nevypořádal.
Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že jej stěžovatel prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené převážně na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěl do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu