ECLI:CZ:US:2013:4.US.2298.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2298/13
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Miroslava Masláka, toho času ve Vazební věznici Olomouc, právně zastoupeného Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře LANG, Brno, Dvořákova 14, směřující proti postupu ve věci a usnesením Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně ze dne 12. června 2013, č.j. 61 T 7/2013-3701, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. července 2013, sp. zn. 2 To 73/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odstavcích 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 5 odstavcích 1, 3 a 4 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Citovaným usnesením Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně rozhodl podle §72 odstavce 3 trestního řádu o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů dle §67 písmen a) a c) trestního řádu, a dále zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby. Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel stížností, kterou Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s napadenými rozhodnutími. Popsal jak soudy rozhodovaly o jeho vazbě. Dne 27. listopadu 2012 bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro spáchání pokusu pokračujícího zvláště nebezpečného zločinu vydírání podle §175 odstavce 1 a 2 písmene a) a c) a odstavce 3 dílem podle písmene a) a c) trestního zákoníku, a dále pokračujícího přečinu porušování domovní svobody podle §178 odstavců 1 a 3 trestního zákoníku, trestného činu šíření poplašné zprávy podle §357 odstavců 1 a 2 trestního zákoníku a nedovoleného ozbrojování podle §279 odstavce 1 trestního zákoníku. Do vazby byl vzat usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 0 Nt 158/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 6 To 585/2012. Dne 12. ledna 2013 požádal stěžovatel o propuštění z vazby, kterou Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 1. února 2013, sp. zn. 0 Nt 201/2013, zamítl, Krajský soud v Brně, pobočka Zlín usnesením ze dne 26. února 2013, sp. zn. 6 To 72/2013, zamítl následnou stížnost. S ohledem na toto stížnostní rozhodnutí mělo, podle stěžovatele, další rozhodnutí o vazbě být vydáno nejpozději do 26. května 2013.
Dne 22. května 2013 podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka ve Zlíně, obžalobu. O ponechání stěžovatele ve vazbě pak rozhodl citovaným usnesením krajský soud teprve dne 12. června 2013, ve spojení s napadeným usnesením vrchního soudu.
Stěžovatel má za to, že o jeho vazbě nebylo rozhodnuto v zákonné lhůtě dané v ustanovení §72 odstavci 1 trestního řádu, podle které je nutné rozhodnout nejpozději do tří měsíců od právní moci předchozího rozhodnutí. Postupem soudů v jeho věci tak došlo k zásahu do jeho zaručených práv. Soudy jej ponechaly ve vazbě a současně zamítly jeho žádost o propuštění z vazby i přes absenci soudního titulu vazby v době od 27. května 2013 do 12. června 2013, porušily právo na zákonnost vazby. Vrchní soud nevypořádáním se se stížností, a krajský soud rozhodnutím o žádosti o propuštění z vazby ze dne 29. dubna 2013, porušily právo stěžovatele na urychlené projednávání vazebních věcí. Proto stěžovatel navrhl, aby se Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, Krajskému soudu v Brně, pobočce ve Zlíně přikázal propustit stěžovatele z vazby a oběma soudům zakázal pokračovat v porušování základních práv a svobod stěžovatele.
K věci si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení. Předseda senátu Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně Ústavnímu soudu jednou větou sdělil, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci Ústavnímu soudu sdělil, že ústavní stížnost je jen opakováním námitek užitých již ve stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu, s nimiž se vrchní soud vypořádal, a proto navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Ani jedno z vyjádření neobsahovalo nové informace, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice nepředkládal.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Čtvrtý senát Ústavního soudu především konstatuje fakt, že stěžovatel podal proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 12. června 2013, č.j. 61 T 7/2013-3701, samostatnou ústavní stížnost, která je vedena pod sp. zn. III. ÚS 1726/13, o které doposud nebylo rozhodnuto.
Novelou trestního řádu č. 459/2011 Sb., byla od ledna 2012 svěřena pravomoc rozhodovat o vazbě pouze soudu, a to v rámci vazebního zasedání. Toto zpřísnění rozhodování o vazbě pak pečlivě rozlišuje posuzování vazby do doby před podáním obžaloby a po podání obžaloby. Z pohledu stěžovatele se může toto rozlišování jevit jako nepřiměřeně přísné, případně subjektivně nespravedlivé, nicméně zákonná úprava není v rozporu se základními právy chráněnými ústavními zákony. K této otázce se však již řádně vyjádřily obecné soudy, především pak krajský soud, přičemž i stížnostní soud potvrdil, že lhůty stanovené v ustanovení §72 trestního řádu byly respektovány.
Jak již výše uvedeno, o vazbě stěžovatele rozhodl soud dne 26. února 2013, a pokud by nedošlo k podání obžaloby, bylo by na místě rozhodnout do 26. května 2013. Podáním obžaloby však započal, dle §72 odstavce 3 trestního řádu, běh nové, třiceti denní lhůty, v jejímž průběhu měl soud o vazbě rozhodnout, což učinil, neboť konec lhůty připadal až na 21. červen 2013. Obecné soudy se při výkladu zmíněných ustanovení nedopustily svévole, a tudíž nenastal důvod zásahu Ústavního soudu do výlučné pravomoci interpretace norem obecnými soudy.
Pokud se týká žádosti o propuštění z vazby, o takovém návrhu je soud povinen rozhodnout bez zbytečného odkladu (§71a trestního řádu) vysvětlil krajský soud ve svém usnesení z 12. června 2013, jaké důvody, spjaté s podáním obžaloby, vedly k tomu, že o žádosti bylo rozhodnuto teprve 40 dní po doručení návrhu státnímu zástupci. Toto vysvětlení považuje Ústavní soud za ústavně konformní a neshledal v projednávané věci tvrzené průtahy v řízení.
Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti ohledně dalšího vývoje řízení i důsledků, které mohou nastat, bude-li obviněný stíhán vazebně či propuštěn. Podnětem pro zrušení napadených vazebních rozhodnutí Ústavním soudem za této situace by mohlo být toliko zcela absentující odůvodnění vazby obviněného či jiný závažný ústavněprávní exces.
Ústavní soud v projednávaném případě neshledal opodstatněnost námitek stěžovatele, které by svědčilo o tom, že by soudy do jeho zaručených základních práv zasáhly napadenými rozhodnutími. Stížnostní soud sdílí oprávněnou argumentaci soudu prvého stupně k důvodnosti a včasnosti rozhodování o vazbě stěžovatele, což krajský soud odůvodnil dostatečně a srozumitelně. V řízení přitom soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ani Vrchního soudu v Olomouci, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu