ECLI:CZ:US:2013:4.US.2315.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2315/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Z. H., zastoupeného Mgr. Blankou Všetičkovou, advokátkou, AK se sídlem ul. 28. října 640, 564 01 Žamberk, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, ze dne 30. 5. 2013 č. j. 14 To 135/2013-463 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. 4. 2013 č. j. 2 T 154/2002-428, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces ústavně zaručeného v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina" a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 154/2002; v tomto trestním řízení byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení §221 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na dobu jednoho roku.
Stěžovatel tvrdil, že trestní stíhání bylo vedeno nezákonně a odsuzující rozsudek spočíval na nesprávném právním posouzení skutku, kterého se nedopustil. Po dobu deseti let se snaží prokázat svoji nevinu a třemi návrhy na obnovu řízení se snaží zvrátit skutková zjištění vytvořená na základě důkazů destruovaných tak, aby směřovaly k jeho odsouzení. Stěžovatel poukázal na to, že v době, kdy měl napadnout svoji manželku J. H., prokazatelně nebyl doma, což bylo svědecky dosvědčeno, policie si však při vyšetření případu počínala nedůsledně, navíc poškozená policii od samého počátku lhala. Stěžovatel podrobně rozvedl, co všechno učinil pro to, aby očistil své jméno, neboť odsuzující rozsudek měl negativní vliv i na jeho vztahy s dětmi. Důvodem jeho opakovaných návrhů na povolení obnovy řízení je snaha prokázat novými důkazy, že hlavní líčení před soudem prvního stupně bylo vedeno špatným směrem, a to i v důsledku nepravdivých svědeckých výpovědí. Stěžovatel usiluje o spravedlivý proces a je přesvědčen, že důkazy předloženými ve třetím návrhu na obnovu řízení lze prokázat nejen extrémní rozpor mezi skutkovým stavem zjištěným soudem a provedenými důkazy, ale i absenci zásadního skutkového zjištění, tj. zda k napadení poškozené vůbec došlo. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel podal podrobné vlastní vylíčení celé věci a připojil svůj náhled na důkazy provedené orgány činnými v trestním řízení a jejich hodnocení.
K ověření stěžovatelových tvrzení si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 2 T 154/2002, ze kterého vyplynulo, že v řízení o povolení obnovy řízení okresní soud vyhověl návrhu stěžovatele a ve veřejném zasedání ho vyslechl. Vyslechl i svědka Josefa Lorence, další návrhy na výslechy svědků a na vypracování znaleckého posudku o zdravotním stavu poškozené však zamítl. Okresní soud v ústavní stížností napadeném usnesení podrobně rozebral jednotlivé návrhy stěžovatele, kterými odůvodňoval povolení obnovy řízení, a vyložil, proč je nepovažoval za nové skutečnosti a důkazy, případně proč některé z navržených důkazů odmítl provést. K ostatním skutečnostem a důkazům provedeným v řízení o povolení obnovy trestního řízení okresní soud uvedl, že neměly žádnou bezprostřední souvislost s jednáním stěžovatele dne 20. 6. 2002 vůči poškozené J. H., a proto nemohly ve spojení se skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit změnu odsuzujícího rozhodnutí; podle soudu stěžovatelem uváděné nové skutečnosti a důkazy nikterak nezpochybnily správnost skutkového stavu věci, jak byl nalézacím soudem dříve zjištěn. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že stěžovatel nepředložil žádný nový dosud neprovedený důkaz, který by podstatným způsobem měnil původně zjištěný skutkový děj. Nově předložený znalecký posudek MUDr. Josefa Pleskota nebyl podle krajského soudu v rozporu s předchozími dvěma znaleckými posudky a nemohl tak přivodit změnu původního rozhodnutí. Shodný závěr přijal krajský soud ve vztahu k listinným důkazům, které se týkaly opatrovnických či civilních řízení, vyjádření poškozené J. H. na adresu stěžovatele, čestným prohlášením J. H. a Boženy Forchtnerové a dalším skutečnostem, podrobně rozvedeným v odůvodnění napadeného usnesení.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení obecný soud nepřezkoumává správnost původního rozhodnutí, nýbrž posuzuje, zda nově předložené skutečnosti či důkazy mohou ve spojení s důkazy původními vést k jinému rozhodnutí v otázce viny a trestu; ne každá nová skutečnost či důkaz jsou proto schopné vyvolat následky předpokládané v §278 tr. řádu. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl trestním soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, může být měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti pouze otázka, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené důkazy nebyly způsobilé důvod obnovy řízení založit. Samotný přezkum hodnocení důkazů a jejich konfrontace se skutkovými zjištěními učiněnými v původním trestním řízení však není v pravomoci Ústavního soudu, který by tímto konáním stavěl do role další instance v systému obecných soudů, což mu nepřísluší. Z hlediska ústavně právního přezkumu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda svá rozhodnutí adekvátně odůvodnily a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. [(srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 178/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 20/33 SbNU 417), usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 (U 19/33 SbNU 409), usnesení sp. zn. III. ÚS 361/07 ze dne 29. 12. 2008, usnesení sp. zn. III. ÚS 3077/07 ze dne 3. 7. 2008 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz].
Ústavní soud ověřil ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, že soud projednal návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, vyslechl ho a vyslechl i svědka Lorence, jehož výpověď měla přinést nové skutečnosti. Soud zvážil návrhy na výslech dalších svědků, provedení listinných důkazů a opatření znaleckého posudku, a poté svoje závěry ústící v zamítavé rozhodnutí přiměřeně odůvodnil. Rovněž Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích věnoval stížnostním námitkám stěžovatele přiměřenou pozornost, řádně a přesvědčivě se s nimi vyrovnal a poté je označil za nedůvodné. Ústavní soud tak považuje napadená rozhodnutí soudů obou stupňů za souladná s ústavními kautelami podle v čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož podstatou, resp. základním principem, je z hlediska ústavních procesních práv mimo jiné i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění svých práv. To se v projednávaném případě nepochybně stalo, neboť z ústavní stížnosti ani z připojených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů předložených v návrhu na povolení obnovy řízení a s právními závěry Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích nezakládá sám o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Podle ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je výlučně na obecných soudech, aby v první fázi řízení o povolení obnovy řízení hodnotily relevanci jim předložených důkazů a dostačujícím způsobem ve svých rozhodnutích osvětlily, proč žalobě nevyhověly.
K namítanému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud uvádí, že Evropský soud pro lidská práva ve své rozhodovací praxi vyloučil aplikaci čl. 6 Úmluvy na řízení o žádosti o přezkoumání pravomocného rozhodnutí v trestním či civilním řízení a podanou stížnost co do čl. 6 označil za neslučitelnou ratione materiae s ustanoveními Úmluvy (srov. např. rozhodnutí o nepřijatelnosti stížnosti v rozsudku ze dne 4. 10. 2007 č. 32772/02 ve věci VGT proti Švýcarsku, publ. in Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 6/2007, str. 350 a násl., srov. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 2696/10 ze dne 7. 10. 2010, dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Argumentaci stěžovatele čl. 6 odst. 1 Úmluvy nepovažoval Ústavní soud za relevantní, neboť rozhodnutím "znovuotevřít" pravomocným rozsudkem již skončené řízení soudy nerozhodují o posouzení oprávněnosti trestního obvinění jednotlivce. Aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho trestní větvi by přicházela v úvahu až v řízení následujícím po povolení obnovy řízení, což však nebyl projednávaný případ.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2013
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu