ECLI:CZ:US:2013:4.US.2595.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2595/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Šárky Hušové, t. č. Vazební věznice Teplice, zastoupené JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem Teplice, Kollárova 18, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 6. 2013 č. j. 7 To 267/2013-126, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť má za to, že jeho vydáním bylo porušeno její základní právo podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí vyplývá, že usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 5. 2013 č. j. 29 Ntm 2/2013-66 bylo rozhodnuto, že se podle §73 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen "trestní řád") vazba stěžovatelky nahrazuje dohledem probačního úředníka a podle §77 odst. 2 trestního řádu se stěžovatelka propouští ze zadržení na svobodu. Proti tomuto usnesení podal ihned po jeho vyhlášení stížnost státní zástupce, na jejímž základě Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí Okresního soudu v Teplicích zrušil a znovu rozhodl tak, že podle §68 odst. 1 trestního řádu z důvodu uvedených v §67 písm. c) trestního řádu se stěžovatelka bere do vazby a podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu se vazba nenahrazuje dohledem probačního úředníka.
Stěžovatelka je stíhána pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), pro pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a §145 odst. 1 trestního zákoníku, vše ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ihned po svém propuštění ze zadržení začala spolupracovat s Mediační a probační službou, sama požádala o namátkové testování na přítomnost alkoholu v těle, učinila i kroky vedoucí k náhradě škody a písemně se poškozeným omluvila. Podle stěžovatelky měl Krajský soud v Ústí nad Labem, pokud hodlal zásadním způsobem změnit rozsudek Okresního soudu v Teplicích v její neprospěch, nařídit vazební zasedání a stěžovatelku vyslechnout. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 969/11 a I. ÚS 1129/13.
S ohledem na přední postavení osobní svobody (do níž bylo napadenými rozhodnutími aktuálně zasaženo) v katalogu základních práv a svobod projednal Ústavní soud návrh - v souladu s vlastní ustálenou rozhodovací činností - přednostně mimo pořadí.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje, že je zásadně věcí trestních soudů posuzovat, zda je vazba opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze v případech, v nichž rozhodnutí soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96).
Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 161/04, I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Napadené rozhodnutí tyto závěry plně respektuje. Argumentace krajského soudu je logická a srozumitelná a nelze v ní nalézt žádné ústavněprávní deficity nebo zjevná interpretační pochybení. Krajský soud přezkoumal podle §147 odst. 1 trestního řádu správnost všech výroků napadeného usnesení, včetně řízení předcházejícího napadenému usnesení. V odůvodnění svého usnesení mimo jiné uvedl, že stěžovatelka byla již dříve odsouzena pro přečiny výtržnictví a násilí proti úřední osobě spáchané pod vlivem alkoholu, tedy je evidentní fakt, že má sklony k požívání alkoholu a následnému násilnému jednání. Nelze tedy vyloučit, že by opět došlo k násilnému jednání z její strany pod vlivem požitého alkoholu a uvolnění agrese, přičemž dohled probačního úředníka by těžko měl požadovaný efekt, pokud jej nemělo ani její předchozí odsouzení za jiné podobné jednání. Krajský soud konstatoval, že důvod vazby předstižné je dán jednáním zakládajícím její trestní stíhání, tedy jde nikoli o hypotetickou, do budoucna zaměřenou obavu, ale již o konstataci o naplnění obav citovaných v §67 písm. c) trestního řádu, tedy opakovaného násilného jednání, a to v případě přečinu výtržnictví podle §358 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, což činí trestní stíhání ještě důvodnějším a vazební důvody o to pádnější. Ústavní soud v dalších konkrétních podrobnostech odkazuje na napadené odůvodnění krajského soudu.
Jak vyplývá z uvedeného, Krajský soud v Ústí nad Labem podložil svá rozhodnutí zcela konkrétními důvody, které jsou ústavně akceptovatelné. Ústavní soud nadto připomíná, že na základě jeho konstantní judikatury k naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby a tím i k ústavněprávně souladnému odůvodnění může stačit v závislosti na individuální okolnosti konkrétního případu i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000 či III. ÚS 566/03).
K námitce stěžovatelky týkající se tvrzení, že krajský soud pochybil, neboť přijal napadené usnesení bez konání vazebního zasedání, Ústavní soud uvádí, že vzhledem ke krátkému časovému úseku mezi přijetím obou rozhodnutí (okresní soud vydal své usnesení ve vazebním zasedání konaném dne 23. 5. 2013, usnesení krajského soudu bylo vydáno dne 27. 6. 2013) krajský soud rozhodl v intencích §73d odst. 3 trestního řádu. Pokud se jedná o odkaz stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 969/11 a I. ÚS 1129/13, Ústavní soud neshledal tyto odkazy pro daný případ relevantními, neboť uvedené nálezy se týkaly odlišné situace.
Ústavní soud, jak vyplývá z výše uvedeného, neshledal v postupu krajského soudu při rozhodování o stěžovatelčině vazbě porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý (řádný) proces.
Tento závěr nikterak nepředjímá výsledek meritorního rozhodnutí o vině a trestu. Stěžovatelka má i nadále otevřeny všechny cesty, které jí trestně procesní předpisy poskytují, aby v rámci trestního řízení, které dosud není pravomocně skončeno, uplatnila veškerá zákonná práva na obhajobu.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu