ECLI:CZ:US:2013:4.US.2649.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2649/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Jaroslava Glatta, právně zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Kazdou, Palackého třída 223/5, Nymburk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 č. j. 20 Cdo 3451/2012-2011, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2012 č. j. 20 Co 23/2012 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 5. 10. 2011 č.j. 7 C 105/2009-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 28. 8. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Na základě směnečného platebního rozkazu ze dne 30. 12. 2002 č. j. 61 Sm 192/2002-6 a vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2004 č. j. 49 Cm 68/2003-26 bylo vydáno usnesení Okresního soudu v Nymburku ze dne 23. 11. 2005 č. j. 8 Nc 6014/2005-5, kterým byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele, a to ve prospěch oprávněných Rudolfa Horny a Lubomíra Dlouhého. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Tomáš Pospíchal, který dne 29. 11. 2005 vydal exekuční příkaz a rozhodl o provedení exekuce prodejem předmětných nemovitostí vedených u katastrálního úřadu Nymburk na LV č. X. Dne 17. 8. 2009 podal stěžovatel u Okresního soudu v Nymburce návrh na vyloučení nemovitostí vedených na LV č. X z výkonu rozhodnutí. Rozsudkem jmenovaného okresního soudu ze dne 30. 11. 2009 č. j. 7 C 105/2009-24 byla žaloba o vyloučení nemovitosti zamítnuta. K odvolání stěžovatele byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Dne 15. 4. 2011 podal stěžovatel k příslušnému okresnímu soudu žalobu na obnovu řízení o vyloučení nemovitosti z exekuce, neboť dospěl k závěru, že v době rozhodování obecných soudů o vyloučení nemovitosti z exekuce existovaly důkazy, jež vyšly najevo až po skončení předchozího řízení a které mají vliv na jeho konečné rozhodnutí. Stěžovatel uvádí, že své závěry o nových skutečnostech odůvodnil tím, že předložil soudu výpis z katastru nemovitostí ze dne 13. 4. 2011, z něhož lze zjistit, že žalobce není zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí. Dále namítal, že byla v minulosti uzavřena pojistná smlouva, kterou uzavřel s pojišťovnou Generali a.s. Pavel Kreml s udanou adresou N., přičemž stěžovatel nikdy nedal souhlas přihlášením jmenovaného k trvalému pobytu na dané adrese. Novým důkazem je podle stěžovatele i faktura sdružení Semiramis, na níž je jako dodací adresa opět uvedena adresa stěžovatele, který však s uvedenou firmou nikdy nejednal. V ústavní stížnosti napadeném usnesení okresního soudu byl návrh na obnovu řízení zamítnut s tím, že uvedené důkazy jsou zcela nedůvodné. K podání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze o podaném odvolání tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud ve věci podané dovolání odmítl, neboť ve věci neshledal věc zásadního právního významu. Podle náhledu stěžovatele se obecné soudy jeho věcí řádně nezabývaly, když mimo jiné opomenuly jeho argumentaci stran ustanovení §133a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že se soudy předmětným případem řádně zabývaly, zhodnotily skutkový stav věci a závěry, k nimž dospěly, řádně odůvodnily. Skutečnost, že se stěžovatel s provedeným hodnocením důkazů subjektivně neztotožňuje, protiústavnost rozhodnutí nezakládá. Za zcela zásadní je v souvislosti s posuzováním předmětného případu třeba považovat závěr obecných soudů, podle nichž byl stěžovatel ke dni rozhodování soudu vlastníkem dotčených nemovitostí a z toho důvodu neměl aktivní legitimaci k podání návrhu na vyloučení nemovitosti z výkonu exekuce. Namítá-li stěžovatel diskriminaci podle ustanovení §133a o. s. ř., nebývá než uvést, že k diskriminaci může vždy docházet jen na základě určitého diskriminačního kritéria, které však stěžovatel ve svém návrhu blíže nespecifikoval.
Namítá-li stěžovatel odepření spravedlnosti, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu