ECLI:CZ:US:2013:4.US.2820.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2820/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele H. A., Věznice P. O. BOX 335, Plzeň - Bory, právně zastoupeného advokátkou Lucií Vlkovou, Bezručova 29, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2013 č. j. 7 To 204/2013-104 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2013 č. j. 3 T 89/2013-81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 9. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, který měl spáchat tím, že se neoprávněně zdržoval na území České republiky, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, a to okamžitě ústně do protokolu. Ihned poté soud prvého stupně stěžovatele poučil o tom, že je nutné odvolání písemně odůvodnit a následně se dostavit k veřejnému zasedání o projednání odvolání. Stěžovatel nebyl soudem prvního stupně informován o tom, že i za takovéto situace, kdy mu sice byl v minulosti uložen trest vyhoštění, avšak jeho povinnost doplnit odvolání a účastnit se na veřejném zasedání byla zcela jednoznačná, je povinen dočasně opustit ČR, např. do nějakého sousedního státu a tam setrvat až do doby nařízeného veřejného zasedání. Tato varianta nebyla pro stěžovatele myslitelná, neboť je původem z Alžíru, kde mu hrozí trest smrti a rovněž tam nemá žádné sociální vazby a možnost obživy, neboť jeho rodina žije v České republice. Stejně tak nemohl stěžovatel vycestovat do žádné sousední země, neboť v nich nemá bydliště a jakoukoliv možnost kontaktovat obhájce. Stěžovatel má za to, že obecné soudy zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva na obhajobu ve smyslu čl. 3 odst. 1 potažmo čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že byl potrestán za to, že se zdržoval na území ČR, když měl uplatňovat základní právo zaručené mu Listinou. Stěžovatel je toho názoru, že nemohl vědět, že musí dočasně odcestovat. Je to příslušník cizího státu a nemůže znát právo v takovém rozsahu jako občan ČR. Navíc tím, že se zdržuje v ČR, si pouze zachraňuje holý život.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Namítá-li stěžovatel porušení zásad spravedlivého procesu, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Obecné soudy se věcí stěžovatele zabývaly a své právní závěry odůvodnily ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že je stěžovatel cizím státním příslušníkem a tudíž nezná český právní řád, není podstatné, neboť mu byla v minulosti uložena povinnost opustit území ČR, které však nerespektoval. Vedení trestního řízení pro maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání nemá odkladný účinek. Stěžovatel neuvedl žádné relevantní důvody, pro které by nemohl odcestovat do některého ze sousedních států. Tvrzení, podle něhož by měl ztíženu možnost kontaktovat svého obhájce, považuje Ústavní soud za liché, neboť v současné době se mu nabízí hned několik způsobů, kterými lze komunikovat na dálku a navíc, jak plyne z napadených rozhodnutí obecných soudů, stěžovatel svého práva - nechat se zastoupit advokátem - nevyužil.
Za daného stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu