ECLI:CZ:US:2013:4.US.3173.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3173/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele Jana Hájka, t. č. ve Vazební věznici v Ostravě, zastoupeného JUDr. Janem Skřipským, Ph.D., advokátem se sídlem Sokolská 21, Ostrava, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 64/2013-3641 ze dne 20. 8. 2013 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 34 T 7/2012-3607 ze dne 19. 7. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 10. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením č. j. 34 T 7/2012-3607 ze dne 19. 7. 2013 zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a nepřijal návrh na nahrazení vazby písemným slibem, dohledem probačního úředníka, zárukou důvěryhodné osoby za další chování obžalovaného a peněžitou zárukou ve výši 1.500.000,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl usnesením č. j. 4 To 64/2013-3641 ze dne 20. 8. 2013 jako nedůvodnou.
Stěžovatel napadl usnesení krajského a vrchního soudu ústavní stížností, v níž namítal, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 9 odst. 1 a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Vazební důvod dle §67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), na němž je předmětná vazba založena, nebyl dle názoru stěžovatele podepřen žádnými konkrétními skutečnostmi, s výjimkou hrozby uložení vysokého trestu odnětí svobody, kterážto okolnost sama o sobě nepostačuje. Obecné soudy při předchozím rozhodování opakovaně poukazovaly na skutečnost, že stěžovatel při zadržení kladl odpor; stěžovatel tak nicméně činil pouze do doby, než seznal, že nejde o přepadení, nýbrž o legitimní zásah Policie České republiky. Stěžovatel uvedl, že v této souvislosti navrhl provést důkaz výslechem svědka kpt. Sýkory, který byl zásahu přítomen, avšak obecné soudy tento návrh neakceptovaly, resp. svědka v hlavním líčení vyslechly, ale nikoliv k okolnostem zadržení stěžovatele. O důvodnosti obav stěžovatele z útoku vyděračů přitom svědčilo šetření ve věci vedené PČR UOOZ Praha pod č. j. UOOZ-2306/TČV-2012-290010, v níž stěžovatel vystupuje jako poškozený. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že svědkyně Ivana Březinová, která je obviněna z obdobných skutků, je stíhána na svobodě, zatímco on je držen již téměř dva roky ve vazbě. Dle přesvědčení stěžovatele je zcela zřejmé, a to i z formulací, jimiž obecné soudy odůvodnily nepřijetí návrhů na nahrazení vazby slibem, zárukou nebo dohledem probačního úředníka, že v jeho případě slouží vazba výlučně jako prostředek, jímž je donucován k doznání. Svědci jsou vyslýcháni liknavě, důkazní návrhy obhajoby jsou bezdůvodně zamítány. Stěžovatel navrhl, aby si Ústavní soud vyžádal z věznice jeho zdravotnickou dokumentaci, která svědčí o tom, že má vážné zdravotní problémy, jež jsou vězeňským lékařem bagatelizovány. I toto je součástí nátlaku na stěžovatele, aby se doznal. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby se Ústavní soud věcí zabýval mimo pořadí jakožto věcí naléhavou ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu a aby rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k posouzení námitek v ní obsažených.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře mnohokrát zdůraznil, že netvoří součást soustavy obecných soudů a není proto oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací pravomoci a přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Tato maxima by byla prolomena pouze tehdy, jestliže by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, k čemuž by v případě vazebních rozhodnutí došlo zejména tehdy, nebylo-li by rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže by tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby byly v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 6, nález č. 88, str. 145 a násl.).
V nyní projednávané posuzované věci nic takového zjištěno nebylo. Obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí poukazem na hrozbu vysokého trestu, kterou krajský soud ve svém rozhodnutí individualizoval tak, že vzhledem k okolnostem případu lze očekávat uložení trestu odnětí svobody ve výši kolem osmi let. Jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, za těchto okolností může být hrozba vysokého trestu sama o sobě onou konkrétní skutečností, jež zakládá důvodnou obavu ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu, že obviněný uprchne či se bude skrývat (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, nález č. 48, str. 3 a násl. nebo nález sp. zn. IV. ÚS 3294/09 ze dne 17. 5. 2011, publikovaný tamtéž, svazek 61, nález č. 93, str. 447). Od této skutečnosti se pak odvíjí i nedůvodnost dalších uplatněných námitek, neboť existuje-li v případě stěžovatele zákonný vazební důvod, pak nelze okolnost, že je stěžovatel na jeho základě držen ve vazbě, považovat za donucování stěžovatele k doznání. Je třeba podotknout, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval argumentaci, kterou již uplatnil v řízení o opravném prostředku a s níž se obecné soudy řádně vypořádaly. Jelikož Ústavní soud neshledal nic, co by mohl z ústavněprávního hlediska obecným soudům vytknout, nepříslušelo mu jejich závěry jakkoliv přehodnocovat.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu