ECLI:CZ:US:2013:4.US.3271.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3271/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. Martina Bíny, zastoupeného JUDr. Světlanou Pecháčkovou, advokátkou se sídlem na adrese Pardubice, Pernštýnská 16, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 30. srpna 2011 č. j. 22 Co 76/2011-31, výroku I. a proti usnesení soudního exekutora JUDr. Ivana Erbena, Exekutorský úřad 021 Praha 8 ze dne 5. srpna 2010 č. j. 021 EX 3335/09-10, výroku II., spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. listopadu 2011 a doplněnou podáním ze dne 13. ledna 2012, se stěžovatel podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených výroků napadených rozhodnutí z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní stížnost spojil stěžovatel i s návrhem na spojení věcí vedených Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 1898/11, I. ÚS 2680/11 a IV. ÚS 2947/11 s předmětným řízením a s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených výroků obou usnesení podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 5Exe 15/2010 bylo zjištěno, že usnesením Exekutorského úřadu 021 Praha 8, napadeným ústavní stížností, zaniklo pověření exekutora JUDr. Ivana Erbena k provedení exekuce podle usnesení o nařízení exekuce vydaném Okresním soudem ve Svitavách ze dne 6. dubna 2010 č. j. 5Exe 15/2010-24, exekuce byla zastavena (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit právnímu zástupci oprávněné náhradu nákladů řízení ve výši 3 420,- Kč (výrok II.). K odvolání podanému stěžovatelem proti výroku II. byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, rovněž napadeným ústavní stížností, odvoláním napadený výrok II. potvrzen (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že je proti němu vedeno vícero exekucí podaných k vymáhání výživného nezletilých dětí stěžovatele, přičemž matka dětí podává samostatné návrhy na každé dítě za jednotlivé kalendářní měsíce, přestože výživné z jeho strany bylo zaplaceno předem. Okresní soud ve Svitavách na návrh stěžovatele nesloučil jednotlivá exekuční řízení a podle názoru stěžovatele nebyla napadená rozhodnutí dostatečně odůvodněna, neboť ve věci rozhodující soudy se nevypořádaly s námitkami stěžovatelem vznesenými, zejména s otázkou důvodnosti exekuce. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí vydaná Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 2780/10, II. ÚS 1846/09, IV. ÚS 2795/09 a II. ÚS 828/06.
Ústavní soud doručil ústavní stížnost k podání vyjádření soudnímu exekutorovi a matce nezletilých dětí.
Soudní exekutor ve svém vyjádření ze dne 23. února 2012 uvedl, že nemůže nijak ovlivnit, jakým způsobem oprávněný návrh na exekuci podá. K tomu stěžovatel uplatňoval v různých řízeních různé opravné prostředky a proto spojení věci ani fakticky možné nebylo, neboť jednotlivé exekuce byly v nejrůznějších procesních stadiích. Soudní exekutor proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné.
Matka nezletilých dětí ve svém vyjádření ze dne 23. února 2012 uvedla, že stěžovatel dlouhodobě neplatil soudem stanovené výživné, ačkoli tvrdí opak. Stěžovatel přitom podává opakované návrhy na změnu výchovy a výživy nezletilých dětí a následně je opakovaně bere zpět těsně před zahájením jednání ve věci samé, přičemž s oběma dětmi již několik let nekomunikuje a plnění jeho vyživovací povinnosti je často nepravidelné a dochází k němu se zpožděním. Matka nezletilých dětí rovněž nesouhlasila s odložením vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť je to právě stěžovatel, který vystavuje svými postoji své nezletilé děti nebezpečí značné újmy.
Stěžovatel doručil Ústavnímu soudu dne 6. února 2013 repliku k podaným vyjádřením, které mu Ústavní soud zaslal na vědomí. K vyjádření matky nezletilých dětí stěžovatel uvedl, že předmětem stížnosti je právě její postup při opakovaném podávání návrhů na výkon rozhodnutí. Stěžovatel rovněž vyslovil nesouhlas s jejím tvrzením o nebezpečí hmotné nouzi, kterému jsou nezletilé děti údajně vystaveny. K vyjádření soudního exekutora stěžovatel uvedl, že exekutor je povinen postupovat účelně a dbát přitom ochrany práv účastníků řízení i třetích osob a proto mu podle názoru stěžovatele nic nebránilo spojit jednotlivá exekuční řízení nařízená z téhož vykonatelného právního titulu, když tak již neučinil soud.
Ústavní soud přezkoumal tvrzený zásah do práv stěžovatele z hlediska namítaného porušení tvrzených ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko jejich ústavnost, konstatuje, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele nedošlo.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [článek 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [článek 83, článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11 a IV. ÚS 271/2000 in http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel polemizuje se závěry, které vyvodil krajský soud a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných základních práv, neshledal. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že ve věci rozhodující soud se námitkami stěžovatele zabýval a své rozhodnutí s přihlédnutím k charakteru sporu náležitě odůvodnil. V jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto postačí na obsah odůvodnění tohoto napadeného rozhodnutí odkázat.
Posouzení věci jak soudním exekutorem, tak i krajským soudem, nevybočuje dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávních limitů. Ústavní soud v této konkrétní věci ani neshledal důvod ke sloučení věci s dalšími ústavními stížnostmi, jak stěžovatel navrhoval, ani k odložení vykonatelnosti napadených výroků obou usnesení podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Tyto závěry pak nejsou v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu, na která stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal, neboť na nyní projednávanou věc stěžovatele, která vykazuje zcela zásadní odlišnosti, nedopadají.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43odst. 3 zákona o Ústavním soudu)
V Brně dne 12. února 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu