ECLI:CZ:US:2013:4.US.3591.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3591/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Stanislava Šoukala, právně zastoupeného advokátem Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2012 č. j. 54 Co 344/2011 a usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 2. 2011 č. j. 6 C 119/89-599, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 9. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu bylo o nákladech řízení rozhodnuto tak, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 28.125,- Kč a České republice částku 4.892,50 Kč. Stěžovatel napadl rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním, na jehož základě rozhodl krajský soud tak, že napadené usnesení soudu prvního stupně změnil v neprospěch odvolatele a uložil mu zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na náhradě nákladů řízení částku 30.855,- Kč, dále mu pak uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 39.289,50 Kč a dále mu uložil zaplatit vedlejšímu účastníku řízení též částku 960,- Kč, coby náklady odvolacího řízení.
S tímto postupem však stěžovatel zásadně nesouhlasí, neboť rozhodnutím o nákladech řízení byl ukončen soudní spor trvající 23 let. Pokud by v rámci projednávání jeho návrhu nedocházelo k opětovnému rozhodování ve věci a tudíž, pokud by obecné soudy nedělaly chyby, významně by se zkrátila doba projednávání a tím i celkové náklady řízení. Uvedeným způsobem pak dle stěžovatele došlo k extrémnímu nesouladu s obecnými představami procesní spravedlnosti. Procesní neúspěch ve věci přitom potkal nejen stěžovatele, ale též vedlejšího účastníka. Obecné soudy tak měly přistoupit k aplikaci ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. K uloženým nákladům na zpracování znaleckého posudku ve výši 39.289,50 Kč stěžovatel uvedl, že návrh na zpracování znaleckého posudku nevzešel z jeho strany, ale ze strany soudu, který znalecký posudek provedl z vlastní vůle. Navíc tímto znaleckým posudkem bylo zjištěno pochybení státu, spočívající v tom, že nebyla řádně vedena příslušná katastrální mapa. Podle náhledu stěžovatele došlo v předmětném řízení také k porušení ochrany jeho legitimního očekávání. I když si stěžovatel je vědom toho, že civilní předpisy výslovně nezakotvují vydání rozhodnutí v neprospěch odvolatele, je stěžovatel výsledkem odvolacího řízení značně zaskočen, neboť soud druhého stupně se ve svém rozhodnutí zcela zásadním způsobem odchýlil od rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak pro stěžovatele překvapivé. Z výše uvedeného stěžovatel dovozuje, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Dle náhledu Ústavního soudu nebyla v předmětném případě výše uvedená premisa naplněna.
Namítá-li stěžovatel, že předmětné řízení probíhalo neúměrně dlouho, a to celých 23 let, nezbývá než konstatovat, že náklady řízení nemohou být poměřovány celkovou délkou řízení. Nejedná se o kritérium, které by mohlo mít při posuzování otázky nákladů řízení zásadní význam. Pokud stěžovatel nesouhlasí s celkovou délkou soudního řízení, nic mu nebrání, resp. nebránilo využít těch právních institutů, které slouží právě a výhradně k odstranění průtahů v řízení příp. k náhradě způsobené škody. V zásadě však nelze dovozovat souvislost mezi délkou řízení a výší nákladů řízení.
Odkazuje-li stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 414/10, jedná se o poněkud odlišnou procesní situaci, neboť v projednávaném případě si odvolání do nákladů řízení podával sám stěžovatel a byl tedy srozuměn s tím, že rozhodnutí týkající se nákladů řízení bylo zpochybněno odvoláním. Zásada kontradiktornosti řízení tak nebyla narušena. Ve výše zmíněném nálezu byla procesní situace odlišná, neboť, zjednodušeně řečeno, zásada kontradiktornosti řízení byla porušena tím, že soud nezaslal odvolání vedlejšího účastníka stěžovateli a pro toho pak bylo rozhodnutí odvolacího soudu překvapivým. To se však v předmětném případě nestalo.
Namítá-li stěžovatel, že ve věci nebyl aplikován §150 o. s. ř., nutno uvést, že se jedná o ustanovení, k jehož využití mohou obecné soudy přistupovat jen v ojedinělých případech a z toho důvodu pak také musí jeho užití náležitě odůvodnit. Z hlediska ústavněprávního náhledu na věc není rozhodné to, zda obecné soudy využily svého moderačního práva, ale zda jeho případnou aplikaci řádně odůvodnily. Z dikce zákona není soudům uložena povinnost dané ustanovení aplikovat, je jim jen dána možnost odchýlit se od obecné úpravy nákladů řízení, nicméně je vždy na úvaze obecných soudů, zda k aplikaci tohoto ustanovení přistoupí či nikoliv.
Z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu je zřejmé, že tento si byl vědom toho, že stěžovatel bude vnímat rozhodnutí negativně a z toho důvodu přistoupil k jeho velmi podrobné argumentaci, aby bylo zcela zřejmé, jakými úvahami byl při svém rozhodování veden.
Namítá-li stěžovatel odepření spravedlnosti, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu