ECLI:CZ:US:2013:4.US.3623.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3623/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky ZVI, a. s., se sídlem Praha 5, Holečkova 103/31, zastoupené JUDr. Marcelou Vilímkovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Praze, Vinohradská 938/37, proti výrokům III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. srpna 2011 č. j. 15 Co 97/2009-1165, 15 Co 526/2009 za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a Československé obchodní banky, a. s., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, Československá obchodní banka, a. s. (dále jen "ČSOB") se žalobou domáhala na stěžovatelce a dalších žalovaných jako ručitelích (dále jen "ručitelé") zaplacení částky 5.000.000,- Kč, po rozšíření žaloby částky 2.376.282.200,03 Kč a po dalším rozšíření žaloby částky 3.674.098.490,98 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18% ročně z částky 812.365.949,80 Kč od 1. 12. 2007 do zaplacení z titulu údajného ručení za závazek společnosti Zbrojovka Vsetín, a. s. (dále jen "dlužník"). Při opakovaném rozhodování o odvolání ručitelů proti v pořadí druhému rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 2. 7. 2008 č. j. 8 C 259/2002-953 Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. srpna 2011 č. j. 15 Co 97/2009-1165, 15 Co 526/2009 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu vůči stěžovateli zamítl (výrok II.) a ve výroku III. a IV. rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 561.060,- Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 2.110.600,- Kč.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud stanovením uvedené výše náhrady nákladů řízení porušil její právo na soudní ochranu a právní pomoc tím, že jí nepřiznal plnou výši náhrady nákladů řízení i přes plný úspěch stěžovatelky ve věci a toto své rozhodnutí dostatečným způsobem neodůvodnil. Stěžovatelka nemá námitek ke stanovení výše náhrady nákladů řízení za první řízení před okresním a krajským soudem. Nesouhlasí však se stanovením náhrady nákladů řízení v dalším kole projednávání dané věci před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, kdy při zvýšení žalované částky vedlejší účastnicí řízení Krajský soud v Ostravě vycházel při stanovení nákladů řízení v tomto druhém kole z částky 468.000,- Kč, což byla výše ručitelské jistiny k pokrytí úvěru poskytnutého v této výši dlužníkovi. Stěžovatelka má za to, že stanovení náhrady nákladů řízení mělo vycházet z celé hodnoty předmětu řízení, tedy z částky 3.674.098.490,98 Kč a nikoliv z této nižší částky. Vyjadřuje názor, že existuje zásadní rozdíl mezi složením jistiny a příslušenství pohledávky ČSOB vůči dlužníku, tvořeným smluvním úrokem z úvěru a úrokem z prodlení, oproti jistině pohledávky vůči ručitelům, tvořenou veškerými nároky ČSOB vůči dlužníku jako pohledávkou samostatnou. Krajský soud tedy podle názoru stěžovatelky vyšel z nesprávné, a to podstatně nižší hodnoty předmětu řízení, což se nepříznivě promítlo i do výše přiznané náhrady stěžovatelce na odměnu advokáta.
4. Stěžovatelka napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě vytýká v tomto ohledu nedostatečné odůvodnění použití jiné částky než předmětu řízení, z níž vycházel soud při stanovení náhrady nákladů řízení. Domnívá se, že napadený rozsudek trpí ve svých výrocích o nákladech řízení kvalifikovanými vadami v důsledku toho, že soud učinil nesprávný názor o předmětu řízení, když vzal za základ pro výpočet náhrady nákladů řízení chybnou částku. Svou argumentaci k předmětu řízení stěžovatelka opírá o ustanovení §142 a §151 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř."), a o vyhlášku č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb."), z nichž měl krajský soud při svém rozhodování o výši náhrady nákladů řízení vycházet. S ohledem na výše uvedenou argumentaci stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení zrušil.
II.
5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 8 C 259/2002.
6. Meritum ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky s výší náhrady nákladů řízení (odměnou za zastupování advokátem) přiznanou jí krajským soudem. K předmětné problematice náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyjadřuje opakovaně a zdůrazňuje, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, jelikož zejména otázku náhrady nákladů řízení nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako rozhodnutí ve věci samé. Ačkoliv Ústavní soud ve svých rozhodnutích připouští, že otázka náhrady nákladů je integrální součástí soudního řízení a že se daná problematika může citelně dotknout některého z účastníků řízení, intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod zpravidla nedosahuje (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
7. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě pouze polemizuje o výši a složení závazku dlužníka a ručitele, jenž měl být základem pro výpočet náhrady odměny za právní zastoupení. Argumentuje ustanovením §142 o. s. ř., jež stanoví, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a dále vyhláškou č. 484/2000 Sb., která stanoví, že při určení sazby odměny za právní zastoupení se nepřihlíží k příslušenství pohledávky nebo práva, ledaže je uplatněno jako samostatný předmět řízení. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že se v posuzované věci jedná o aplikaci podústavního práva, která je zcela v kompetenci obecných soudů, kdy odvolací soud vyšel při stanovení výše náhrady nákladů řízení (odměny za zastupování advokátem) s poukazem na vyhlášku č. 484/2000 Sb. z hodnoty jistiny 468 milionů Kč. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí Ústavního soudu o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, by musely stěžovatelkou tvrzené "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. V tomto směru Ústavní soud v posuzované věci neshledal rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě rozhodnutím svévolným či vykazujícím prvky libovůle z titulu užití ústavně nekonformního výkladu či aplikace příslušných právních ustanovení. Nemohl proto v dané věci přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že uvedeným postupem odvolacího soudu bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu zaručených ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou uvádí, že samotný rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení ústavně zaručených práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá nedostatek odůvodnění při stanovení náhrady nákladů řízení (náhrady za odměnu advokáta). Ústavní soud v posuzované věci konstatuje, že odvolací soud požadavky na odůvodnění jím stanovené náhrady nákladů splnil, když uvedl, na jakém základě a z jakých důvodů dospěl k úspěchu stěžovatelky ve věci a na základě jaké úvahy, opřené o příslušná ustanovení občanského soudního řádu a vyhlášky č. 484/2000 Sb., dospěl ke stanovené výši náhrady nákladů řízení (odměny za zastupování advokátem). Ústavní soud tak toto jeho rozhodnutí považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování. Ke tvrzenému zásahu do práva na právní pomoc stěžovatelka neuvádí v ústavní stížnosti žádnou argumentaci, natož argumentaci v ústavněprávní rovině.
9. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nezbývá mu proto než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu