ECLI:CZ:US:2013:4.US.3968.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3968/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. PhDr. Michala Haly, právně zastoupeného Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 8, Pobřežní 370/4, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2012, č.j. 14 To 417/2012-107, ve spojení s usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 13. července 2012, č.j. 0 Nt 1610/2012-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu, právo na spravedlivý proces, a právo na zachování lidské důstojnosti.
Shora citovaným usnesením rozhodl Okresní soud Praha - východ tak, že stěžovatele i nadále ponechal ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písmene a) trestního řádu; zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby; nepřijal jeho písemný slib ani peněžitou záruku ve výši 2.000.000,- Kč. Krajský soud v Praze pak stížnost stěžovatele napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve zrekapituloval stav věci a konstatoval, že v době podání ústavní stížnosti již nebyl stíhán vazebně, svým podáním se však domáhal ochrany svých práv, k jejichž hrubému a zbytečnému porušení došlo. Následně uvedl, jaké důvody měly vést k rozhodnutí o existenci útěkové vazby, konstatoval jejich nedostatečnost a odkázal k tomu na nálezovou judikaturu Ústavního soudu ÚS 188/99 (správně sp. zn. III. ÚS 188/99), podle které pouhé domněnky pro uložení vazby nepostačují; ÚS 389/05 (správně IV. ÚS 389/05), podle kterého je povrchní odůvodnění nepřípustné; a ÚS 612/06 (správně III. ÚS 612/06), podle kterého se soud má zabývat veškerými argumenty a námitkami. Ve všech uvedených okolnostech stěžovatel shledává nesprávnost postupu soudů při rozhodování o jeho vazbě.
Ústavní soud se obrátil na Okresní soud Praha - východ se žádostí o vyjádření se k ústavní stížnosti. Soudkyně věc rozhodující Ústavnímu soudu sdělila, že o návrhu státního zástupce na ponechání stěžovatele ve vazbě bylo rozhodnuto v souladu se zákonem.
Ústavní soud se obrátil rovněž na Krajský soud v Praze se žádostí o vyjádření se k ústavní stížnosti. Předseda senátu 14 To Ústavnímu soudu sdělil, že je přesvědčen, že v řízení před okresním i krajským soudem nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Obě vyjádření poslal Ústavní soud stěžovateli k replice, kterou však stěžovatel ve stanovené lhůtě Ústavnímu soudu nezaslal. Teprve po jejím uplynutí stěžovatel konstatoval, že je přesvědčen o úplné opodstatněnosti své ústavní stížnosti.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu Praha - východ, sp. zn. 0 Nt 1610/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Z předložených podkladů se podává, že proti stěžovateli bylo dne 22. prosince 2011 zahájeno trestní stíhání pro účastenství na pokračujícím trestném činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odstavců 1 a 3 trestního zákona ve formě pomoci podle §10 odstavce 1 písmene c) trestního zákona a trestného činu přijímání úplatku podle §160 odstavců 1 a 3 trestního zákona. Dále bylo dne 15. března 2012 rozšířeno trestní stíhání pro přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odstavce 1 trestního zákoníku. Okresní soud rozhodoval opakovaně o vazbě stěžovatele, přičemž opakovaně dospěl k závěru, že nadále existují vazební důvody dle §67 písmene a) trestního řádu. Z jeho napadeného rozhodnutí je patrné, že se zabýval relevantními okolnostmi, přičemž dospěl k přesvědčení, že od předchozího rozhodování nedošlo ke změnám, které by vedly soud k učinění odlišného závěru než ponechání stěžovatele ve vazbě. Ke stížnosti stěžovatele pak Krajský soud v Praze přezkoumal postup soudu prvého stupně, který shledal jako zákonný. S ohledem na opakované rozhodování o vazbě stěžovatele krajský soud pro stručnost odkázal nejen na napadené rozhodnutí okresního soudu, ale na všechna předchozí vazební rozhodnutí. Krajský soud se dostatečně vyrovnal i s otázkou výše kauce.
Při rozhodování o vazebních důvodech posuzují obecné soudy situaci, která je jim předložena a na nich je, aby posoudily, zda existují okolnosti pro uvalení vazby, potvrzení či nepotvrzení jejich důvodů a vydání příslušného rozhodnutí. Obecné soudy přitom pracují s aktuálními konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry. Řízení Ústavního soudu se však zabývá právě posouzením toho, zda při vydávání napadených rozhodnutí nepochybil některý orgán veřejné moci způsobem zkracujícím účastníky v jejich zaručených právech, respektive, zda k vydání rozhodnutí měl pravomoc a hodnověrné a přezkoumatelné důvody. Stěžovatel nepředložil nic, co by takové oprávnění zpochybnilo, ani nic, co by vyvrátilo závěry, k nimž soudy při projednávání věci na základě známých okolností dospěly. Jejich rozhodnutí nebyla podle přesvědčení Ústavního soudu založena na domněnkách, odůvodnění nebyla povrchní a dostatečně se vypořádala se všemi relevantními námitkami stěžovatele.
Ústavní soud v projednávaném případě neshledal opodstatněnost námitek stěžovatele, které by svědčilo o tom, že by Okresní soud Praha - východ nebo Krajský soud v Praze do jeho zaručených základních práv zasáhly napadenými rozhodnutími. Soudy se věcí řádně zabývaly, v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy, a proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu