ECLI:CZ:US:2013:4.US.413.13.1
sp. zn. IV. ÚS 413/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky PONCA, spol. s r. o., se sídlem Drahobejlova 34/1142, 190 00 Praha 9, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, AK se sídlem Sokolovská 22, 180 00 Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 11. 2012 č. j. 29 C 252/2010-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku obecného soudu v její civilní věci pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zprostředkovaně též "práva na majetek" garantovaného článkem 11 Listiny.
Z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil Ústavní soud, že Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 7. 11. 2012 č. j. 29 C 252/2010-97 zamítl stěžovatelčinu žalobu na zaplacení částky 2 162,12 Kč (výrok I.) a stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení vůči žalovanému (výrok II.) s odkazem na ustanovení §150 o. s. ř., přičemž důvody hodné zvláštního zřetele shledal ve skutečnosti, že žalovaný již v době před zahájením řízení započal s postupným placením dluhu v celkové částce 27 947,40 Kč a v tomto jednání pokračoval v průběhu celého soudního řízení tak, že celou žalovanou částku nakonec uhradil. Dodal, že žalovaný se nachází ve zhoršené sociální a finanční situaci, neboť jeho podnikatelská činnost je ve ztrátě a je proti němu vedena řada exekucí, přičemž s ohledem na majetkové poměry stěžovatelky nebude aplikace ustanovení §150 o. s. ř. pro ni znamenat zásadní újmu.
Stěžovatelka považuje odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů řízení za velmi kusé a nedostačující, neboť soud nezkoumal celkové majetkové poměry žalovaného, včetně majetkových poměrů jeho manželky, jakož i výdajů a příjmů plynoucích z jejich soužití, a také se nezabýval majetkovými poměry stěžovatelky. Poukazuje na nálezy sp. zn. IV. ÚS 2920/08 a II. ÚS 3015/09, dle kterých nelze aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. opřít výlučně o nemajetnost účastníka řízení, a dodává, že žalovaný plnil pod hrozbou soudního a případného exekučního řízení.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.
Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307), odst. 12]. Výjimku z tohoto pravidla představuje ustanovení §150 o. s. ř. obsahující zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je z důvodů hodných zvláštního zřetele umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Slouží k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 191/06 ze dne 13. 9. 2006 (N 162/42 SbNU 339)]. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, přičemž soud musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit [srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145)].
Pojem "důvody hodné zvláštního zřetele" poskytuje obecným soudům relativně široký prostor při rozhodování o jeho obsahu a rozsahu, nicméně nemůže být vymezen libovolně, nýbrž musí být upřesněn s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Při zkoumání existence podmínek hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet nejen k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1840/10 ze dne 23. 9. 2010 (N 202/58 SbNU 795)]. Je nutno pamatovat i na to, aby se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nejevilo jako tvrdost vůči účastníku a neodporovalo dobrým mravům (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 742/05 ze dne 12. 12. 2005, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Při výkladu pojmu "důvody hodné zvláštního zřetele" nelze protežovat toliko či především majetkovou a sociální situaci, protože ustanovení §150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307), odst. 13, nález sp. zn. I. ÚS 1030/08 ze dne 12. 1. 2010 (N 4/56 SbNU 33), odst. 19, nález sp. zn. II. ÚS 3015/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 74/57 SbNU 15) a nález sp. zn. III. ÚS 1840/10 ze dne 23. 9. 2010 (N 202/58 SbNU 795)].
V projednávané věci obvodní soud své rozhodnutí v otázce náhrady nákladů řízení dostatečně podrobně a srozumitelně odůvodnil v souladu s požadavky vyslovenými judikaturou Ústavního soudu, přičemž okolnosti, kterými obhajoval aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., považuje Ústavní soud za akceptovatelné a tedy nikoli za natolik extrémně vybočující ze smyslu a účelu použitého zákonného ustanovení a tudíž svévolné. Je též vhodné připomenout, že obvodní soud správně neakcentoval toliko tíživou finanční situaci žalovaného, ale své rozhodnutí opřel především o chování žalovaného před a v průběhu soudního řízení.
Výrok I. napadeného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, Ústavní soud nepodrobil přezkumu, neboť stěžovatelka vůči němu v ústavní stížnosti žádné výtky nesměřovala; z obsahu ústavní stížnosti bylo zřejmé, že ačkoliv petit jejího návrhu formálně žádal zrušení celého rozsudku vpředu citovaného, skutečným záměrem stěžovatelky byla kasace toliko rozsudečného výroku o náhradě nákladů řízení.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 13. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu